Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

Stendhalův postoj k pověstem o Glumuščiných schopnostech byl pochopitelně skeptický, ba přímo přezíravý. Dokonce navrhl šéfredaktorovi místního listu, že v zásadním článku demaskuje Glumuščiny šarlatánské praktiky, ale šéf jen potřásl hlavou a Míšův návrh zamítl:

„Nech to být! Společnost není nijak ohrožena a my se nebudeme míchat do babských drbů.“

Nicméně Míša, hnán zvídavostí a spravedlivou touhou po vědeckém pokroku, se leckde vyptával a navštívil dokonce jednu ženu středních let, jež byla přesvědčena, že se nerozvedla jen díky Glumušce. Přitom to byla místní knihovnice, ženská vzdělaná, skoro intelektuálka a z pověrčivosti ji nikdo nemohl podezírat.

Pak se však na Glumušku začalo zapomínat. Rušný život v Guslaru Velikém pomalu zastínil Glumuščina kouzla jinými bouřlivými událostmi a kdoví, možná že by si Míša Stendhal na Glumušku už ani nevzpomněl, kdyby do Guslaru Velikého nepřijela na prázdniny Alena Višňakovová. Byla to známá tenistka, dokonce mistryně sportu a finalistka všesvazové soutěže čtyřhry žen. Navíc to byla rozkošná blondýnka s tmavýma očima a Míša se do ní okamžitě a beznadějně zamiloval.

Jenže Míša byl vysloveně nesportovní typ, který nechodil ani na plovárnu, protože si nechtěl zadat sýrovitou barvou své kůže a evidentně nedostatečnou muskulaturou. Kromě toho nosil brýle, což mu dosud bylo víceméně fuk, pokud si je někde nezapomněl.

Teď to ovšem bylo něco jiného!

Několikrát se pokusil pod různými záminkami přiblížit se k Aleně, ba dokonce k tomu účelu prostudoval příslušnou literaturu a předplatil si časopis Tenis. Takto náležitě připraven požádal Alenu o interview, který však nevyšel, neboť byly právě žně a na pořadu dne byla podmítka a mistrovství světa ve fotbalu.

Pronásledoval však Alenu vytrvale dál. Na ulici, v cukrárně a vůbec všude, kde se dalo.

A taky mu nechutnalo jíst a jeho rukopisy byly samý nesmysl.

Ač člověk jinak inteligentní, jemuž bylo transcedentálno bytostně cizí, vypsal dvě kuličkové tužky tvorbou špatných veršů a vůbec se trápil a usychal. Nakonec si už zoufal do té míry, že zmučen láskou a Antarktidou přemohl rozpaky, zavrhl logiku i zdravý rozum a vypravil se za Glumuškou.

Konečně — v životě muže přicházejí chvíle, kdy zdravý rozum musí jít stranou!

Ještě jednou se ohlédl k růžovému oknu, rozhodně si navyklými pohyby vyčistil brýle a vyrazil směrem k pile.

Tvářil se, jako když se jen tak prochází, a žasl nad vlastní pitomostí. Trapné rozpaky zaháněl vzpomínkou na Aleninu tvář ozářenou světlem měsíce.

U pily končil asfalt a dál už vedla jen lesní cesta. Ve výmolech se držela voda a v každé té louži zářil měsíc i Alenina tvář. Domky na periférii už spaly a temnými okny zíraly na osamělého poutníka. Pouliční lucerny zůstaly daleko vzadu a Míšův stín se protahoval do nepředstavitelné délky. Jen psi, vyrušení ze spánku, se rozštěkali a jejich vytí provázelo Mísu na jeho strastiplné cestě.

Srdce se mu sevřelo úzkostí!

Ne snad že by se bál tajuplné samoty, spíš představy, že by tu teď mohl potkat někoho známého.

Za posledním domkem musel uhnout z cesty a zamířit ke třem osamělým borovicím. Ještě štěstí že svítil měsíc, takže si nepolámal nohy o všelijaké kořeny, které se mu záludně stavěly do cesty. Aniž si to uvědomil, přidával stále do kroku, takže poslední metry před čarodějnou chýši už uháněl, jako by mu měl ujet vlak.

Pak se zastavil…

Stál na pasece a Glumuščina chaloupka se před ním nakláněla k jedné straně. Šindele byly zešedlé stářím a plot z pokřivených tyček mu připadal jako řada naježených kopí krutých nájezdníků. Jakže je to v té pohádce o perníkové chaloupce? napadlo ho mimoděk, ale pak si řekl, že už přehání a vykročil.

