Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

„Propána! Zlatá rybka. Ta nám tady ještě scházela!“

Naklonila se zvědavě nad sklenicí. Rybka vystrčila tlamičku, otevřela ji, jako by se chtěla nadechnout, a tiše řekla:

„Soudruzi, pusťte mě zpátky do řeky.“

„Co to?“ nastavila babka ucho, protože byla nedoslýchavá.

„Domluvte tomu vašemu,“ šeptala rybka. „Bez vaší přímluvy mě nepustí.“

„Co to?“ ptala se znovu babka, jako by se to rozumělo samo sebou, že rybka mluví.

Děda se vracel s akváriem a podivil se:

„S kým se to tu vybavuješ?“

„Co já vím?“ vrtěla hlavou babka.

„Tak co, je pěkná?“ zeptal se děda pyšně. „Krasavice! Co říkáš?“

„Já ti nevím…,“ váhala babka. Chvíli se odmlčela a pak dodala: „Měl bys ji pustit do řeky.“

Děda Ložkin jen vykulil oči.

„Kdoví k čemu by ti to bylo dobré…,“ naléhala babka.

„Zbláznila ses, či co? Vždyť jsem za ni dal dva a půl ruble. Ve Zverimexu!“

„Ve Zverimexu?“ divila se babka. „To ve státním obchodě prodávají takovéhle ryby?“

„Ovšem. Jenže je nikdo nekupuje. Bodejť by jo! Vždyť tomu nerozumějí. Asi se jim zdají drahé. Ale copak je dva a půl ruble nějak moc za takový zázrak?“

„Poslyš, dědku!“ začala babka z druhého konce a Ložkin cítil, že jde do tuhého. „Já ti za ni dám tři… no dobře, tak čtyři ruble. A koupím nějaké zákusky. Jen ji pusť!“

„Proč, prosím tě?“ podivil se děda.

„No — prostě se jí bojím.“

„I kuš, bábo bláznivá!“ zabručel děda Ložkin. „Teď ji pěkně přendáme do akvária…“

„Povídám pusť ji!“ naléhala babka výhružně.

„Ani mě nenapadne! Čekám na ni už celá léta a kdoví jestli v životě takovou seženu. I s Moskvou jsem si kvůli ní už dopisoval. To víš! Pro nic za nic vyhodím dva a půl ruble. Tůdle!“

„No jak myslíš,“ řekla babka a rozplakala se. Utřela slzy do zástěry a zamířila do kuchyně.

To už rybce povolily nervy:

„Nikam nechoď!“ vystrčila hlavu z vody. „Ještě nejsme hotovi. Jestli mě pustíte, splním vám tři přání.“

Děda Ložkin byl stařík čiperný a hned tak něco ho nepřekvapilo. Ale teď docela zkoprněl. Akvárium mu vyklouzlo z ruky, rozbilo se a děda vyjeveně přešlapoval po kotníky ve vodě.

„My nic nepotřebujeme,“ ozvala se babka Ložkinová. „Nic nechceme! A ty si koukej mazat do té své řeky či kam to tak spěcháš. Stejně by s tebou byly jen nepříjemnosti.“

„Móoment!“ zarazil babku Ložkin. „S kým se to tu vlastně bavíš?“

„Se mnou,“ ozvala se rybka. „Slyšel jsi dobře. A moje slovo platí.“

„Jak to, že mluvíš?“ málem se rozhořčil děda a dál přešlapoval v kaluži vody. „Ryby přece nemluví!“

„To by bylo dlouhé povídání,“ mávla rybka ploutví. „Prostě jsem takový hybrid.“

„Izotopy?“ zeptal se zasvěceně stařík.

„Taky,“ přisvědčila rybka.

„Říkám ti, abys ji vyhodil!“ trvala na svém babka.

„Počkej, počkej!“ zarazil ji Ložkin. „Ne tak zhurta! — Říkáš tři přání? Hm — mm… No tak to tě vyzkoušíme. Víš co? Ať je tady nové akvárium a ať stojí na okně a… jo — a v pokoji ať je sucho!“ dodal věcně.

„A pustíš mě potom?“

„Pustím. Čestné slovo. Ale říkala jsi tři přání…“

„Tři,“ přisvědčila rybka.

„Tak se do toho dej! Jestli to opravdu funguje, zaběhnu do krámu a koupím jich alespoň deset. Nebo…,“ zaváhal. „Nebo mluvíš jenom ty?“

„Ne, všechny jsme takové,“ přiznala rybka.

„Tak to akvárium!“

V pokoji se na okamžik setmělo, něco zašumělo, a v té chvíli stálo na okně nové akvárium plné vody.

„Koukejme,“ snažil se stařík potlačit překvapení. „Ono to funguje!“

„Zbývají ti už jen dvě přání,“ připomněla rybka.

