Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

„Jen vytáhnu paty z domu… Že ti není hanba! Navoněný ženský!“ děsila se Xenie. „A co to máš v ruce?“ zeptala se při pohledu na balíček dolarů.

„To? Dolary,“ řekl Kornelius a podal jí svazek bankovek.

„Dolary?!“ rozeštkala se Xenie. „Nejdřív ženský a teď ještě dolary! To jsem se dočkala věcí…“

Když se to tak vezme, tak jsem měl děsnou, přímo tragickou smůlu. Ale na druhou stranu zase štěstí v neštěstí.

Už na druhém seku bylo jasné, že budu muset nouzově přistát. Motor, který mě zlobil od samého začátku cesty, definitivně vysadil. A může snad být něco horšího, než když vám vysadí motor a domů to máte přes půl galaxie?

Ale jak jsem říkal — štěstí v neštěstí. Ba přímo pohádkové štěstí, neboť jsem objevil planetu s dýchatelnou atmosférou. Byla tedy ještě naděje, že když opravím motor, znovu odstartuji a vrátím se domů.

Glóbus planety se rychle blížil. Její tvář byla děsivě zohavena. Povrch byl zjizven hlubokými kaňony a krátery a nepředstavitelně vysoké štíty hor se zvedaly nad povrch atmosféry, kde jejich vrcholky bičoval ledový kosmický vichr.

Ale neměl jsem dost času studovat své dočasné — a kdoví zda ne trvalé — útočiště.

Všechno má svůj čas!

Teď bylo nejdůležitější rychle najít vhodné místo k přistání. A pokud možno bezpečné. Zvolil jsem nedohlednou náhorní planinu a rozhodl se přistát krátkou hyperbolou ve vzdálenosti desetiny seku. Ale v té chvíli vysadily i pomocné motory a loď prudce ztrácela výšku.

Právě jsem byl nad zastíněnou částí planety a stačil jsem si sotva všimnout srázných skal, jež se zvedaly tak vysoko nad hladinu atmosféry, že přistání by znamenalo jistou smrt.

Atmosféra, nebo spíš jen její zbytky, se v těchto místech uchovaly pouze v mělkých soutěskách.

Jestli teď udělám chybu, je konec!

Ve chvíli, kdy jsem už už čekal katastrofu, ukázaly přístroje hlubokou proláklinu přímo ve směru mého letu.

Loď se přehnala nad pustou skalnatou krajinou a jako meteorit se zařízla do hustých vrstev atmosféry. Průzory se zamžily a rychlost pádu se zmenšovala.

Náraz!

Takže jsem ztroskotal!

Ale žiju!!

Teď jde o to, jestli jsem tu sám, nebo zda mě sledoval nějaký zdejší rozum. A pomůže mi, nebo na mě zaútočí?

Otřel jsem zamžené průzory a vysunul biosondy.

Loď se okamžitě naježila množstvím ostrých snímačů, otevřely se oči vizuálních čidel a nastražily se uši lokátorů. Kritický okamžik prvního kontaktu s cizí planetou…

Když začalo ráno trochu nesměle svítat, leccos už jsem o kaňonu, kam jsem se zřítil, věděl. Rozumní tvorové zde zřejmě nebyli, ale primitivní život zde doslova kypěl. Byl nebezpečný, dravý a krvežíznivý. A především intolerantní! Silní jedinci požírali slabé, a ti slabí se dravě vrhali na ještě slabší.

Jenže donekonečna tu sedět nemohu!

Musel jsem opustit spolehlivý úkryt lodi a postavit se tváří v tvář neznámému světu. Odjistil jsem blaster a otevřel nouzový východ. Vzduch byl zatuchlý a nehybný, ale dýchat se přece jen dal. Potřeboval jsem se dostat k tryskám hlavního motoru a zkontrolovat je. Palubním přístrojům jsem už moc nedůvěřoval.

Pohyboval jsem se pomalu a hleděl jsem mít kryta záda spolehlivou stěnou lodního trupu. Ale udělal jsem sotva dva kroky, když se přede mnou vynořila z kypré poddajné půdy hlava kolosálního červa. Bleskově jsem zvedl svůj blaster, ale hlava v tom okamžiku zase zmizela v zemi. V němém úžasu jsem sledoval, jak se kolem objevovaly nové a nové segmenty růžového těla, svíjely se v obludných křivkách a znovu mizely v zemi. Ten červ vlastně nebyl tak veliký. Řekl bych, že sotva dosahoval třetiny mé délky. Jenže jsem viděl jen části jeho těla, takže se mi zdál být takřka nekonečný a děsivě odporný.

