Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

Ze dvora k nim dolehla bujará píseň. „Vidíš,“ zachechtal se spokojeně Kornelius. „Lid si užívá. Chtěl bych vidět, kdo by si stěžoval.“

Před tím, než zašel k Udalovovům, začal se Ložkin sprchovat.

Vodkou!

Nejdřív prskal, plival, mnul si oči a pak si uvědomil, co se stalo, a utíkal se poradit se ženou. Jenže než se vrátili s prádelním hrncem, tekla už zase jen obyčejná voda. Babka vynadala Ložkinovi, že je nešika a nekňuba, a začali se radit, jak zužitkují svých pět přání.

Dvě přání od první a tři od té druhé rybky.

Grubner vyslovil své nejvytouženější přání hned na dvoře:

„Já si přeju,“ pronesl dramatickým hlasem za napjaté účasti početných diváků. „Já si přeju brazilského papouška ara, který dovede mluvit lidskou řečí!“

„To je toho,“ řekla s despektem rybka. „To já dovedu taky.“

„Pravda,“ přisvědčil velkoryse Grubner a vytáhl hřebínek, aby se v očekávání slavnostní chvíle přičísl. „To je pravda, ale nejsi papoušek ara. A vůbec, na co čekáš?“

„Musíš počkat,“ ozvala se rybka klidně. „Z Brazílie to není jako z Vologdy. Tři, dva, jedna…“

Obrovský, nádherně vybarvený papoušek ara seděl pyšně na větvi lipky, přímo nad Grubnerovou hlavou. Chvíli seděl nehybně, pak naklonil hlavu a se zájmem si prohlížel shromáždění.

„Puť, puť, pojď sem, krasavce!“ lákal ho Saša.

Papoušek chvíli váhal, má-li se spustit ke Grubnerově natažené ruce, když vešli do dvora další majitelé zlatých rybek — Pogosjan s Kacem — za zpěvu bujarých písní. Zpívali každý jinak a jinou, ale zřejmě jim to nevadilo.

Jak se později ukázalo, byli to právě oni, kdo nezávisle na sobě změnili veškerou velkoguslarskou pitnou vodu na vodku. A uspokojeni výsledkem pokusu i kongeniální úvahou šli jako věrozvěstové hlásat lidstvu začátek nové epochy.

„Karamba!“ zavřískal poděšeně papoušek a místo ke Grubnerovi popolétl výš do koruny stromu. Pak se zvedl, zakroužil nad střechami, vyděsil indiferentní vrány a dlouho zářil duhou svých roztažených křídel. Nakonec zmizel.

„Okamžitě mi ho vrať!“ vykřikl zoufale Grubner.

„Druhé přání?“ zeptala se věcně rybka.

„Jaképak druhé přání?“ rozhořčil se Grubner. „První! Vždyť žádného papouška nemám.“

„Chtěl jsi brazilského papouška?“

„Ovšem! Ale nemám ho.“

„Když ti uletěl…“

„Tak vidíš, že ho nemám!“

„Ale měl jsi ho.“

„Jenže uletěl. Proč nebyl v kleci?“

„Tu sis neobjednal.“

Saša Grubner se zamyslel. V hloubi duše to byl člověk spravedlivý a z právního hlediska měla rybka vlastně pravdu.

„Tak dobře. Chci brazilského papouška ara s klecí.“

Druhé přání v háji, pomyslel si chmurně. Vzal klec s papouškem, sklenici s rybkou a zamířil přes dvůr domů. Cestou potkal Erika, který už obešel půl města a dosud marně sháněl zlatou rybku pro Zinočku. Netušil, chudák, že Zinočka už dostala rybku od Věry Jakovlevny.

„Dobrý den,“ řekl tiše. „Nemáte, prosím, někdo jednu zbytečnou zlatou rybku?“

Grubner sklopil oči a v rozpacích pelášil domů. Vždyť už mu zbývalo jediné přání a tolik toho ještě potřebuje! Pogosjan s Kacem vrávorali ke dveřím. Jejich rybky už byly také částečně exploatovány. Okna u Ložkinů i Udalovovů se rychle zavřela.

„To není pro mě!“ křikl zoufale Erik, který pochopil.

Ale kolem bylo ticho, pusto a prázdno.

Erik si urovnal prázdný rukáv a se sklopenou hlavou se belhal ze dvora.

„Musíme si pořádně promyslet, co vlastně máme chtít,“ řekla Xenie, když sklidila ze stolu.

