Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

„Proč tak zle? Dám vám třiadvacet tisíc. To nejsou špatný peníze.“

„Žeň ho pryč!“ ozvala se rybka. „Já už ho nemůžu poslouchat.“

„No prosím! Tady to slyšíte,“ dovolával se Savič rybičky.

„Tak dobře. Čtyřiadvacet tisíc…“

„Já si přeju — posloucháš dobře, rybko? — já si pře — ju, aby tenhle šejdíř okamžitě zmizel! Ale hned!“

„Je to tvoje přání?“ ujistila se rybka.

„Naléhavé,“ potvrdil Savič.

Chlápek se v tom okamžiku zatočil, začal se rozplývat, až zmizel docela. Jen kšiltovka zůstala na chodníku.

„Děkuju,“ oddychl si Savič. „Ani nevíš, jak mě ten mizera naštval. Teď půjdeme domů a poctivě rozvážíme další dvě přání…“

Ten den došlo v Guslaru Velikém k mnoha zázrakům. Některé zůstaly utajeny v kruhu rodinném, jiné se roznesly po celém Guslaru a okolí. Například zoologická zahrada. Dosud je jednou z atrakcí města. A pak samozřejmě ta záležitost s vodkou. I ona záležitost s vybetonovanou uličkou se vysvětlila. Jenom nečekaná zásilka francouzských parfémů v obchodním domě zůstala tajemstvím, jež se nikdy nepodařilo objasnit stejně jako ten tipec na proříznutém jazyce jedné místní drbny a tři překvapivé svatby a ještě…

Kvečeru, když měly být rybky vypuštěny, byla už většina přání využita. K nábřeží se valil dav. Jednak majitelé rybek, jednak zvědavci.

Šel Udalov s rodinou. Xenie ještě držela prachovku, kterou otírala křídlo značky Petroff a Maximka si pyšně vedl nové kolo. Na Kornelia zbyla jen sklenice s rybkou.

Šel i Grubner. V jedné ruce sklenici s rybkou, ve druhé klec s papouškem ara. Chtěl, aby celé město vidělo splnění jeho celoživotního snu.

Šel i děda Ložkin s babkou a za nimi v pevném objetí Pogosjan s Kacem. Každý třímal v ruce láhev, aby zbůhdarma nevyčichla.

Šla Zinočka a Savič.

Šli i ostatní.

Konečně se zastavili na břehu.

„Moment!“ řekla jedna rybka. „Chceme ještě poděkovat občanům Guslaru Velikého. Vaše přání — byť začasté dost pošetilá a bizarní — nás pobavila svou rozmanitostí, ale také potěšila ušlechtilostí a moudrostí…“

„Ne všechna!“ ohradily se rybky ve sklenicích Pogosjana a Kace.

„Dobrá, řekněme tedy, že téměř všechna. Zítra by se však mnozí z vás mohli začít trápit a soužit, že si přáli něco, co vlastně moc nechtěli, a zlobili se, že si nepřáli něco docela jiného. Nic si z toho nedělejte. Zítra nikdo nebude zklamán. To chceme, a je to naše rybí přání a přikázání.“

Shromáždění souhlasně pokývali hlavami a ozval se i sporadický potlesk.

„Pitomci! Pitomci!“ ozval se papoušek ara, jenž projevil velkého nadání pro řeč a od Saši Grubnera už leccos pochytil.

„A teď nás můžete pustit,“ zakončila rybka.

„Ne! Stůjte!!“ ozval se od města zoufalý křik.

Všichni se obrátili a strnuli úžasem. Pohled, který se jim naskytl byl krajně neobvyklý a co víc — děsivě tragický.

Ke břehu se hnal člověk s nespočetnýma rukama. Zoufale jimi mával jako tragický Sivá.

„Erik!“ vydechl kdosi.

„Erik… Erik… Erik…,“ neslo se ozvěnou a lidé se v úžasu rozestupovali.

„Co jste to se mnou provedli?“ zoufal si invalida Erik. „Kdo mi to provedl? Proč? Co jsem komu udělal?“

Jeho tvář byla čistá, bez jediné jizvičky či stopy popálenin. Až na ty ruce to byl kluk jako panna.