Musíš se trochu sebrat! pomyslel jsem si. Propadneš-li panice, je to tvůj konec! Ale čím mě ten gigantický červ mohl ohrozit? Vždyť neměl ani tlamu. Nebo jsem ji alespoň neviděl.

Pak se nade mnou znenadání mihl černý stín.

Uskočil jsem rychle zpátky a přitiskl se k lodnímu trupu a jeho chladnému pancíři.

Obrovský létající tvor nade mnou kroužil v křivkách, jež byly navzdory své eleganci příliš zlověstné. Najednou se prudce zlomil v prudkém oblouku a střemhlav se vrhl na mne. Zahlédl jsem rozevřenou tlamu posetou nesčetnými zuby a ucítil jedovatý dech dravce…

V poslední chvíli jsem vypálil dávku ze svého blasteru přímo do rozevřené tlamy.

Těžké, šupinami pancéřované tělo mě srazilo k zemi.

Když jsem se vzpamatoval, viděl jsem dlouhého zeleného tvora s řadou duhových skvrn na hřbetě, jak se svíjí na zemi. Vzdáleně mi připomínal diluviálního ptakoještěra. Jeho tělem zmítaly smrtelné křeče, ale přistoupit blíž jsem si netroufal.

Usiloval jsem zvládnout šok, který mě roztřásl, a snažil se znovu postavit na nohy. S úděsem jsem zjistil, že mě netvor při svém smrtelném pádu odhodil daleko od mé lodi a cestu zpět že mám odříznutou.

Zvolna, beze spěchu, se ke mně blížila další příšera. Postupovala pomalu, jako by věděla, že nikdo není s to ji zastavit. Špinavě zelené, bezpečně pancéřované tělo se posunovalo na bezpočtu členitých nohou a oči jí doslova visely na dlouhých stopkách. Vpředu se jí pohupovala dvě vražedná, těžkopádná klepeta. V tom okamžiku se netvor pozvedl na předních tlapách a kleště jeho zbraní se otevřely…

Bůhví že jsem nechtěl poznamenat svůj vstup na cizí planetu krveproléváním a zabíjením. I bez mého přičinění ho zde bylo dost a dost. A tak jsem ustoupil. Ten odporný tvor kroutil očima a snažil se mě poděsit, ale kupodivu nezaútočil.

Pokusil jsem se ho obejít a vrátit se k bezpečnému štítu své lodi. Neopouštěl mě nepříjemný pocit, že mi zezadu stále hrozí nějaké nebezpečí, že každý můj krok, každý můj pohyb sledují pozorné pohledy obyvatel této prolákliny.

Nespouštěl jsem oči ze zvířete, jež po mně otáčelo své smrtící zbraně, a ustupoval jsem opatrně stranou. V té chvíli se mi něco zalesklo pod nohama. Ležel tam podivný předmět z bílého kovu.

To mě překvapilo. Ten předmět byl umělý! Něco takového mohly zhotovit jen ruce rozumného tvora. Jen tvor nadaný rozumem mohl dát kovu tvar pravidelného oválu, mírně vypuklého a vybaveného jakousi ostrou, několikaramennou harpunkou. Povrch předmětu byl pečlivě opracován. Takového stupně metalurgie mohly dosáhnout jen bytosti, které už pokročily dostatečně daleko na cestě k civilizaci.

Po účelu předmětu či součástky jsem neměl čas pátrat. Nicméně mě to překvapilo. Opatrně jsem předmět zvedl. Byl těžký a já jsem si s lítostí uvědomil, že ho stěží dokážu dopravit k lodi. V cestě mi ještě stálo to odporné zvíře s klešťovitými klepety. Nemohl jsem si dovolit takové břemeno v situaci, kdy co chvíli mohu potřebovat všechen svůj um a sílu, abych se probil do bezpečí.

V té chvíli na mne znovu dopadl stín jakéhosi dlouhého, štíhlého těla. Napadlo mě, že je to nějaký další ptakoještěr, a rychle jsem zvedl hlavu i blaster. Ale nebyla to žádná podobná příšera.

Mohl bych přísahat, že to byl nějaký podivný létající stroj, nebo něco, co se mu velmi podobalo. Byl velký, skoro tak velký jako moje kosmická loď a pohyboval se velice pomalu. Nechápal jsem, jak se při tak nízké rychlosti může vůbec udržet ve vzduchu. A také mi nebylo jasné, čím a jak je poháněn. Pravidelnost jeho tvarů a imobilita jeho částí absolutně vylučovaly možnost, že by to byl živý tvor.