Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

„Kampak? Co ten spěch, drazí sousedé?“ vrkala nevinně Xenie. „Copak? Copak?“

„Uhni!“ naléhal děda. „Jdu pro vodu. Spěchám!“

„Pro jakou vodu? Vždyť jí máte plný kýbl.“

„Pu—úsť!“ křičel Ložkin. „Jdu pro kvas!“

„S kýblem?“ motala se mu dál pod nohama Xenie. „A to je škoda. Zrovna jsem vás chtěla poprosit o špetku soli.“

„Tak si ji tam vem třeba všechnu, jen už mě koukej pustit!“

„A nejdete náhodou do Zverimexu?“ tázala se potměšile Xenie, když už se domnívala, že má Kornelius dostatečný náskok.

„Třeba do Zverimexu!“ vřískala babka Ložkinová. „Ale ty už koukej vypadnout a nezacláněj tady!“

„Jak to víš?“ vyjel stařík na Xenii. „Jak to víš?! Že ty jsi špehovala za dveřmi?“

„Co bych špehovala za dveřmi? Stalo se něco?“

Děda vyrazil s novou silou, div Xenii neporazil, a hnal se přes dvůr ke vratům.

Babka popadla Xenii za sukni a obě se hnaly v patách za ním.

„Koukejte!“ zvolal Pogosjan. „Ten Ložkin taky utíká pro zlaté rybičky. Co se to tu děje?“

„Ale,“ máchl rukou Kac. „Žili jsme bez rybek, budeme žít zas. Míchej!“

„Ojojjoj — jój!“ zachmuřil se Pogosjan. „Ta Xenie je ženská mazaná, že člověk někdy žasne. A koukejte, běží taky. A babka Ložkinová za ní…“

„Tak hraješ nebo co?“ bručeli ostatní.

„Hrajte chvíli beze mě. Já se půjdu trochu projít po městě, chápete?“

„Valentine,“ ozvala se Kacova žena z okna v prvním patře. „Valentine, máš u sebe peníze?“

„Mám, co chceš?“ ptal se mrzutě Kac.

„Zaběhni do Zverimexu a podívej se, co tam mají!“

Předtím slyšela rozruch na dvoře, nastražila uši, takže jí uteklo jen máloco. A co neslyšela, to si domyslela.

„Ale hoď sebou!“ dodala ještě a přibouchla okno.

Za půldruhé minuty uhánělo všech čtyřicet obyvatel domu číslo šestnáct Puškinovou ulicí. Někdo se sklenicí, někdo s kbelíkem, někdo jen tak, ze zvědavosti.

Když dorazilo čelo voje k obchodu s nápisem „Dnes v prodeji zlaté rybky“, byl už přede dveřmi nával.

Guslar Veliký zase tak moc veliký není. Život je tam zaběhnutý do vyježděných kolejí, a když se stane něco neobyčejného, městem se hned valí vzrušení.

Docela jako v mraveništi. Tam se taky šíří zprávy rychlostí blesku. Mravenci k tomu mají vyvinutý šestý smysl. A něco takového mají i velkoguslařané, neboť je to neomylně přivedlo ke Zverimexu, aby se alespoň podívali na zvláštní rybky, kterým kdekdo říká zlaté. A další, sedmý smysl, rozptýlil i pochybnosti, zda mají, nebo nemají rybky kupovat.

Kupovat! pochopili velkoguslařané ve chvíli, kdy vlétli do obchodu Udalov s Grubnerem a udýchaný Kornelius podal Zinočce desetirublovku s prosbou:

„Dvě! Zlaté… Zabalit, prosím.“

„I vy, Kornelie?“ podivila se Zinočka, která bydlela ve stejné ulici jako Udalov. „To Ložkin, viďte,“ zalovila síťkou. „Chcete páreček?“

„Zinočko, neprodávejte jim ty rybky,“ ozval se za akváriem Erik.

„Mladíku!“ přerušil ho Grubner. „Jen z úcty k vaší statečné minulosti se zdržím pádné odpovědi. Zinočko, tady je sklenice. Mně taky jednu!“

Zinočce stouply slzy do očí. Vzala síťku a znovu ji ponořila do akvária. Rybky se v okamžení rozprchly.

„I ta němá tvář ví, co ji čeká,“ ozval se někdo.

Ve dveřích nastal rozruch. Děda Ložkin se tlačil s kbelíkem k pultu.

