Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

„Ty jsem viděl taky. V konzervách,“ ozval se cestující vpředu.

To je k zbláznění, taková zaostalost! zoufal si v duchu Grubner. Kdybych jim řekl, že jsem chytil na zahradě třeba brontosaura, tak by jim to bylo taky srdečně jedno.

Chobotnice zatím svíjela a roztahovala svoje chapadla.

Ty otřesy mu asi nesvědčí. No co se dá dělat. Mně se to taky dvakrát nezamlouvá, diskutoval s ním v duchu.

„Já bych dětem chobotnici nevozila,“ pravila káravě tetka, která seděla za Grubnerem a z nedostatku lepší zábavy poslouchala, o čem je řeč. Teď ji mrzelo, že téma bylo vyčerpáno. „Určitě je to nějaká příšera. A možná i jedovatá.“

„Není,“ ohradil se Grubner. „Jenom dává elektrické rány.“

„Kdo je jedovatý?“ ozval se někdo zezadu.

„Ale, nějaký blázen tady veze jedovatého hada,“ ozvalo se zepředu od řidiče.

„Žádnýho hada!“ zahřměl Grubner. „Hlavonožce!!“

„Ještě to všechny pokousá. Já žádám, abyste ho hned vysadili!“ ozval se další hysterický hlas. „Hned zastavte!“

„Neblázněte! Mám jej v kbelíku,“ chlácholil je Grubner. „Nikomu nic nehrozí.“

„Tady vezou zmije,“ neslo se autobusem od úst k ústům.

Lidé se začali od Grubnera odtahovat. Dokonce i ti, co seděli, si šli raději stoupnout ke dveřím. Řidič se otočil, co se děje, a přibrzdil:

„Co je to tam za výtržnosti?“ zeptal se přísně.

„Já žádám, abyste ho vysadil,“ domáhala se tetka, která by nikdy nepřivezla dětem chobotnici. „Vždyť nás všechny pokouše.“

„Občané! Žádám, abyste dodržovali dopravní řád!“ přikázal řidič a zajel ke krajnici. „Převážet v autobuse výbušniny je přísně zakázáno!“

„Jaké výbušniny, hergot!“ explodoval Grubner. „Tohle je vzácný tvor, který není nikomu nebezpečný. Je to muzeální vzácnost. Nikomu se nemůže nic stát. Vždyť jsou tady cestující, kteří ho dokonce jedli. Mraženého! Je to tak?“ rozhlédl se kolem.

Ale chlapec, který jedl mraženého kalmara, to licoměrně popřel:

„Ba ne. Tohle jsem nejedl, prosím. Tohle se u nás neprodává.“

„Lidi neblázněte! Každá minuta může tohoto unikátního tvora stát život. Už jste někdy slyšeli o sladkovodním hlavonožci, vy ignoranti?“

A tak Grubnera i s vědrem vysadili daleko před městem Guslarem Velikým…

Vědomí, že se kolem něco děje, je zlé. Ale nerozumí-li přitom člověk ani za mák, o co běží, je to přímo hrůza!

Obyvatelé planety děsivě hlučeli a otřesy chvílemi ustávaly, aby se za okamžik obnovily s nezmenšenou silou. Můj žalářník při tom občas vydával hromové zvuky. Asi vzájemně komunikovali. Copak se nedovedou dorozumět přijatelněji?

Usoudil jsem, že jde nejspíš o vášnivý vědecký spor mezi členy expedice, kteří byli vysláni, aby mě zajali. Zřejmě se nemohli dohodnout, odkud pocházím a kterou civilizaci zastupuji. Pak mě však napadlo, zda se ve svém divošském atavismu nebojí, že jsme vtrhli na jejich planetu s agresivními záměry. Nebudou mě považovat například za předsunutou hlídku, která má připravit invazi?

Zoufal jsem si bezmocí!

Vždyť jsem neměl nejmenší možnost informovat je o všeobecně známé mírumilovnosti svých krajanů.

Nakonec můj žalářník opustil hlučný stroj a dál jsme pokračovali zase jako dřív. Na povrchu zbytku atmosféry odrážely sluneční paprsky zlatavá prasátka. Jenže co mi to bylo platné.

Cítil jsem se čím dál hůř.

Ta troška vzduchu ve válci už byla nedýchatelná a jestli rychle nenajdou způsob jeho regenerace, zahynu udušením.

Uvědomil jsem si, že na této planetě mě pronásleduje stín smrti od prvního okamžiku…

Slunce už pěkně připalovalo a Saša Grubner zvedal každým krokem obláčky všudypřítomného prachu. Voda ve vědru se zkalila a začala dost nepříjemně páchnout. Postavil vědro na zem a pozorně si tajemného tvora prohlížel. Zdálo se mu, že se ještě trochu hýbá.

