Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

Tlouštík, který ztratil posluchače, se obrátil na Stendhala:

„Zajímá vás to? Mám pokračovat?“

Míšovi jeho vyprávění zatím nedávalo valný smysl a taky ten kozel ho trochu mátl. Ale rychle přisvědčil:

„Samozřejmě! Já jsem tady s — s podobným problémem,“ zapýřil se cudně.

„Cože?! Taky kvůli ní?“

„Hm… ano. Jenže já jsem neslyšel začátek vaší historie. Kdybyste se neurazil…“

„Ale pročpak? Já to zopakuju. Jedeš, potvoro! — Pardon,“ obrátil se na Stendhala. „Uhni! Budu samej chlup.“

Poslední slova patřila kozlovi, který se mu otíral o nohy jako pes.

„To bylo tak: mám sousedku. Mrcha, jakou svět neviděl. Stará panna. Vyschlá jako houžev. Jak já ji nenávidím! A řeknu vám, abych já někoho nenáviděl, to už musí být. A tahle ježibaba porazila jen za poslední měsíc náš společný plot dvakrát. Umíte si to představit? Pomyje mi vylévá zásadně pod okna a přitom se na mě kouká, jako bych měl lepru, zmije jedna!“

Stendhal byl poněkud zmatený, protože ničemu nerozuměl, a tak mlčel a jen přikyvoval hlavou.

„Co vám mám povídat. Aby ji čert vzal! Jenže ani ten ji nechce,“ pokračoval tlouštík. „Bylo mi jasné, že ještě pár dní a buď mě přivede do blázince, nebo do kriminálu. Jestli mě doopravdy naštve, tak na ni určitě vztáhnu ruku… Nebo obě. A ke všemu ještě tenhle zatracený kozel!“ ukázal prstem. Kozel rychle sklonil hlavu a dlouhým drsným jazykem mu láskyplně olízl ukazováček.

„Jedeš, bestie!“ ohnal se tlouštík a dál vysvětloval Stendhalovi:

„Vždycky, když ta sůva vedle porazila plot, pustila se tahle potvora do mojí zahrádky a celou ji okousala. Celou! Přitom vždycky nejdřív schroustala něžné výhonky těch nejvzácnějších rostlinek. Víte, že ta mrcha žere i orchideje? A tak jsem si řekl: vydáš se za Glumuškou! Dostal jsem od ní nápoj lásky, vrátil se domů a koumal, jak bych ho té ochechuli podstrčil. Myslel jsem, že se konečně začne chovat trochu lidsky a že ty různice, které hrozily krveprolitím, pominou…“

Ze dveří vyšel Udalov. Šátek, do kterého před chvílí balil tvář, měl v kapse a spokojeně se usmíval.

„Děkuju, paní doktorko, mockrát vám děkuju,“ ukláněl se ve dveřích vědmě. „Víte, já měl takový strach z toho trhání, že si to ani neumíte představit, Vždyť už takhle mám v puse čtyři můstky.“

Za Udalovem vešla do čekárny drobná vrásčitá babka v šedivých jednoduchých šatech a filcových pantoflích. Držela se však hezky zpříma a pronikavé modré oči se jí leskly jako mladici. Šedé vlasy měla sčesány pod plátěným šátkem.

„Už jenom dva?“

Stendhal měl pocit, že to spíš oznámila, že se vůbec neptala.

„Dva,“ vydechl Míša a zamrazilo ho v zádech.

„Tak pojďte oba! Beztak máte stejné problémy,“ pokynula Glumuška ke dveřím.

„Já tady na vás počkám, Míšo,“ řekl Udalov. „Vezmem to pak zpátky spolu.“

První vešel do ordinace kozel, za ním na provaze tlouštík a nakonec, trochu váhavě, i Stendhal.

„Sedněte si!“ řekla vědma. „Už jsem dneska celá umořená. A zítra ještě přijdou z toho kontrolního odboru. Jo, to má člověk za dobrotu.“

Glumuška si sedla za starý kancelářský stůl, který byl celý pocákaný inkoustem. Tlouštík si sedl proti ní a Míša se zatím vsoukal na pec.