„Já potřebuju nutně kolo,“ hlásil se o své Maximka.

„Mlčet!“ kázala přísně Xenie. „A ty si běž hrát ven! My si poradíme i bez tebe.“

„Koukejte, ať vám to netrvá věčně!“ rozčilovala se rybička. „Večer musím být v řece, abych to stihla domů, do Sargasového moře, ještě než začnou mrazy.“

„Koukni na ni! Taky ji to táhne domů.“

„Já nepospíchám pro legraci. Musím včas klást jikry!“

„Já chci to kolo!“ křičel ze dvora Maximka.

„Hodilo by se mu,“ naváděla rybka, aby získala čas.

„Konečně, proč ne?“ povídá Udalov.

„Takhle to dál nejde!“ rozčilila se Xenie. „Kdekdo tady do toho žvaní, každý má rozumu za deset a chtěl by honem kdovíco…“

Grubner postavil klec na stůl a kochal se nádherou papouška:

„Tak co, ty krasavče?“ řekl.

Papoušek nic.

„Co mlčíš? On neumí mluvit?“ zeptal se rybky s podezřením.

„Neumí,“ odpověděla rybka.

„Jak to že ne? Vždyť tam ten první říkal karamba.“

„To byl jiný. Tam ten byl ochočený.“

„A tenhle neumí mluvit?“

„Ne.“

„Ale co teď?“

„Máš ještě jedno přání.“

„Nic takového! Já ho to naučím sám.“

„Možná,“ nevnucovala se rybka. „A co bude dál? Nechceš elektronický mikroskop?“

Dalším, tentokrát kolektivním majitelem zlaté rybky, byli členové biologického kroužku první střední školy. Tam bylo dohadování sice demokratické, ale o to komplikovanější. Celkem snadno se shodli na zoologické zahradě v zadním traktu školy, kde měla být tygřata, mrož, slon a spousta všelijakých králíků. Pracnější a mnohem zdlouhavější bylo jednání o druhém přání. Teprve plebiscitem (při mnoha abstencích!) zvítězil návrh, aby celý týden nedostávali domácí úkoly. Na třetím přání se nesjednotili, i když se spory táhly až do pozdního večera.

Lékárník Savič cestou domů systematicky kombinoval množství variant. Téměř u vrat lékárny ho dohonil jakýsi člověk ve velké kšiltovce:

„Poslouchej!“ začal. „Chceš deset tisíc?“

„Proč?“ zeptal se překvapeně Savič.

„Dám ti deset tisíc, když mi za ně dáš rybku. Na mě se nedostalo, rozumíš.“

„A na co potřebujete rybku?“ zeptal se lékárník.

„Do toho ti nic není. Chceš peníze? Ještě dneska.“

„Nejdřív mi vysvětlete, na co potřebujete tu rybku!“ trval na svém Savič. „Já bych od ní přece taky mohl dostat peníze.“

„Ne, ne!“ zavrtěl hlavou člověk v kšiltovce. „Rybka vám tolik peněz dát nemůže.“

„Má pravdu,“ vložila se do toho rybka. „To nemůžu.“

„Patnáct tisíc!“ řekl muž v čepici a natáhl ruku po sklenici. „Víc vám nikdo nedá.“

„Ne!“ odmítl Savič rozhodně.

Chlápek šel za ním, natahoval ruku a přidával po tisícovce. Když se dostali na dvacet tisíc, Savič se vážně rozzlobil:

„Tohle už je nehoráznost! Já si tady pokojně jdu, nikomu nepřekážím a najednou se na mě přilepí nějaké individuum a vnucuje mi své pochybné obchody. Rybka stála dva ruble padesát a je moje!“

„Já ti ty dva a půl ruble dám!“ zaradoval se chlápek v čepici. „A k tomu ještě dvacet tisíc… Tak dobře, jedenadvacet.“

„Řekněte mi, na co ji potřebujete?“

Chlápek se naklonil k Savičovu uchu a zašeptal:

„Chci kupovat auto. Volhu…“

„Tak proč si ji nekoupíte, když máte tolik peněz?“ podivil se Savič.

„To není jen tak, víš? Já dostal ty peníze bokem,“ přiznal se chlápek v čepici. „Ale takhle — když na mě přijde inspektor z hospodářské kriminálky, pěkně mu rybku ukážu — prosím, tady! Jenom mi dejte účtenku, že stála dva padesát.“

„Ale už ať jste pryč, vy šejdíři!“ rozčilil se Savič.