Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

„Stůj!“ křikl Udalov do prázdna. Pak rezignovaně zašeptal: „Koljo, Koljo!“

Obrátil kartičku a všiml si, že pod nápisem Guslar Veliký je něco připsáno:

Kolju už Udalov samozřejmě nenašel.

Korneliovi Udalovovi se zjevil ve snu mimozemšťan.

„Poslyš, Kornelie,“ řekl. „My v galaxii známe tvou slabost pro kosmická přátelství.“

„To ano,“ souhlasil Kornelius. „V rámci daných možností věřím v takové kontakty…“

„Kuš!“ přerušil ho mimozemšťan. „Času je namále!“ Mimozemšťan byl zahalen do jakési přikrývky a zářil tak, že bylo těžké rozeznat jeho tvary.

Kornelius pochopil, že se mu to všechno jenom zdá, ale nijak nespěchal s probuzením. Konečně proč by si s cizincem nepopovídal?

„Poradili jsme se,“ pokračoval mimozemšťan a popolétl blíž, takže se i Kornelius dostal do sféry jeho zářivé aureoly. „Poradili jsme se a dospěli k závěru, že se nám docela hodíš. Rozumíš?“

„Rozumím,“ řekl nechápavě Kornelius.

„A tak jako výraz uznání tvých minulých i budoucích zásluh jsme se rozhodli svěřit ti dar. Ne ledajaký! Dar přímo kosmického významu. Současně tě však musím upozornit, že tento dar je také zkušebním kamenem celé vaší planety, všeho lidstva. Budeš-li si s ním vědět rady, znamená to, že lidstvo dozrálo. Ne-li, budeme muset ještě počkat.“

„A směl bych se zeptat, proč jste si vybrali zrovna mě?“ zeptal se Kornelius skromně.

„Už jsem ti to řekl: za zásluhy. A kromě toho také proto, že jsi v zásadě docela obyčejný, dalo by se říct průměrný občan Guslaru.“

„No dovolte!“ ohradil se Kornelius dotčeně.

„Nezdržuj!“ přerušil ho znovu mimozemšťan. „Spěchám. Už mi dochází energie. Na tohle telepatické spojení bylo třeba vypnout světlo na třiadvaceti planetách. Tak nezdržuj! Tady je dar a na shledanou! Jo! A pro případ, že by sis s ním nevěděl rady, stačí říct ‘dost té hry’ a všechno se vrátí na své místo. Jasné?“

Udalov nestačil odpovědět, dokonce ani pro dárek nenatáhl ruku, když se zablesklo a — on se probudil.

Bylo ještě časně ráno. A pršelo. Vedle spala Xenie a vzdychala ze sna. To bych rád věděl, jestli slyšela náš rozhovor? pomyslel si. Někde v domě zazvonil budík. Aha, půl šesté, uvědomil si Kornelius. Děda Ložkin začne ranní rozcvičku a pak nasype ptákům.

A co! Sen jako sen. Možná že tady žádný mimozemšťan ani nebyl.

Kornelius vytáhl ruku zpod přikrývky. Byla prázdná. Po daru ani stopa.

„Nesmysl,“ řekl Udalov a zase usnul. Podruhé se vzbudil v půl osmé. Syn Maximka se chystal do školy. Xenie se už otáčela v kuchyni.

„Úkoly máš?“ ptala se syna. „Včera jsi s tím Šaškou zase honil mičudu až do tmy!“

„Sme nic neměli,“ odpověděl Maxim Udalov, který svému otci jako by z oka vypadl. Stejný pršinos, stejné plavé vlasy i stejné sklony k marnému fantazírování.

„Jak to, že jste nic neměli?“ zlobila se Xenie. „Dívala jsem se do žákovské knížky a bylo tam něco o vzpouře střelců!“

„Ale to já umím,“ řekl Maximka.

„Propána!“ zaúpěla Xenie. „Kdybych já tak měla čas tě kontrolovat! Já bych tě prohnala! Ale to je domácnost…“

„Xenie!“ řekl Udalov. „Vždyť jsi mě vzbudila. A včera jsem ti říkal, že jdu do kanceláře až v jedenáct.“

„To je jedno! Vstávej!“ odsekla Xenie, která bez námahy přenesla své podráždění ze syna na otce. „Kolikrát jsem tě už prosila, abys spravil zámek v předsíni. Jednoho krásného dne nás všechny odnesou, a ty si toho ani nevšimneš. A vůbec! Tvůj syn se už zase neučil a o vzpouře střelců ví starou belu!“

