Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

„Moc ne. Vždyť to byl úplný blázinec… Nejdřív děda Ložkin. Ten hned ráno. Pak ti kluci ze školy… A pak Udalov s Grubnerem a zase děda Ložkin. A taky myslím, že lékárník Savič… Pak ten dlouhán ze zdravotního střediska. Ti dostali po jedné… Já už si vážně nevzpomínám.“

„Dělá mi to trochu starosti,“ řekla zamyšleně Věra Jakovlevna. „Jenže teď už je stejně pozdě.“

Zinočka se na ni nechápavě podívala.

„Počkej za chvíli. Uvidíš!“

„Co uvidím?“ zeptala se naivně Zinočka.

„Prosím tě! Co si asi tak myslíš, že si budou přát?“

„Já nevím,“ přiznala se rozpačitě Zinočka. „Tak — různě. Nejspíš peníze.“

„Peněz dostanou jen omezenou částku,“ ozval se hlas z palešské krabičky. Byl tlumený a sotva ho bylo přes lakované víčko slyšet.

„Tak to nevím,“ řekla Zinočka, když vycházely na ulici. Ráno byla ještě nevydlážděná a plná prachu a kamení i výmolů. Teď byla po celé délce krásně vybetonovaná a podél zahrádek se táhly chodníky. Zahrádky byly upravené a přes plot se nakláněly něžné kvítky čapího nůsku.

„To pořád nic není,“ řekla Věra Jakovlevna, jež byla morálně připravena na nejhorší. „Zřejmě taky koupil rybku někdo z uličního výboru.“

„A co vy?“ zeptala se ostýchavě Zinočka a opatrně vstoupila na nový chodník.

„Já?“ zaváhala Věra Jakovlevna a mašírovala po chodníku, jako by tu byl odjakživa. „Nejspíš pořádný byt… To jen tak uvažuju, rybičko. Nespěchej! To se musí pořádně promyslet.“

Doma Zinočka vymyla velkou sklenici, přendala tam rybku ze škatulky a zamířila do kuchyně natočit vodu.

„Ještě chvilku vydrž,“ chlácholila rybku, která lapala po dechu. „Za chvíli budeš mít čistou vodičku.“

Otočila kohoutkem a čirá tekutina se řinula do sklenice.

„Necháš toho, huso!“ zaúpěla rybka. „Chceš mě zahubit? Hned ten kohoutek zavři a okamžitě mě vyndej! Auvej auvej!!“

„Co je?“ polekala se Zinočka a bezradně držela rybku v ruce. „Co se stalo?“

Kuchyní se šířila štiplavá vůně vodky.

„Vodu!“ zasípěla rybka. „Rychle vodu! Umírám…“

Zinočka zahlédla čajník. Naštěstí byl plný vody a rybka se rychle vzpamatovala. Vodka se zatím dál valila z kohoutku a charakteristická vůně v kuchyni rychle houstla.

„Kde se tady vzala vodka?“ žasla Zinočka.

„Mysli, holka, mysli!“ pravila rybka. „Zřejmě přání nějakého pitomce. Padl asi na nějakou mladou a nezkušenou. Já bych mu nakašlala. Kategoricky! Tohle přece není žádný přání, to je hloupost!“

„Ale kde pro tebe teď seženu vodu?“

„Nestarej se! Za chvíli to stejně přestane. Počkej, až někdo vysloví opačné přání.“

„A co když nevysloví?“

„Nestraš, holka. To by byl malér.“

A vodka tekla a tekla…

„Aby je čert vzal!“ ulevila si za chvíli rybka. „Vždyť je to trestuhodné znečišťování životního prostředí! Vodka teče do kanalizace, odtud do řeky… Ti vrtáci zahubí všechno živé!“

Rybka se odmlčela a vodka tekla dál…

„Zinočko,“ začala opatrně rybka. „Udělala bys pro mě něco?“

„Jistě. Copak?“

„Změň zase vodku ve vodu. Vyslov takové přání. Dostaneš za to kožíšek, jaký nemá nikdo na světě.“

„Ale takový já ani nepotřebuju,“ začervenala se Zinočka. „Co bych si s ním počala? Já bych raději takový ten bulharský. Jako má teta ve Vologdě.“

„Takže to máme dvě přání…?“

Zinočka přikývla a trošku zalitovala, že už jí zbývá jenom jedno.

Kožíšek se zmaterializoval na opěradle židle. Světle hnědý a měkoučký jako peříčko. A navíc měl bílý kožešinový límec.

