Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

Pak začala vřava!

Každý to prožíval po svém. Jedni se polekali, druzí začali z recese akvárium povzbuzovat a popohánět: „Do — to — ho — do — to — ho! Přidééj!“

Ve vratech se akvárium málem srazilo s Míšou Stendhalem, který si zapomněl zapsat základní údaje o životě kalmarů a jejich životním prostředí. Vracel se proto k dědovi Ložkinovi, aby nahlédl do Brehma.

Když spatřil prchající akvárium, na okamžik strnul. Pak se vymrštil, chytil se za futro a s nohama pokrčenýma tam zůstal viset. Přitom bylo všeobecně známo, že Míša není žádný strašpytel.

Akvárium se pod Stendhalem na okamžik zarazilo, z vody se vysunulo jedno chapadlo a drobný zářivý blesk se zabodl Míšovi do hýždí. Pak akvárium vyběhlo ze vrat a zamířilo ulicí dolů.

Obyvatelé domu číslo šestnáct se konečně vzpamatovali a vrhli se za ním. Chodci na ulici se zastavovali a v němém úžasu se tiskli ke stěnám domů.

Mezitím akvárium málem vběhlo pod autobus, jenž v poslední chvíli zabrzdil. Nakonec se mu postavilo do cesty rameno zákona — okrskář Semjonov. Akvárium se ho snažilo oběhnout, ale tady hlavonožec narazil.

Semjonov stál pevně jako skála.

Akvárium či vlastně hlavonožec se tedy rozhodl, že si cestu prostřílí. Z vody se znovu vysunulo chapadlo a série zářivých blesků zasáhla Semjonova. Ale okrskář odolal.

To už se ze všech stran sbíhali lidé…

Když se mi postavil do cesty tvor v šedém obleku s nablýskanými knoflíky, pochopil jsem, že je konec.

Uhnul jsem stranou a v panice vypálil dávku z blasteru. Nic!

Cesta byla zatarasena.

Konec!!

Nejhorší bylo, že dávka, kterou jsem vystřelil, byla poslední. Blaster byl vybit.

Davy příšer se sbíhaly ze všech stran. Pro ně to bylo povyražení, pro mě — tragédie!

Rezignoval jsem. Vytáhl jsem končetiny z otvorů ve dně své cely a svět kolem potemněl. Živého mě nedostanou!

Grubner doběhl k prchajícímu akváriu ve chvíli, kdy v něm nebyla už téměř žádná voda. Lidé se dívali rozpačitě a nechápali, že hlavonožec končí svůj život sebevraždou.

„Vodu!“ vykřikl Grubner. „Okamžitě vodu!! Bez vody zemře.“

„Vodu!“ zavelel okrskář Semjonov.

Nehybné klubíčko hlavonožce spočívalo na vlhkém dně akvária jako bez života.

Někdo přinesl kastrol, někdo kbelík, někdo alespoň hrnek. Saša Grubner si vybral nejčistší kbelík a opatrně tam hlavonožce přendal.

Právě v tom okamžiku ho vyfotografoval Míša Stendhal. Jistě si vzpomínáte, že tento snímek pak oběhl stránkami novin a časopisů téměř ve všech světadílech.

Tyto řádky píšu speciálně zkonstruovaným perem na bílé listy z umělé hmoty. Musím psát hodně velkými písmeny, aby akademik Polosov, takový milý stařík, nemusel používat ke čtení mikroskopu.

Teď když skončila moje konstruktivní diskuse s Polosovem a naší sekretářkou Masenkou, přijde Xenie Udalovová a přinese mi višně. V Guslaru Velikém rostou fantastické višně! Vůbec si nedovedu představit, jak se bez nich v Moskvě obejdu. Ale můj starý přítel a zachránce Saša Grubner se zapřísahal, že jich s sebou vezme alespoň dvě kila. Já mu věřím. Je to opravdu moc milý člověk. (Člověk… jak si to divně říkají!) Saša Grubner sice není tak vzdělaný jako akademik Polosov, ale není divu. Nemá zatím vysokoškolské vzdělání. Už jsme se však dohodli, že ho připravím k obhajobě doktorské práce. Vždyť si to zaslouží! Už proto, že mě objevil.

Zverimex se v Guslaru Velikém dělí o skromné prostory s papírnictvím.

