Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

„Kolik?“ vykulil oči děda. Na čele jeho kolegy se zaperlily kapičky potu.

„Kolik jste to říkal?“

„Tři tisíce osm set! Sáhněte si do kapsy! Nemáte na tom papírku náhodou napsáno Porfiryčovi sedm set dvacet, Šurovovi tři sta a Udalovovi, když se bude vzpouzet, pár přes hubu?“

Člověk s čokoládovýma očima vyskočil a sáhl do kapsy:

„Zrada!“ zařval.

Porfiryč zůstal sedět. Jen zbledl:

„Tři tisíce osm set! A mně mizerných sedm stovek!! Ták… Ty zatracený šejdíři, tobě nedám pokoj ani v hrobě!“

„No a oznámení na Bezpečnost napíšeme hned tady,“ dodal Udalov, aby kul železo, dokud je žhavé.

„Já o ničem nevím,“ huhňal muž s čokoládovýma očima, když se pokoušel spolknout inkriminovaný kus papíru.

„To vám nepomůže,“ namítl Udalov. „Porfiryč má přece v pravé kapse u saka zfalšovaný dodací list na páskovou ocel.“

„Mám!“ řekl Porfiryč. „Ať si to odskáču, ale toho darebáka zničím!“

„To nefmíte!“ křičel muž s boxerským nosem a plnými ústy. „Já fi budu ftěfovat!“

„Jen fi ftěfuj!“ šklíbil se Porfiryč mstivě. „Jen fi ftěžuj!“

Udalov pochopil, že je třeba případ důstojně ukončit. Marně vzpomínal, jak to bylo tehdy v tom kině. Co to říkal k sakru ten detektiv?

Hlavou mu vířilo: „Vaše hra je u konce!“ To je přece pitomost! „Ruce vzhůru!“ — to už vůbec nejde! Najednou mu svitlo. Zaburácel tak strašlivě, že jemu samému hrůzou naskočila husí kůže:

„Tak dost té hry! Sednout a psát!“

Zablesklo se, zavoněl ozón a pobledlý boxer beze slova vytáhl kuličkové pero, aby spolu s Porfiryčem začali poslušně smolit přiznání.

Udalov najednou pocítil v hlavě hroznou prázdnotu. Už si nepamatoval obsah ani jednoho papírku, nedokázal si vzpomenout na jedinou goniometrickou funkci a zapomněl i recept na pelmeně! Jediné, na co si vzpomínal, byla říkanka z posledního čísla Ohníčku.

„Proč?“ zvolal. „Za co, soudruzi?“

Vyděšení družstevníci po něm vrhli zoufalé pohledy a začali psát ještě usilovněji. Když dopsali, poslal je na Bezpečnost.

Za okny znovu poprchávalo. Bylo ticho a všechno bylo docela obyčejné. Jen do vzdáleného hřmění zněla Udalovovi v uších mimozemšťanova slova: „Pro případ, že by sis nevěděl s darem rady, stačí říct ‘dost té hry’, a všechno bude jako dřív.“

„Ale já jsem nechtěl,“ zaúpěl Kornelius a bezmocně vztáhl ruce k nebi. „To je omyl! Já si s tím budu vědět rady! To byla jen náhoda!“

Udalov se vrátil domů a do večera nepromluvil ani slovo. Zahnal i Míšu Stendhala, který na něho čekal u domovních dveří. Dokonce si nevzal ani oblíbenou polévku s noky.

V kalhotách ležel na gauči a těžce prožíval nešťastný omyl. Ne proto, že mu zavřel dveře k diplomatické kariéře, ale proto, že ztratil možnost navázat přátelství s celou galaxií.

Teprve večer (a to si musel dát deci percovky) pronesl první slova, která však nikdo nepochopil:

„Možná že to zkusí znovu.“

Pak přistoupil k Maximkovu stolu a zeptal se:

„Kde máš dějepis?“

„Na co?“ podivil se Udalov junior. „My ho zítra nemáme.“

„Pitomče!“ řekl otec. „Prostě se potřebuju dovědět něco o Petru Velikém. A taky vyndej trigonometrii! Člověk se musí pořád učit. Vždyť by to byla hanba objevit se v galaxii takhle nevzdělaný.“

Kornelius Udalov seděl doma docela sám.

Venku bylo prachmizerně. Pršelo a vítr honil spadané listí pustými ulicemi. Slušný člověk by psa nevyhnal. Xenie vzala syna Maximku a šla naproti k sousedce na kus řeči. Kornelius raději tupě zíral na obrazovku.

