Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

Jenže já si deník nevedl. Spíš jsem se rozhlížel. Obrovská místnost, kde stálo moje vězení, byla plná všelijakých podivných předmětů a přístrojů.

Dole, na podlaze, obcházelo jakési černé chlupaté stvoření, jež na rozdíl od mých věznitelů chodilo po čtyřech, zatímco oni jen po dvou. (Z fyzikálního hlediska je to ovšem pozoruhodný jev!)

Ten černý tvor neustále otvíral tlamu, lízal si vousy dlouhým červeným orgánem a toužebně si prohlížel moje vězení.

V tomto směru se nabízely dvě alternativy: buď bylo moje vězení jeho dřívějším útočištěm, odkud ho vysídlili a kam se chtělo vrátit, nebo — což by bylo velmi nemilé — to byla speciální stráž, která mě měla hlídat. Jak vlastně můžu vědět že to není rozumný tvor?

Ale v zásadě mě studovaly dvě osoby. Chvílemi jsem měl dojem, že se pokoušejí navázat se mnou kontakt, jeden z domorodců, ten, který mě sem přinesl, mě sledoval téměř trvale. Druhý, asi nějaký specialista, pouze čas od času hospitoval. Asi tu byl nějaký výzkumný ústav.

Jejich tlamy se neustále otevíraly a zavíraly. Myslím, že to byl způsob jejich komunikace. Konečně, to se mi později potvrdilo.

Přede mnou však stál ošemetný úkol dokázat jim, že jsem inteligentnější než oni a přitom to udělat tak, abych je neurazil.

Ale hlavně jsem měl hlad!

„Co vlastně takový hlavonožec žere?“ zeptal se Grubner dědy Ložkina, jenž přinesl příslušný díl Brehma.,Takhle ho umoříme hlady!“

„Nejrozšířenějším druhem hlavonožců jsou chobotnice,“ citoval Ložkin Brehma. „Octopus vulgaris. Její tělo má neutrální šedou barvu, která však při podráždění přechází do hnědé, červené, nebo i žluté. Přitom se pokožka na páteřní straně pokrývá nepravidelnými bradavičnatými hrbolky.“

„Jenže mě by teď spíš zajímalo, je-li dravec, nebo býložravec,“ přerušil ho Grubner.

„Dravec,“ řekl děda Ložkin. „Určitě dravec. Vem si hůlku a pokus se ho podráždit. Podíváme se mu na ty pupínky.“

Zatímco Grubner hledal příhodnou hůlku, ujistil se Ložkin, že hlavonožci jsou opravdu dravci a dověděl se také, jak se rozmnožují. Ale to bylo zatím předčasné. Stejně pro něho neměli partnera.

„Já do něj moc šťouchat nebudu,“ upozorňoval Grubner, který se vracel s vařečkou.

„Samozřejmě! To musíš jemně. Potřebujeme se podívat, jestli se bude vybarvovat.“

„No jo! Když on ale není ani šedivý,“ zamyslel se Grubner.

„To není důležité.“

Grubner tedy ponořil do akvária obrácený konec měchačky a opatrně polechtal hlavonožce.

Po dlouhé poradě a studiu jakýchsi foliantů přinesli tyč a ponořili ji do atmosféry.

První pokus o navázání kontaktu!

Radostí jsem se začervenal.

Moje ostýchavost se stala zřejmě předmětem další diskuse mých kolegů vědců. Přemohl jsem rozpaky a třikrát lehce klepl na konec tyče. Počítat snad dovedou…

Tyč okamžitě vytáhli.

Moje nejistota nebrala konce. Rozuměli mi, nebo ne?

„Zčervenal!“ řekl spokojeně děda Ložkin. „Tak to se shoduje. To nebude nový druh, ale pravděpodobně nějaká zrůda. Něco jako dvouhlavé tele.“

Grubner vrátil do kuchyně vařečku a přinesl kus masa. Kocour běžel za ním a poskakoval v plané naději, že maso je určeno jemu.

Jenže maso hodili do akvária.

„Umyl jsi ho?“ zeptal se děda Ložkin.

„Umyl. Ve studené vodě.“

Shora na mne dopadl kus masa nasáklého krví. Co to má znamenat?

Provokace?

Přece nebudu jíst maso! Já, zapřísáhlý vegetarián.

Vzal jsem ten odporný kus masa a vyhodil ho ze své cely.