„Potvoro! Kvůli tobě abych se táhl pěšky,“ ulevil si nespravedlivě. „A ještě bys mohla chcípnout…“

Naštěstí o kus dál narazil na studnu. Voda byla čistá a chladná. Grubner ji pomalu přiléval do vědra, aby snad hlavonožec ještě nenastydl. Přece jen patří do tropických moří, pomyslel si.

Na dvůr domu číslo šestnáct vešel utrmácený, upachtěný a zalitý potem. Na dvoře bylo pusto prázdno. Dokonce i vytrvalí hráči domina, kteří každou sobotu od svítání seděli kolem stolku, se dneska stáhli někam do chládku. Grubner ani nezašel domů a rovnou zamířil do prvního patra k dědovi Ložkinovi, jenž byl vyhlášený velkoguslarský přírodozpytec a milovník ptactva.

„Copak mi neseš?“ zeptal se přísně děda Ložkin, neboť považoval Sašu Grubnera za lehkomyslného diletanta pochybných mravů.

„Dobrý den,“ pozdravil Saša vlídně, což dědu nastražilo ještě víc. „Nenašlo by se u vás nějaké zbytečné akvárium?“

,Na co ty potřebuješ akvárium?“

„Inu,“ začal Grubner nebývalé pokorně. „Chytil jsem jeden takový kousek a nevím, jestli to není něco zajímavého.“

Chytračil samozřejmě. Ale potřeboval se dovědět, co na to děda Ložkin. Co když snad přece existují nějaké jezerní chobotnice?

Děda se ještě jednou podezřívavě podíval, pak vytáhl futrál se skřipcem, nasadil si cvikr a poručil Sašovi, aby postavil vědro ke světlu. Pak začal studovat úlovek. Prohlížel si ho dlouho a stále víc a víc se mračil.

Grubner byl jako na jehlách, ale mlčel.

Konečně děda Ložkin povzdychl, jednou rukou odložil cvikr a druhou si pohladil pleš.

„Přinejmenším je to nějaký nový druh,“ poznamenal nejistě.

„Prosím?“

„Nový druh, povídám. Nebo neznámý druh hlavonožce,“ řekl děda a nespouštěl ze zajatce oči. „Možná že to je třeba jen nějaký mutant. Vidíš? Má deset chapadel. Já ti nevím… Podívej! Nech ho tady a já, až budu mít čas, tak se podívám do Brehma. Pak ti to řeknu.“

„Přece vás nemůžu takhle obtěžovat,“ pitvořil se farizejsky Grubner a v duchu si mnul ruce. Tak přece! Je to nějaká rarita. „A ono to u nás taky žije? Myslím v řece nebo v jezeře?“ ptal se ještě pro jistotu.

„M — no…,“ kroutil se znalec Ložkin. „Někdy. Ale moc vzácně. To máš ze Zverimexu?“

„Ne. Chytil jsem ho.“

„Chytil? A kde, prosím tě?“

„V jezeře.“

„Podívejme!“ žasl děda. „Nech ho tady. Ještě by ho sežral ten tvůj kocour. Já napíšu do Moskvy…“

„Kdepak kocour, ten mu nic neudělá,“ rozesmál se Grubner, kterého lidsky upřímně potěšila vzpomínka na kvílejícího Kornelia. „Ona ta mrcha dává elektrické rány.“

„Nepovídej!“ divil se děda čím dál víc a s novým zájmem nahlédl do kbelíku.

„Jen se zeptejte Udalova,“ chechtal se licoměrně Grubner.

„Korneliovi může dát elektrickou ránu i slavík. To není argument!“ Děda Ložkin se odmlčel a pak dodal: „Tak dobře. Když na tom trváš, tak já ti to akvárium půjčím. Půjčím! Rozuměls? Ale do té Moskvy napíšu sám. Tebe tam nikdo nezná a já už tam psal kolikrát…“

Kdybych si vedl deník, určitě by tam stálo: Moje situace se zlepšuje. Nebýt hladu, který mě mučí od chvíle, kdy pominul první šok, skoro bych řekl, že jsem se dostal do rukou vědců. Možná že to jsou nějací odborníci na meziplanetární kontakty. Snad dokonce nějaká komise. Z tmavého válce mě přendali do průzračné krychle, naplněné čerstvým vzduchem. Jakousi rourkou přitéká neustále nový, takže s dýcháním nemám zatím starosti.