„Tohle akvárium je malé. Že bys udělala větší? Řekněme stolitrové…? A s rostlinkami?“

Babka Ložkinová se rychle vrátila do pokoje. Ten dědek pošetilá je s to promrhat zbylá přání na lecjaké nesmysly. Já ti dám stolitrové akvárium! pomyslela si. Jako by takový nový domek se zahrádkou nebyl lepší!

„Ticho buď!“ zvolala. „Co kdyby ses nejdřív poradil s někým rozumnějším?“

„S kým se tady můžu radit?“ divil se upřímně děda Ložkin.

„Nejdřív vyzkoušej ty ostatní! Tohle ti zatím stačí, mrťafo! Akvárium, prosím tě! Co to je na takovou rybku? Takhle nový domek s pěknou zahrádkou kdyby dovedla.“

„Víš, že máš pravdu?“ zarazil se děda Ložkin. „Víš, že jó! Honem! Dej sem prachy a čistý kýbl! Než se vrátím, nespouštěj ji z očí!“

„Tak jak to bude s tím akváriem?“ ptala se rybka bez valné naděje na kulantní obchod. „Bude se dělat, nebo ne?“

„Jen žádný kvalt!“ durdil se děda. „Budete dělat pěkně v kolektivu! Nemysli si, že když jsem starý, že nemám těch přání víc než tři…“

„Dvě,“ opravila ho rybka.

„Tím spíš!“

Xenie Udalovová si šla původně vypůjčit k Ložkinovům špetku soli. Dveře byly otevřené, takže rovnou vešla. Teď už hodnou chvíli se zájmem naslouchala, co se to u Ložkinů děje.

Nikdo si jí nevšiml.

Děda Ložkin k ní stál zády a rybka, pokud ji vůbec viděla, nedala nic najevo.

Xenie už byla příliš dlouho Korneliovou ženou, aby se ještě něčemu divila. A tak stejně tiše jako vešla, zase odešla.

Snadno si spočítala, že Ložkinovům bude chvíli trvat než natočí do kyblíku vodu a než babka vyndá peníze, aby děda neviděl, kde je schovává. Seběhla rychle na dvůr, kde Kornelius hrál pod lipkou domino, a zavelela:

„Kornelie! Pojď sem!“

„Promiňte,“ omluvil se Kornelius. „Volají mě.“

„No ovšem,“ pokývl chápavě Pogosjan. „Ale hoď sebou!“

„Hned jsem zpátky.“

Xenie podala Korneliovi špatně umytou sklenici od baklažánů s desetirublovkou a burácivě zašeptala:

„Utíkej do Zverimexu, co ti nohy stačí!“

„Kam?“ divil se Udalov.

„Do Zverimexu! A nevyptávej se zbytečně! Koupíš tam dvě zlaté rybky, rozumíš? Pět rublů přineseš nazpět!“

„Cože koupím?“ kulil oči Udalov a poslušně převzal sklenici a desetirublovku.

„Zla — té—ryb — ky! A vem nějaké větší!“

„Na co, prosím tě?“

„Říkám ti, aby ses nevyptával a utíkal. Trapem! A cestou nikomu ani slovo, rozumíš! Nevybryndej vodu! Já je trochu zdržím.“

„Koho?“

„Ložkinovy. A nevyptávej se pořád!“

„Xenie, já vůbec nic nechápu,“ přiznal se Udalov a jeho pršinos se celý zapotil.

„Potom. Teď uháněj!“

Xenie uslyšela na schodech kroky a vyrazila.

„Kam tak letíš?“ ptal se Kornelia Saša Grubner. „Počkej, půjdu s tebou.“

„Tak dělej,“ řekl Kornelius, kterému z toho šla hlava kolem.

„A kam vlastně jdem?“ ptal se Saša, který si zkrátil cestu oknem.

„Do Zverimexu,“ informoval ho Udalov a když viděl jeho nechápavý pohled, dodal: „Pro zlaté rybky přece.“

„Není možná,“ podivil se Pogosjan, jenž dosud seděl u domina. „Xenie přece v životě nic podobného nekupovala. Leda tak ryby na smažení…“

Udalov ho ještě zaslechl a uklidnil se. Možná že je opravdu chce jen usmažit. Ale že by na to dala pět rublů?

„Pojďme, Sašo!“

Oba vyrazili ze dvora a hráči domina se rozesmáli, protože znali Kornelia i jeho Xenii.

Ve dvoře bylo ještě slyšet jejich kroky, když se ve dveřích znovu objevila Xenie. Ustupovala pomalu na dvůr a její obšírné boky se kolébaly, jako by čelily uragánu. Za ní bylo vidět dědu Ložkina s kýblem a jeho ženu, která odstrkovala Xenii.