„Heleme, mlsouta!“ řekl děda Ložkin. „To znamená, že nemá hlad. V Brehmovi stojí, že je to dravec. Nejčastěji požírá škeble, drobné rybky, plankton a tak.“

„A co když jenom nechce maso? To je mi divné, proč ho vyhodil.“

Kocour, který se podobnými úvahami nezatěžoval, využil okamžiku a maso sežral. Teď si spokojeně olizoval vousy a hlavonožec ho pozorně sledoval svýma infantilníma očima.

„Budeš muset skočit pro kousek ryby,“ rozhodl děda Ložkin.

„Asi jo… Něco přece žrát musí…“

Vyklepal jsem postupně geometrické řady čísel na průzračnou stěnu své cely.

Nereagovali.

Copak nedovedou počítat?

Začal jsem tedy tím nejjednodušším. Postupně jsem začal počítat na svých končetinách, jako se to učí ve škole. Jedno chapadlo, druhé chapadlo, pak tři a nakonec čtyři najednou. Ale ani to na ně neudělalo zvláštní dojem.

Sebral jsem tedy ze dna kamínek a začal jím poklepávat po stěně.

Zase nic.

Poslední naděje. Základy geometrie musí být přece jasné každé vyšší bytosti. Začal jsem vyrývat do tvrdé průzračné stěny pravoúhlý trojúhelník…

„Je nějak neklidný,“ uvažoval děda Ložkin nahlas.

„Koukněte, dědo. vzal do chapadla kamínek. Aby si ještě něco neudělal,“ strachoval se Grubner.

„Neboj se!“ uklidňoval ho Ložkin. „Ale nevím, nevím, jestli ho udržíme naživu. Nežere… Snad bychom ho měli uspat, než ho utratíme.“

„Proč bychom ho utráceli?“ divil se Grubner.

„Budeme ho muset poslat do Moskvy. A nejlíp v lihu.“

„Vždyť je to živý tvor!“ argumentoval vášnivě Grubner.

„Živý to ano. Ale bez rozumu,“ řekl kategoricky Ložkin. „Docela primitivní organismus. Podle Brehma patří mezi bezobratlé.“

„Sašo, jsi doma?“ ozval se mezi dveřmi Udalov. „Vedu ti hosta. Míšu Stendhala z místních novin.“

„Slyšel jsem, že jste ulovili v jezeře nějakého obřího kalmara. Je to pravda?“ zeptal se Stendhal. „Je živý?“

„Copak živý je, ale obří moc není,“ řekl Saša Grubner. „A co ty, Kornelie? Co že ses tak brzy vrátil?“

„Ále,“ mávl rukou Udalov. „Za nic to už nestálo. Ani šupina. Ten tvůj hlavonožec snad sežral všechny ryby v jezeře. Jestli se tady ty potvory rozmnoží, tak maucta! Ještě ti nezdechl?“

„Ne,“ zasáhl Ložkin. „Právě ho studujeme.“

„Krásný tvor,“ řekl Míša Stendhal a navyklým pohybem si urovnal brýle. Jeho tvář v té chvíli velmi připomínala mladého Gribojedova. „A kolik má chapadel! To je přece úplná senzace. První hlavonožec v okrese uloven v Guslaru Velikém; vidíte ten titulek? Dáme to do sobotní přílohy. Kdo ho vlastně chytil?“

„Já s Grubnerem,“ pospíšil si Udalov.

„Takže si poznamenáme,“ bručel Míša Stendhal a vytáhl kuličkovou tužku: „Rybáři našeho města…“

Stendhal psal, Udalov vysvětloval a Saša Grubner se vrátil k akváriu. Vyhladovělý hlavonožec se tam všelijak svíjel, rozvíjel svá chapadla, kamínkem vrtal do skla a kroutil přitom svýma velkýma idiotskýma očima.

Veškerý arzenál argumentů, kterými jsem na sebe chtěl upozornit, selhal.

Nepochopili mě!

Proč mě dosud nikdy nenapadlo, že navázat kontakt s cizími rozumnými tvory může být tak složité? Teď stojím, já, rozumný tvor a známý vědec, tváří v tvář představitelům jiné rozumné rasy a co z toho? Je pravda, že se naše životní prostředí diametrálně liší, lišíme se i velikostí a tvarem. Ovšem já chápu, že oni jsou rozumnými tvory, zatímco oni setrvávají ve vědeckém bludu, nereagují na moje znamení, házejí po mně kousky masa a moří mě hlady?

Takhle s nimi kontakt nikdy nenavážu…

Do pokoje nahlédla Udalovova žena Xenie, podívala se na nestvůru v akváriu a řekla: