Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

„Co jste sem lezl, pantáto?“ zeptala se.

Za jiných okolnosti by Udalov odročil konferenci na jindy, neboť na vyjednávání teď nebyla zrovna nejvhodnější doba. Jenže do návratu mimozemšťana chybělo asi tak půl hodiny a nejmíň patnáct minut potřeboval na cestu domů.

„Inu — šel jsem jen tak kolem,“ začal diplomaticky, „koukám do okna, a tak mě napadlo: zajdi tam!“

„Proč?“ zeptala se babka věcně.

„Tak já půjdu, tetka,“ řekl pořízek.

„Jen nikam nechoď, Inokentiji! Ještě počkej!“ zarazila ho babka. „Přece mě tu nenecháš samotnou.“

Pořízek si povzdychl a rozhodil rukama, jako by se Udalovovi omlouval.

„Máte tady krásné kytky,“ řekl Udalov.

„Už zase?!“

„Copak já za to můžu?“ ohradil se dotčeně Udalov. „To byla náhoda.“

„Možná,“ řekla babka. „Ale kdo ví…“

„Prosím vás! Žena má ráda květiny,“ drmolil Udalov, protože čas přímo letěl. Cizinec už jistě hopsá nazpátek. Míjí všelijaké ty hvězdokupy, vyhýbá se meteorickým rojům… „A zítra má narozeniny. Tak jsem myslel, že jí koupím něco zvláštního. Málo platné, to víte, jsme spolu už šestnáct let. Jmenuje se Xenie.“

„Kdo?“ měřila si ho nedůvěřivě babka.

„Moje žena přece. Xenie Udalovová. Já jsem taky z Guslaru Velikého. Dělám tady ředitele stavebního úřadu.“

„Slyšíte, tetka!“ ozval se Inokentij. „Když budete potřebovat, sežene vám stavební materiál.“

„V mezích zákona ovšem!“ stanovil si Kornelius podmínku.

Tetka trochu roztála:

„A co takhle prejzovou krytinu?“ zeptala se pohotově.

„Ale ano,“ zaťal zuby Udalov, protože právě s prejzovou krytinou byly věčně problémy. Jenže co je to pár prejzů proti krupinkám! Co to vlastně může být, ty krupinky?

„Jenže já kytky neprodávám,“ rozmyslela si to zase tetka. „Zajděte k sousedce. Ta má krásné čapí nůsky.“

„T — ss! Čapí nůsky máme taky,“ zhrdnul Kornelius. „Tři květináče!“

„Proč ho trápíte, tetka?“ ozval se zase Inokentij, kterého hryzlo svědomí. „Tak mu to prodejte! Co vám to udělá?“

„No a prejzová krytina…,“ přidal se Udalov. „Prodejte mi tyhle červené kytky. Zaplatím, co budete chtít,“ slíbil neprozřetelně. „Koukejte, dostal jsem kamenem do hlavy, málem jste mě zmrzačili… Ještě bych si mohl stěžovat.“

„Teda to by moh,“ pokýval vážně hlavou Inokentij. „Má tam bouli jako bramboru.“

„No tak má bouli. Udělala jsem mu ji snad já?“

„Jenže já jsem to, tetka, udělal na vaši objednávku,“ ohradil se Inokentij, kterého už debata nebavila a chtěl jít spát.

A tak se tetka roztesknila a povídá:

„No jóo! To jste vy — mladí! Ale co já? Bába nad hrobem… Než umřu, budu se chtít kvítečkem potěšit a co pak? Vždyť mám než ten jeden,“ lomila rukama. „A kromě toho se chystám za dcerou do Archangelska. To víte, to taky není zadarmo!“

„Tak kolik, tetka?“ spěchal Kornelius.

„Jaká já jsem u vás tetka, co? Vy…“

„Tak kolik?“

Babka se zamyslela a pak vybafla:

„Sto rublů!“ a čekala, co na to Udalov.

„Že se nestydíte, tetka!“ řekl Inokentij.

„Tak to já jdu raději rovnou na tu pohotovost. Dostanu neschopenku a vy budete platit,“ zatvrdil se Udalov. „A pak rovnou na Bezpečnost!“ dodal mstivě.

„Tak pětatřicet. Ale ani o kopejku míň.“

„Vy jste přímo sebevrah, tetka,“ hrozil se Inokentij.

„Co se dá dělat? Tak já jdu…,“ pokýval tragicky hlavou Kornelius.

„A kolik dáš?“ zeptala se rychle babka.

„Rubl.“

„To je málo! To stojí květináč víc.“

„Květináč si můžete nechat.“

„Co bych dělala s prázdným květináčem?“ hrozila se tetka.

