Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

Здесь есть возможность читать онлайн «Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Praha, Год выпуска: 1979, Издательство: Lidové nakladatelství, Жанр: Фантастика и фэнтези, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

Mimozemšťané v Guslaru: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Mimozemšťané v Guslaru»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

Je to sbírka kratších i delších, svěže napsaných povídek, které pojí několik prvků: odehrávají se v Guslaru Velikém, provinčním městečku pár hodin jízdy od Vologdy, ústřední postavou bývá vedoucí místního stavebního úřadu Udalov a téměř ve všech se aspoň na chvíli mihne mimozemštan.
Autor se nebere nikterak vážně a jeho povídky jsou hlavně sranda. I když se v nich (notně neotřelým způsobem) řeší události doslova kosmického významu. Kromě toho jsou i skvělou sondou do života sovětského maloměsta. Kdo tu dobu nezažil, asi nepochopí. Což je možná dobře.

Mimozemšťané v Guslaru — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Mimozemšťané v Guslaru», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Dokonce poslali i plechovku sušených dafnií.

Zinočka je vysypala do novodurové misky, kde se velice pěkně vyjímaly.

„Pánečku!“ řekla Věra Jakovlevna, když přišla do práce a uviděla rybky. „No ne — ty jsou krásné. Vždyť je to hřích je prodávat. Já bych je tady nechala jako inventář.“

„Všechny?“ podivila se Zinočka.

„Alespoň deset. No dnes to tu budeš mít jako na perském trhu, děvče!“

V té chvíli vrzly dveře a vešel děda Ložkin, pověstný mentor, který si nedal ujít jedinou příležitost otravovat lidi věčným poučováním.

Zamířil rovnou k pultu, chvíli postál, prohlédl si dafnie ze všech stran a spokojeně mlaskl:

„Pěkné dafnie,“ poznamenal. „Kapitální kousky.“

„A co rybky?“ zeptala se Zinočka.

Děda se letmo podíval na akvárium a řekl přezíravě:

„Nic zvláštního… Čínská rasa. Tam je chovají v každém bazénu. Milióny…,“ mávl rukou.

„Milióny! Prosím vás…,“ ozvala se dotčeně Věra Jakovlevna.

„Musíte studovat odbornou literaturu!“ poučoval děda Ložkin. „Konečně, podívejte se do dodacího listu. Tam to jistě bude,“ obrátil se k Zinočce.

Zinočka poslušně vytáhla dodací list.

„Nic tam o jejich čínském původu není. Podívejte! Jenom maloobchodní cena — dva a půl ruble za kus.“

„Drahé,“ řekl lakonicky děda a nasadil si cvikr. „Ukaž ten dodací list, já se kouknu.“

Vešel Saša Grubner. Vysoký, rozcuchaný, dychtivý a taky trochu zbrklý.

„Dobrý den, Zinočko,“ pozdravil s úsměvem. „Dobré jitro, Věro Jakovlevno. Tak copak tu máte nového?“

„Zlaté rybky…,“ řekla nesměle Zinočka.

„A co papouška?“ zeptal se s nepohasínající nadějí. „Papouška neposlali?“

„Ještě ne. Ale už brzo ho určitě dostanu,“ zapýřila se Zinočka.

Po pravdě řečeno, Zinočka amazonského papouška ve Vologdě ani neobjednávala. Stejně věděla, že by si o ní v okresní rozdělovně dozajista mysleli, že se zbláznila.

„Zajímavé rybky,“ pochválil je Grubner. „Ten charakteristický zlatavý odstín…“

„Co je na něm charakteristického?“ tázal se svárlivě děda Ložkin.

„Ten odstín přece. Jsou to zlaté rybky, ne?“ řekl Saša Grubner a zamával ode dveří Zinočce.

„Nekňuba!“ zabručel za ním děda Ložkin. „V dodacím listě není ani jejich latinský název,“ podíval se na Zinočku, jako by za to mohla.

Do dveří nakoukl Dlouhý Kolja. Pánbůhví proč mu vlastně říkají Dlouhý Kolja, když měřil sotva půldruhého metru. Byl však podsaditý a přesto, že mu bylo čtyřicet let, vypadal se svou bezvousou tváří jako kluk.

Normálně ho Zinočka do krámu ani nepustila. Ale dnes ji rybičky naladily smířlivěji:

„Pojď dál! Jen pojď…“

Kolja přistoupil obezřetně k pultu, neboť taková vlídnost mu byla podezřelá; nejspíš čekal nějakou čertovinu. Pytlík s dafniemi tiskl pod paží a sklenici s pavími očky skrýval za zády.

„Já bych se kouknul jen na ty zlaté rybičky,“ poprosil tiše.

„I jen se podívej.“

Kolja se však nedíval na rybičky, ale na dafnie. Ložkin si toho samozřejmě všiml a důrazně pravil:

„A jsou čtyřikrát lacinější než u všelijakejch těch šmelinářů! A taky kvalitnější.“

„Na tu kvalitu bych se ještě podíval,“ řekl Kolja nejistě a couval rychle ke dveřím, kde narazil na zadýchanou deputaci školáků, kteří se přihnali, jakmile se po městě roznesla zvěst o zlatých rybkách.

Děda Ložkin si odskočil domů.

Jednak pro sklenici a jednak pro třírublovku. Za zbytek si koupí dafnie.

Když se vrátil, byl už v krámě Erik, který se přibelhal s kytičkou aster. Položil je nenápadně vedle akvária, neboť se bál, aby se mu Zinočka nevysmála.