„Jen se s tím moc nemazlete, Zinočko,“ řekl Udalov. „Berte to, jak to půjde. Stejně jsou na smažení.“

„Nedávejte mu nic, barbarovi!“ vřeštěl děda Ložkin. „Já jsem seriózní chovatel. Dejte je mně! Já je smažit rozhodně nebudu.“

Ve všeobecné vřavě zanikly všelijaké nepublikovatelné výkřiky. K Zinočce se natahovaly ruce s pomačkanými bankovkami a pult byl za chvíli plný všelijakých sklenic, skleniček a kdoví čeho ještě.

Ve snaze pomoci nešťastné Zinočce, zvedl Erik berlu, praštil s ní o pult a zařval:

„Ticho bude!“

A bylo.

V té chvíli řekla v akváriu jedna rybka druhé:

„Vidíš je? Vždyť to jsou úplní indolenti. Jim už nestačí, že žerou slepice, co snášejí zlatá vajíčka! Oni jsou s to zdlábnout i nás!“

Druhá rybka rozčeřila hladinu zářícími závoji ploutviček a řekla:

„Nejdřív musíme dostat spolehlivé záruky!“

„Jaké záruky?“ pípl vyjeveně Udalov tenkým hláskem.

„Každému tři přání. A víc ani mrť! Potom nás pustíte na svobodu.“

Dav se ukázněně seřadil a zvolna se sunul k akváriu. Zvědavost a přání vidět opravdové mluvící rybky táhly jako magnet.

Za pár minut byl všemu konec.

V prázdném krámě na prázdném pultě stálo prázdné akvárium. Jen voda se v něm ještě čeřila.

Zinočka tiše plakala a přepočítávala tržbu. Erik stál ve svém koutě a zdravou rukou si ohmatával naražený bok. Pak sebral ze země kytičku aster, které se jen zázrakem nic nestalo, a položil ji na pult vedle Zinočky:

„Nic si z toho nedělejte, Zinočko,“ těšil ji. „Možná že v příštím kvartále zase nějaké přijdou. Moc mě mrzí, že se na mě nedostalo. Abych měl pro vás…“

„Proto nebrečím,“ popotahovala Zinočka. „Ale kde se v těch lidech bere taková hamižnost! Vždyť je to hanba! I ten děda Ložkin. Prý: ‛Deset kusů!’“ a znovu se rozplakala.

„Stejně je mi líto, že jsem pro vás nedostal ani jednu,“ řekl Erik a tiše se rozloučil.

Když byl krám konečně prázdný, přišla k Zinočce Věra Jakovlevna s palešskou krabičkou. Zvedla víčko a — uvnitř byly dvě rybky.

„Raději jsem vzala hned dvě,“ řekla. „Stejně mi bylo jasné, že až se ta živelná pohroma přežene, nezbyde v akváriu ani písek. Tebe samozřejmě nenapadlo, aby sis dala dva tři kousky stranou…“

„Proč?“ divila se upřímně Zinočka. „Alespoň že na vás zbylo. Taková rvačka. Vždyť ti lidé nemají rozum!“

„Jedna je pro tebe,“ prohlásila Věra Jakovlevna věcně. „Peníze mi dáš při dobírce.“

„Ale to ne,“ zdráhala se Zinočka. „To se nemá…“

„Tak ti ji dám. K narozeninám. A neblázni, prosím tě! Potřebuješ kožíšek a zima je na krku.“

„Ne, ne! Ani za nic!“ trvala na svém Zinočka.

„Tak co se tam děje?“ zeptala se rybka v palešské škatulce. „Vždyť je to přece jedno. Jednomu člověku stejně víc než tři přání nesplníme. I kdyby měl třeba hejno rybiček. A kožíšek potřebuješ, holka! Tak jakýpak copak? Chceš norkový? Nebo perzián? Či snad sobola?“

„No vidíš,“ řekla Věra Jakovlevna.

„Ale jak já k tomu přijdu?“ upejpala se Zinočka.

Do dveří nakoukla nějaká ženská:

„Nezůstaly tam ještě nějaké ty rybky?“ zeptala se.

„Došly!“ přiklapla víčko palešské krabičky Věra Jakovlevna. „A ty zavři! Stejně už nemáš co prodávat. Jaká byla tržba?“

„Já to pořád nemůžu spočítat,“ přiznala se Zinočka a vrtěla hlavou. „Stejně si myslím, že nám to sem z okresu poslali omylem.“

„To máš jedno. A tržbu spočítáš doma. Teď toho už nech!“

Zinočka poslechla. Sundala oznámení o zlatých rybkách a zametla krám. Věra Jakovlevna se rozhlédla, a když neviděla nic lepšího, vzala ještě jednu palešskou krabičku a přendala do ní rybku pro Zinočku.

A šly. Pro jistotu zadními dveřmi.

„Nevzpomínáš si, kdo všechno koupil ty rybky?“ zeptala se Věra Jakovlevna.