Program byl tak vzrušující, že se nedokázal přimět ani k tomu, aby televizor vypnul a šel spát. Když se konečně přinutil stisknout tlačítko vypínače, zmaterializovalo se v pokoji podivuhodné stvoření se třema nohama a červenýma očima v brýlích.

„Tobrá den,“ řeklo stvoření s lehkým přízvukem. „Vy promiňte moje výslovnost. Já učit váš jazyk v hrozná kvaltem. Neznepokojujte moje vzhled. Já mohu sedět?“

„Ovšem, ovšem. Jen se posaďte,“ pokynul Kornelius pohostinně a tvářil se mírně vyjeveně. „A co venku? Ještě prší?“ zeptal se po chvíli, aby řeč nestála, a náramně ho potěšilo, že se vyhnul problému gramatického rodu, neboť v tomto smyslu byl poněkud na rozpacích.

„Já přiletět přímo z kosmos,“ řeklo stvoření. „Letět v silové pole, rozuměno? Tam déšť nepršet.“

„Inu ovšem,“ přisvědčil Udalov. „A co jinak? Proč jste nás ráčili navštívit?“ zeptal se a ten plurál se mu zdál být docela přijatelným kompromisem.

„Já se vám nějak míchat, ne?“

„Ale ne. To máte jedno. Stejně nemám nic lepšího na práci. Dáte si čaj?“

„To pro mne rychlepůsobící jed. Vy prominout, já děkuji.“

„No, když je to nebezpečné, tak nic.“

„Já umírat na čaj v křečkách… é… totiž v křeč,“ přiznalo se ostýchavě stvoření.

„Dobrá. Obejdeme se i bez čaje,“ pokrčil tolerantně rameny Udalov.

Stvoření složilo všechny tři nohy pod sebe, trochu se zahemžilo v křesle a natáhlo před sebe tlapku se čtyřiceti drápky.

„Udalove,“ řeklo s procítěnou naléhavostí, „Udalove, je třeba pomoci!“

„Proč ne,“ neodporoval Kornelius. „Rád. Cokoliv, co bude v mých silách. Jenom bych prosil, aby s tím pokud možno nebylo moc běhání. Podívejte, jak je venku!“

„Vy musel, Udalov, i na ulici,“ řeklo stvoření.

„A sakra!“ ujelo Korneliovi, ale svého slibu nezalitoval.

,Já prosím prominutí. Ale nejdřív vy nás nechte vyslechnout,“ řeklo stvoření a vypustilo z úst (z úst? zaváhal Kornelius) růžovou bublinu pronikavé vůně.

„Nastudění,“ řekl onen tvor omluvně. „Velmi je cesta daleká. Tři tisíce světelné roky a osm set léta obráceně. Velké nepříjemnosti. Pomírají náš krupinky.“

„Ale to je mi líto,“ prohlásil Udalov nezávazně. „To jsou příbuzní?“

,Já vysvětlím, smět?“ zeptalo se stvoření.

Udalov přisvědčil. Vzal si papír a kuličkovou tužku, kdyby bylo třeba si něco poznamenat.

„Já mít jen osm minuta. Fiva jméno mé. Já z jedné planety v constelation velmi daleká. Váš astronom zná. Vy neznáte.“

Udalov neodporoval. Konečně, není přece žádný astronom, ale vedoucí stavebního odboru v Guslaru Velikém.

„My dávno přiletět k vám na Země. Sbírali zkušenosti… et les échantillons… vzorce! Trochu pomáhali ten Cheops stavět pyramida a v Indie redigovali ty eposa Mahábhárata, Rámájana a Kámasútra. Jinak se chovat ganz correct. Do cizá věc nos nešťourat. Jednou ale vzali vaše krupinky a odvezli k nám na planeta…“

„Moment!“ přerušil ho Udalov. „Co to je zač, ty krupinky?“

„Já zapomeň vaše slóvo. Taková malinký, šedé s uchama. Sedět pod jedlička a skákat. Krupinky, no…“

„A tak, zajíc,“ pokýval hlavou Kornelius.

„Ne, ne!“ zamrskalo stvoření odmítavě nožičkama. „Zajíc já znát! Králík znát, i klokana znát. Jinaká zvíře! Ale důležité není! Genetici u nás všelijaké pokusy a vykvetli nám moc veliká. Nový druh…“

„Vykvetli?“ podivil se Kornelius.

„Nebo vyrostli,“ připustilo stvoření. „Celá planeta teď na krupinkách. Každý den jíme krupinka. Hospodářsky moc důležitá. Ale krupinky teď zdechávají a začíná hospodářský krysa.“