Kluci, kteří ilegálně opustili hodinu biologie, zatím okouněli u rybiček a vážně rokovali, kterou že tu zlatou rybku koupí do školního akvária.

Děda Ložkin chvíli důležitě vybíral, nakláněl hlavu sem a tam a pak rozhodně ukázal prstem:

„Tuhle, Zinočko!“

Zinočka vzala síťku, ponořila ji do vody a opatrně nadháněla rybky. Děda Ložkin přitiskl cvikr ke sklu, aby dirigoval kde a jak má lovit.

„Tu ne!“ povídá. „Tohle mi nepodstrkuj! Já jsem v rybách náramně sečtělý. Doleva! Rozumíš? Doleva! Zaber, povídám… Ukaž, já sám.“

„Ani nápad,“ ohradila se Zinočka. „Řekněte si kterou a já vám ji vylovím.“

„Říkám ti, že si ji chytím sám,“ trval na svém děda a tahal se se Zinočkou o síťku.

„Přestaňte, občane!“ vložil se do toho Erik. „Vidíte, že vás chce ochotně obsloužit.“

„Ty do toho nemluv!“ ohradil se děda Ložkin. „Ty tak máš co radit. Ještě to má mlíko na bradě a pořádnou rybu to nikdy nevidělo…“

Dědek byl popudlivý a když měl vztek, tak se neznal. Erik chtěl něco namítnout, ale pak se raději otočil ke zdi a mlčel.

„Takovému člověku bych rybky vůbec neprodávala,“ zlobila se z druhého kouta Věra Jakovlevna a hrozivě šermovala příložníkem.

Ložkin trochu zkrotl a přestal se hádat. Nastavil sklenici a rybka do ní vklouzla jako malé sluníčko. Zlatou ploutvičkou se otřela o sklo. Zinočka ještě odvážila Ložkinovi dafnie, mlčky vzala peníze a beze slova mu přistrčila dvě kopejky nazpět. Zkrotlý děda je chtěl nechat na pultě, ale Zinočka ho rázně vrátila ode dveří.

Dědovi se zapotil cvikr, beze slova však peníze vzal a vyběhl z obchodu.

Když vyšel na ulici a sluníčko dopadlo na sklenici se zlatou rybkou, voda zajiskřila, rozzářila se a zlatá prasátka se roztančila po celé ulici. Okna se otevírala jedno po druhém a lidé se vykláněli, cože se to děje.

Rybka pleskla ocasní ploutvičkou, až se vodní krůpěje rozletěly po chodníku. A každá kapička zářila jako zlato.

Autobus, který jel právě kolem, prudce zastavil, řidič vystrčil hlavu z okénka a křikl:

„Co to nesou, dědo?“

Ložkin se důležitě poškrábal balíčkem dafnií po vyholeném vrásčitém podbradku a důstojně odvětil:

„To je jen pro odborníky. Pro ty, co tomu skutečně rozumějí!“

Cestou domů ho hryzlo svědomí, jak hrubě se choval v obchodě. To jsem neměl, to jsem neměl! lamentoval v duchu. Copak za to ten Erik může? Takovej kluk a já na něj… A bylo mu hanba. Jenže rozpaky se pomalu vytrácely, protože se k němu mimoděk přidávalo stále víc a víc lidí, kteří vlastně ani nevěděli, proč za ním jdou. A nešetřili při tom slovy obdivu nad zlatou krasavicí ve sklenici.

„Co to zase neseš?“ zeptala se babka Ložkinová z kuchyně a ani si nevšimla, jak to vedle v pokoji zazářilo. „Není to samohonka?“

„I dej pokoj! Samá čistá voda!“ zdůraznil děda. „Ve sklenici. To budeš čubrnět.“

„No určitě,“ odsekla babka a dál se věnovala svým kastrolům a pánvím. „Zase sis už někde přihnul…“

„Co pořád máš?“ rozčertil se děda.

„Jako bych tě neznala. Pak ještě přitáhneš kdejakou pitomost.“

Děda mávl rukou a v hádce nepokračoval, protože věděl, že by stejně nevyhrál. Přerovnal na parapetu kaktusy a spiklenecky mrkl na kanáry, kteří se při pohledu na zlatou rybku překvapeně rozštěbetali. Pak vzal děda rezervní akvárium a šel do kuchyně natočit čerstvou vodu.

„Pusť vodu!“ zavelel babce, když přistrčil akvárium pod kohoutek.

Babka se podívala na Ložkina a bylo jí divné, že je dočista střízlivý. Utřela ruce do zástěry, pustila vodu a jukla do pokoje.

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «Mimozemšťané v Guslaru»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Mimozemšťané v Guslaru» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Kir Bulyčov - Zajatci asteroidu
Kir Bulyčov
Kirill Bulychev - Media vida
Kirill Bulychev
Kir Bulyčov - Půlka života…
Kir Bulyčov
libcat.ru: книга без обложки
Kir Bulycov
Kir Bulyčov - Průsmyk
Kir Bulyčov
Kirill Bulyčov - Slyšel jsem Zemi…
Kirill Bulyčov
libcat.ru: книга без обложки
Kir Bulyčov
libcat.ru: книга без обложки
Kir Bulyčov
Отзывы о книге «Mimozemšťané v Guslaru»

Обсуждение, отзывы о книге «Mimozemšťané v Guslaru» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x