„Jestli se neurazíš, tak jsem ho podšila sobolem,“ řekla rybka. „Dobrému člověku ráda posloužím. Máš nějaké třetí přání, nebo si to chceš rozmyslet?“

„Můžeme chviličku počkat?“ zeptala se Zinočka nesměle.

„I jen si to rozmysli. A zatím zavři vodu a najez se! Mně můžeš taky trochu nadrobit.“

„Jeminkote!“ začervenala se Zinočka. „Promiňte! Docela jsem zapomněla…“

Udalov s Ložkinem vešli rovnou do domu.

Grubner se zastavil na dvoře, aby se podělil o dojmy se sousedy.

Udalov s Ložkinem se mračili jeden na druhého a Kornelius vyčítal dědovi Ložkinovi:

„Zase bys chtěl všechno shrábnout pro sebe a na ostatní se vykašlat! Všechno jen sobě!“

Děda Ložkin mlčel, protože se trochu styděl.

„Celé město nic, že jo. Jen vy si budete bendit jako Rockefeller. Není vám hanba?“

„A tvoje žena slídila za dveřma,“ zmohl se konečně děda Ložkin na chabou obranu.

Kornelius chtěl něco odpovědět, jenže ho zrovna nic příhodného nenapadlo. Ale to už se objevila Xenie a vytrhla mu sklenici z ruky:

„Jak to, že máš jen jednu? Dala jsem ti na dvě! A kde máš nazpátek?“

„Druhou má Saša Grubner,“ vysvětloval Kornelius. „Šli jsme spolu…“

„No a co?! To si ji nemohl koupit sám? Je svobodný a ty máš na krku rodinu!“

„Necháš toho! Tři přání ti nestačí?“ zakoulel očima Udalov.

„Mohlo jich být šest. Koukej Ložkinovi!“

„Jen klid, občanko!“ řekla rybka. „Víc než tři přání stejně nikdo mít nemůže. Ať má rybek, kolik chce.“

„Tři přání na hlavu?“ zvídala Xenie.

„Na člověka, nebo na rodinu. Třeba na celé město. To je docela jedno.“

„Takže Ložkin vyhodil peníze zbytečně?“ zaradovala se Xenie.

„Zbytečně,“ přisvědčila rybka. „A nemohli byste si s těmi přáními trochu přichvátnout?“

„Jen žádný kvalt!“ namítla Xenie. „A ty, Kornélie, umýt a k obědu! Stejně to už všechno vystydlo.“

Kornelius šel od rybky nerad, protože se bál, že žena zatím provede nějakou nepředloženost. Taková ženská — za mák rozumu to nemá…

U umývadla ho čekalo milé překvapení.

Někoho zřejmě moudře napadlo, že by nebylo zlé, kdyby z vodovodu tekla místo vody vodka. Čile se opláchl, i když ho to trochu štípalo do očí, pak si vypláchl ústa a vykloktal, ač jindy se mu při kloktání zvedal žaludek. Nakonec — jen tak pro jistotu — zašel do kuchyně a naplnil všechny volné hrnce a kastroly, co měl při ruce.

„Co tam děláš?“ zajímala se netrpělivě Xenie.

„Už jdu, už jdu,“ řekl Kornelius bujaře, protože stejně nebyla žádná nádoba volná. Do kuchyně vstoupil děda Ložkin s ručníkem přes ramena. Začenichal, omočil prst v kastrolu s vodkou a pokýval pokrytecky hlavou:

„A ták!“ řekl významně a důstojně se vzdálil. Kornelius ještě jednou vykloktal a spokojeně vevrávoral do jídelny. Xenie blýskla hrozivě očima.

„To já ne!“ ohradil se honem Kornelius, aby nevzniklo podezření, že zbůhdarma promrhal přání.

Xenie okamžitě pochopila a přelila vodku do prázdných lahví, které pečlivě zašpuntovala a zamkla ve spíži.

„Ale stejně to musela být hlava,“ pochvaloval si spokojeně Kornelius neznámého dobrodince. „Zlatý člověk. Myslel hned na celé město… Tohle by Ložkina nenapadlo.“

„Co ty víš? Třeba to byl právě on.“

„Ten!? Nikdy! Sobec jeden.“

„Jenže jestli si bude myslet, žes to byl ty… To bys mohl mít pěknou polízanici. Ještě by tě mohli nařknout, že jsi otrávil městský vodovod.“

„To by mi to museli nejdřív dokázat,“ holedbal se Udalov, který už měl v hlavě. „A pak — co já? Přece zlatá rybka, ne?“