„Běhal jsem po městě a sháněl rybku,“ vysvětloval Erik, jehož zjev teď naháněl větší hrůzu než předtím soucit. „Když už jsem byl moc unavený, šel jsem si domů odpočinout a usnul jsem,“ gestikuloval devatenácti rukama. „A když jsem se probudil… Podívejte, co se se mnou stalo!“

„Óo!“ zaúpěla Zinočka a rozplakala se. „To já… Co jsem to provedla? Ale já to myslela dobře,“ obrátila se kolem. „Já jen chtěla, aby byl zdravý jako dřív.“

„Ale! Ty za to nemůžeš, děvče. To já…,“ přiznal se děda Ložkin a rozpačitě si koukal na špičky bot. „Říkal jsem si, že bych mu měl pomoci… Byl jsem na něho hrubý…“

„Jenže já taky,“ soukal ze sebe Grubner.

„A já taky,“ přiznal se Savič.

Kornelius raději mlčel a jen se provinile rozhlížel.

Postupně se přiznalo dalších čtrnáct zbývajících majitelů rybek.

„Ale co já teď?“ zamával Erik zoufale všema rukama.

„Co vy? Vy nám nemůžete pomoci?“ zeptal se Grubner rybek.

„Bohužel! Všechna přání jsou vyčerpána. Nezbyde, než aby se vypravil do Moskvy a nechal si ty přebytečné ploutve… é, pardon, přebytečné ruce uříznout.“

„To je tedy nadělení!“ řekl Grubner. „A co takhle…,“ zaváhal a s lítostí se podíval na svůj životní sen. „Co takhle kdybyste si vzali zpět mého papouška?“

„Pitomče,“ reagoval pohotově ara.

„Kuš!“ okřikl ho Saša.

„To nejde,“ ozvala se rybka. „To my už neumíme.“

A kolem bylo zase tragické ticho.

„Nepotřebuje někdo nějaké přání? My máme jedno nazbyt,“ ozval se důležitě mutující hlásek. „Dvě přání jsme využili, ale na třetím se ne a ne shodnout,“ přiznali se členové biologického kroužku, kteří se právě dostavili. Když si však všimli Erika, děs jim sevřel hrdlo.

„Nebojte se,“ chlácholila je jejich rybka. „Jestli proti tomu nic nemáte, tak dáme Erika zase do pořádku.“

„Co bychom měli,“ řekli kluci dokonce spisovně a náramně se jim ulevilo, že nebudou potkávat devatenáctirukého Erika.

V tom okamžení se zatmělo, zašumělo, jako když křídly mávne a najednou tu stál docela obyčejný Erik jako před oním požárem.

Zinočka si všimla, že je to docela pěkný mládenec, i když předstírala, že cudně klopí oči.

A než se lidé rozkoukali, plesklo něco o hladinu a rybky byly nenávratně pryč.

Však také měly na čase, aby stihly tření v Sargasovém moři.

Míšovi Stendhalovi bylo poněkud trapně, když si představil sám sebe, jak se krčí pod okny Aleny Višňakovové, ale nemohl si pomoci.

Luna už se vyhoupla nad lesem a tiše se kradla oblohou nad Guslar Veliký. Vynořila se z průzračných oblaků (cirrocumulus) a odhazovala je za sebou jako vlečku, aby obnažila před světem svou vzrušující krásu…

Tmou se nesl štěkot psů, kteří si svěřovali všelijaká tajemství. Vedle Stendhala — na druhé straně plotu ovšem, se drbala za uchem Antarktida. Dělala jakoby nic, avšak Míša moc dobře věděl, jaká je to zlomyslná čuba. Patřila Alenině tetě a zatím ani neštěkla. Zato se čas od času pokoušela prostrčit tlamu mezi plaňky a ukousnout Míšovi alespoň ruku.

Světlo za okny barvilo keře tajuplnou oranžovou září. Vzrušující dojem nemohl setřít ani fakt, že ono krásné světlo vrhalo ošumělé stínítko lampy, zavěšené nízko nad stolem. Teta seděla zády k oknu a pila čaj. Alena četla. Kdykoli obracela stránku, shrnula si z čela pramen vlasů a Míša Stendhal se opájel ladností pohybu i neopakovatelnou krásou neposlušných vlasů.

Jednou se Alena zamyšleně obrátila k oknu a Míšovi se zdálo, že se jejich pohledy konečně setkaly.

Pocítil slabost v kolenou a tak tak se zachytil plotu. Leč drsná realita života nedbala vyzývavého vábení nestoudné luny. V poslední chvíli stačil ucuknout a Antarktida zklamaně cvakla zuby naprázdno.

„Póotvoro!“ zašeptal Míša Stendhal, jenž měl se slavným jmenovcem společnou jen podobu spisovatele Gribojedova ve velmi raném mládí.