„Jak to, že nic nevím?“ ohradil se vzpurně Maximka. „Já toho náhodou vím víc než vy. Vy ani nevíte, že to povstání potlačil Suvorov.“

„Dějepis jsem tedy pozapomněl, to je fakt,“ připustil Udalov senior. Ale najednou mu něco blesklo hlavou. Jako by se před jeho očima otevřela stránka učebnice. Udalov jí přečetl a s ledovým klidem dodal: „Jenže jestli vás, chlapče, učí, že povstání střelců potlačil Suvorov, tak vás to tedy učí špatně. Zejména když vezmeme v úvahu, že za tím stála starší sestra Petra Velikého, carevna Sofie a její vojevůdce kníže Golicyn. A mimochodem, Suvorov se narodil až v roce 1730, takže s povstáním střelců nemohl mít nic společného. To je snad jasné!“

Když domluvil, spustil nohy z postele, nahmatal trepky a vstal. Maximka stál u dveří jako solný sloup.

Xenie vyšla z kuchyně s vařečkou v ruce a zeptala se:

„To máš přímo z hlavy, nebo sis to někde přečetl?“

„Co by! Přímo z hlavy!“ odpověděl Kornelius. „Ty mazej do školy a příště se nepokoušej klamat otce! Hm… on si klidně řekne Suvorov…,“ pohoršoval se.

„Pojď jíst,“ zvala ho smířlivě Xenie. „Vystydne ti kaše.“

„Představ si, co se mi dneska zdálo,“ řekl Udalov a definitivně pustil Suvorova z hlavy. „No představ si, že se mi zjevil mimozemšťan a povídá: ‘Soudruhu Udalove, za tvoji pokrokovost ti předávám mimořádný dar!’ No fakt to tak povídal.“

„Ty se jednou z těch tvých Marťanů pomineš, Kornelie,“ povzdychla si Xenie. „A co ti to dal za dárek?“

„V tom to právě vězí. Já nevím. Probudil jsem se asi moc brzy.“

„No vidíš! To zase mně se včera zdálo o tanku, na kterém viselo sousedovic prádlo. To taky určitě něco znamená!“

„No to určitě!“ řekl Udalov znechuceně a bylo mu líto takového vzácného snu.

„Mimochodem,“ pokračovala Xenie, „včera přišel účet za elektřinu. Dva rubly čtyřicet dvě kopejky! To je hrůza, kolik ta lednička žere!“

„Dva rubly čtyřicet tři,“ opravil ji automaticky. „A představ si, že když se mnou ten mimozemšťan mluvil, museli prý vypnout proud na několika planetách.“

„Dva rubly čtyřicet dvě!“ řekla Xenie. „Já jsem se koukala!“

„Vždyť říkám: dva čtyřicet tři!“

„Co pořád máš? Dnes jsem ten účet uložila. To už jsi tam zase strkal nos?“

„Já jsem ten tvůj účet vůbec neviděl,“ ohradil se Kornelius. „Prostě vím, že to jsou dva ruble čtyřicet tři kopejky.“

„Tak moment!“

Xenie vyndala z komody fedoskinskou krabičku, která měla na víčku namalovanou tačanku. Kdysi ji dostali od spolužáků jako svatební dar. Otevřela ji a hned navrchu ležel modrý účet.

„No prosím!“ řekla Xenie. „Rač se pře…“

Ale účet už mu nepodala. Na lístku stálo jasně 2 rubly 43 kopejky.

„Ty jsi sem lez!“ řekla s určitostí nepřipouštějící námitky.

„Co bych tam lez? Prostě to vím,“ ohradil se Udalov.

„Nepovídej! Čmuchal jsi tady. Žárlíš! Hledáš, kam si schovávám dopisy.“

Kornelius na ni vyvalil oči:

„To bych rád věděl, kdo by ti asi tak psal!“

„Jen nech být! Takový Kolja Semjochin mi dělal lecjaké návrhy,“ zapýřila se.

„Jenže ten tvůj Kolja Semjochin si už na tebe dvacet let ani nevzpomněl.“

„Nevzpomněl…,“ zaštkala Xenie. „Ale proč si na mě nevzpomněl?! Protože jsem svoje nejkrásnější léta promarnila s tebou!“

Přejela si rukama po obšírných bocích a vzlykla.

„No tak!“ řekl Udalov a kvapem se chystal na cestu. „Vždyť přece o nic nejde…“

A protože po spěšném ústupu měl Udalov dost času, vydal se ke stavebnímu úřadu oklikou. Vzal to po nábřeží, okolo chrámu, kolem starého kupeckého domu Anučinových a nakonec přes zářijově pestrou a veselou tržnici.