Zavřenými okenicemi prosvítalo bledé světlo. Nespí, ulevilo se Míšovi. Ale co když mě nepřijme? Anebo bude mít klienta? To by tak ještě scházelo, aby to byl někdo od nich z redakce, obešly Stendhala lehké mdloby. To by mohlo mít děsivé následky!

Přešlapoval rozpačitě na místě jako skokan, který se chystá mohutným odrazem překonat laťku. Jenže Míša se neodrazil. Našlapoval opatrně po špičkách, aby se škvírou v okenici přesvědčil, zda může bez nebezpečí vejít.

Pod oknem byla houšť kopřiv, jež ho pálily i přes ponožky Nedbal! Pak prasklo nějaké prkno a Míša se takřka po kolena propadl do jakési jámy s podezřelým obsahem.

,Zatraceně!“ nezdržel se a strnul v poněkud nepohodlné póze.

Opodál se otevřely dveře.

„Jen pojďte dál,“ ozval se hlas. „Co tam vlastně děláte v té díře?“

Míša se dotčeně zakabonil, vyhrabal se z plevelu a vyšel na zápraží. Cítil se všelijak. Co tady vlastně v noci hledá? Kdo ho nutí?

Byla to ohavná chvíle.

Připadalo mu, že zatím znesvěcuje ryzost svých citů k Aleně Višňakovové.

Za pootevřenými dveřmi bylo prázdno. Jen čisté stěny, špatně osvětlené holou žárovkou u stropu.

„Utřete si boty!“ přikázal hlas.

Poslušně šoupal podrážkami o rohožku.

Další příkazy nenásledovaly a tak tedy opatrně strčil do dveří. Otevřely se tiše a lehce. Kupodivu se cítil ošizen. Dveře přece měly podle všech pravidel hrozivě zaskřípat. Jenže v té chvíli ho oslepilo světlo a Míša měl dojem, že se octl v čekárně u zubaře. Na dveře docela zapomněl.

Byla to relativně prostorná místnost s vybílenými stěnami a s úhledně vyrovnanými lavičkami. Kolem seděli klienti a zvědavě se podívali na příchozího.

„Ale, ale! Dobrý večer, Míšo,“ řekl muž se zavázanou tváří, ve kterém Stendhal po hlase poznal Kornelia Udalova. „Copak vás sem přivádí? Sedněte si!“ udělal místo na lavičce vedle sebe. „A jaké máte pořadí?“

„Pořadí? Jaké pořadí?“ podivil se Míša. „Já… Já nemám žádné pořadí. To mám přijít až zítra?“

„Pchá! Zítra přece nepřijímá. Víte, jak dlouho jsem musel čekat? Tři dny!“

Udalov ukázal dlaň, kde byla inkoustovou tužkou namalována velká osmadvacítka.

Stendhal se zasmušil a měl se k odchodu.

„Ale jen seďte!“ uklidňoval ho Kornelius. „Když byly dveře otevřené, tak to vás přijme. Stejně je nás už jen pár.“

A protože Stendhal byl evidentně poslední a nikoho nepředbíhal, přidali se k Udalovovi i ostatní pacienti:

„Jen si sedněte, tady to jde rychle,“ ozývalo se kolem.

A tak si Míša opatrně sedl na krajíček lavičky.

V čekárně napočítal šest lidí. Příčiny, které je sem přivedly, byly zřejmě různé. Udalova například bolel zub.

„Vás taky?“ huhňal Kornalius do šátku.

„Co?“ lekl se Stendhal.

„Bolí zub.“

„Ne…

„Vidíte a já už tři noci nespal. Šel jsem k zubaři a ten rabiját povídá — vytrhnout! Umíte si to představit? Ale Xenie, tedy žena, povídá: ‛Kornelie, běž ke Glumušce! Ta ti pomůže. Pogosjanovi od nás z domu taky zaříkala zub. A ani nerv mu nemuseli trhat!’ No — a tak jsem šel…“

„A co tamhle ten?“ ptal se šeptem Míša.

„Vy ho neznáte?“ divil se Kornelius. „Ten je přece z meteorologický stanice.“

„Neříkejte, vážně?“

„Co si to tam špitáte?“ zeptal se muž naproti, kterému klobouk skrýval půl tváře a druhou půlku vyhrnutý límec. „Kategoricky žádám, aby se o tom nikde nemluvilo!“