Na dvou pultech jsou pod sklem kuličkové tužky, násadky, čtverečkované sešity i linkované notýsky, modré album s bílým rackem, štětečky, tuby se sienou pálenou, ořezávátka a omalovánky.

Třetí pult vpravo ode dveří je celý dřevěný. Jsou na něm kilové pytlíky s ptačím zobem, klece pro veverky a ozdoby do akvária, v nichž jsou zacementovány všelijaké mušličky. Tato zdařilá umělecká dílka se vzdáleně podobají rozvalinám středověkých hradů a do akvárií se dávají zřejmě proto, aby se rybky cítily jako doma.

Papírnictví plní plán tržby pravidelně. Zvlášť během školního roku.

Zverimex je na tom hůř. Ten žije prakticky jen z kuřat z umělé líhně, která přivážejí dvakrát za kvatrál. To se pak táhne fronta až k náměstí. Jinak je u pultu téměř pusto. A když se někdy kluci přece jen přijdou podívat na paví očka a skaláry, stejně nic nekoupí. Proč by taky? Nakupují u Dlouhého Kolji, který jich každou sobotu přinese plnou sklenici od okurek a k tomu má ještě pytlík dafnií.

„Už je tady zase,“ říkává smutně Zinočka Věře Jakovlevně, která je vedoucí v papírnictví. Pak sedne a píše objednávku do okresního skladu ve Vologdě, aby jí poslali nějaké sušené dafnie a chovné holuby.

Že by Zinočka neměla vůbec žádné kupce se ovšem tvrdit nedá. Pár jich je. Třeba lékárník Savič. Má doma kanára a jednou týdně se zastaví pro půl kila zobu. Občas zaběhne i Saša Grubner, univerzální vynálezce, který se zajímá o všechno živé a kromě toho už léta chová marnou naději, že dříve či později přijde do prodeje i amazonský papoušek ara, kterého lze snadno naučit mluvit.

A pak přichází ještě jeden zájemce. Jenže to není zákazník. Spíš takový tragický případ. Bývalý požárník Erik. Teď je invalida. Přichází tiše a nenápadně si stoupne do kouta za akváriem a jen se dívá. Na Zinočku, ne na rybičky. Prázdný rukáv má zastrčený za opaskem a spálenou tvář vždy otočenou ke zdi. Erika zná celé město.

Předloni zapomněla jedna babka vypnout žehličku a usnula. Erik tehdy vnikl do hořícího domu první a zachránil babce život. Jenže se na něho při tom zřítil prohořelý trám. A tak se stal invalidou. Ve třiadvaceti letech!

Spoluobčané ho litovali, dali mu slušný důchod, každý si ho vážil, ale práce požárníka, kterou tak miloval, už pro něho nebyla. Pravda, v požárním sboru zůstal. Jenže jako hlídač garáží.

Naučil se psát levou rukou, ale jinak už to nebyl ten Erik jako dřív. Teď byl zamlklý, ostýchavý a ani na ulici se moc neukazoval.

Jenom do Zverimexu chodil. Vždycky po práci, a zvlášť když bylo ošklivé počasí. Přibelhá se (nohu má taky pochroumanou), stoupne si do kouta a kouká na Zinočku, do které se beznadějně zamiloval.

Jakápak taky naděje! Zinočka je krasavice, kolem níž se točí kluci z průmyslovky říčního loďstva a můžou na ní oči nechat. A Zinočka? Ta vzdychá po učiteli biologie ze střední všeobecně vzdělávací školy. Ale Erikovi neřekne křivého slova! Končil třetí kvartál…

Zinočka doufala, že z okresu pošlou nějaké zboží, protože by měli přece vědět, že když nesplní plán, nebudou na vánoce ani prémie. A na to by měli brát ohled. Dočkala se.

21. září se vyčasilo. Ani moc nepršelo. V noci přistál v Guslaru Velikém maličký AN–2 a vyložil zboží. Zinočka si přivstala, potěšila se pohledem na řeku a vyvěsila oznámení:

To se už rybky ve velkém akváriu vzpamatovaly, rozvážně plavaly sem a tam a graciézně mávaly závoji ploutviček. Bylo jich na dvě desítky a v akváriu na ně byla náramná podívaná. Hřbetní ploutve zářily jasně zlatými pablesky a bříška měla něžně růžová jako vycíděný samovar. K tomu ještě velké černé oči a karmínové boční ploutve.