Udalov se prohledal a udělal bilanci soukromé pokladny:

„Dobrá, dám dva. Ať zůstanu o žebrácké holi. Stejně s sebou víc nemám.“

„A na pohotovost nepůjdeš?“

„Ne.“

„A co ty prejzy?“

„Nějak to zařídíme.“

„Tak si ji s pánembohem vem,“ povzdychla si tetka, jako by jí rval srdce z těla.

Udalov vyndal dva ruble, položil je na stůl a popadl těžký květináč.

S Inokentijem šli až ke vrátkům.

„Poslechni, že ty sis s těmi narozeninami zalhal,“ řekl pořízek a přitáhl si vaťák. „Nepovídej, že bys po šestnácti letech jen tak vysolil dva ruble za kytku pro ženu! Jak je to? Neboj, já to nikomu neřeknu.“

„Ále,“ pronesl Udalov a nakláněl hlavu, aby viděl přes vysokou kytku na cestu. „Stejně bys mi nevěřil. Na jedné planetě chcípají krupinky a vyléčit je může jen tahle kytka. Tak za mnou přišli, abych jim pomohl.“

„To jóo,“ pokýval spokojeně hlavou Inokentij. „To je pravděpodobnější.“

A když už se Udalov brodil loužemi daleko ve tmě, ozvalo se za ním:

„A co jsou to vlastně zač, ty krupinky?“

„Já nevím,“ křikl zpátky Udalov. „Říkají, že jsou šediví, chlupatí a sedí někde pod višní.“

„Tak to jsou určitě králíci,“ hulákal Inokentij.

„Možná,“ neztrácel čas Kornelius,a uháněl domů.

Stvoření ho už čekalo před domem.

„Máš?“ zeptalo se. „Ó díky velkého rozměru tobě. Dej to sem! K vám domů jsem už nemohl. Tvůj ženská se vrátila.“

Udalov postavil květináč na zem.

„Zeptali jste se, co jsou to ty krupinky?“ vyzvídal.

„Ne. Nastačit. Taková tragika. My na vás celá spoleh… totiž naděje,“ pravilo stvoření a začalo rychle otrhávat červená poupata.

„Vy si to nevezmete s květináčem?“ divil se Udalov.

„S kytkynáč já nemohl skrz prostorově časové kontinuum. To nedělatelné.“

„To jsem je mohl otrhat taky sám a nevláčet se s tím zatraceným květináčem,“ zazněla v Korneliově hlase jemná výčitka. „Nejsou ty krupinky náhodou veverky?“

„Nejsou. Já poletěl. Velké děkuji od celá naše planeta. Víte, že na naše planeta vám bude stavět velký pamětník? V nadživotní obrovskosti. Já už dělat fotografie, jak vy jít skrz déšť a bouřka a v ruka červený kytka.“

„Děkuju,“ řekl skromně Udalov. „Ale ještě maličkost, jestli se neurazíte. Víte, totiž…,“ vrtěl se v rozpacích. „Já za tu kytku dal všechny svoje peníze. A zítra musím platit příspěvky.“

„O, jaká hanba pro naše planeta! Samozřejmý, já všechny peníze vám dát. Tady! Tři tisíce, jak se to řekne… dolar…“

„Zbláznil jste se?“ přerušil ho Kornelius. „Co budu dělat s dolary? Já potřebuji dva ruble! Jestli myslíte, že je to moc… Ale to víte, bylo to nakvap. A tak drahé to zas nebylo. Dva ruble i s květináčem…“

„Ne drahé. I sto milión rubl.“

„Jenže mně by zatím stačily dva. Já za tu kytku ani víc nedal,“ zdráhal se Udalov.

„Vem dolary!“ vrtělo se stvoření. „Jiná peníze já nemít. Za tři rok zase šikovná konjunkce. Já pak přinést ruble. Dnes vzít dolarové.“

Udalov chtěl ještě něco namítnout, ale stvoření mu vstrčilo do ruky balíček šustivých papírků a zvolalo:

„Děkování! A s ruble já přinést i fotografie ten pa — mět — ní—k…“

Poslední slovo si Udalov už jen domyslel.

Mimozemšťan zmizel.

Kornelius si povzdychl a šel domů.

Doma Xenie obcházela byt a snažila se odhadnout, co to tu je za vůni parfému.

„S kterou jsi zase byl!“ udeřila přímo.

„Ale dej pokoj!“ řekl mrzutě Udalov a napadlo ho, že ty krupinky by mohli být i leopardi. Vím já, pod kterým stromem to chlupaté vlastně sedává? Možná že pod nějakým baobabem. No jo! Ale leopardi zase nejsou malí a šediví…