„Vy jste tady, můj milý, přece už jednou byl. Před pár dny. Copak? Nevyšlo něco?“ zeptala se Glumuška.

„Všechno vyšlo,“ povzdychl si tlouštík. „Jenže docela jinak.“

„Tak povídejte. Ale jen žádnou epiku!“

„No — když jsem se vrátil od vás domů, ona už na mě čekala. A jako vždycky ječela na celé kolo. Za chvíli mi z toho šla hlava kolem. Tak si povídám: Quo usque tandem, potvoro jedna? Na tebe aby měl člověk nervy jako špagáty. A i na ty by mi ještě brnkala…“

„Stručně, prosím,“ přerušila ho Glumuška a kozel dupl kopýtkem, protože se mu nelíbil její tón.

„Ano, prosím. Tak tedy koumám, jak jí podstrčit ten elixír. Jenže to máte těžké. Nic mě nenapadlo. To bych ji snad musel svázat a nalít to do ní trychtýřem…“

Podíval se na Glumušku a rychle pokýval hlavou:

„Já vím, stručně… Ale řeknu vám, to nebyl život, to byl přímo očistec! Jakmile se setmělo, vyplížil jsem se opatrně z domu a přikradl se k jejímu oknu. Vzpomněl jsem si totiž, že tam mívá čajník. A byl tam! Na parapetu, jako vždycky. Tak si povídám: opatrně jí to tam přeleješ! Rychle jsem se rozhlédl a šups — už to tam bylo.

Vrátil jsem se domů a koukám, co bude.

Baba — pardon, madam — baba vyšla, vzala čajník a já už si mnul ruce, jak mi to vyšlo, když zvedla víčko, přičichla a povídá: Už je nějaký starý. Raději zavařím nový a vylila konvičku do kýble s pomyjemi. I s tím elixírem, představte si! Div jsem si nezoufal. To snad chápete. A pak ta sůva nechala stát ten kýbl na zápraží. Než jsem se vzpamatoval a mohl učinit příslušná opatření, přiloudal se k vědru tenhle zatracený kozel a vychlemtal ho málem do dna.“

Stendhal naslouchal se vzrůstajícím zájmem, i když už mu bylo všechno jasné. Ani Glumuška tlouštíka nepřerušovala,

„A ráno už na mě čekal u dveří, aby mi vyznal lásku. Já se z toho snad zblázním. Na krok se ode mne nehne! Já už zkoušel kdeco. I autobusem jsem jezdil celý den, doma se zapíral, málo platné. Když zavřu dveře, vleze mi dovnitř oknem. A k tomu ještě ta ježibaba — pardon, madam — kvičí na celou ulici, jako by té ostudy bylo málo. A já?“ zmlkl v půli věty a tiše se rozeštkal.

„To je zvláštní,“ řekla babka zamyšleně. „Tak vy říkáte, že se do vás zamiloval kozel? To je opravdu zajímavé. Z vědeckého hlediska myslím. Zamilovaný kozel…?“

„Copak to není vidět?“ zaúpěl tlouštík.

„A přitom má docela jiný metabolismus,“ uvažovala Glumuška nahlas. „Jenže já teď nevím, co s vámi… A vy se neculte, mladíku!“ obrátila se na Stendhala. „Na tom není nic k smíchu.“

„Já se nesměju,“ řekl Míša, který nebyl s to potlačit úsměv. „To je, prosím, tik.“

„I jen ho nechte,“ pravil tlouštík se slzami v očích. „Jsem směšný. Co se dá dělat. Ale já jsem nechtěl lásku té semetriky z nějaké ziskuchtivosti. Já chtěl mít jen pokoj a nesežrané kytky na zahradě.“

„Kytkám teď nic nehrozí. Kozel má jiné starosti,“ řekla vědma.

„Ježíšmarjá! Ale co s tím kozlem?“

Působí to! pomyslel si Stendhal a oči se mu zaleskly vzrušením. Hned zítra to vyzkouším! Bylo to hrozivé i krásné pomyšlení. A znovu viděl v duchu Aleninu tvář zalitou měsíčním světlem. Jenže tentokrát neříkala nic o tetě, která si na něho půjde stěžovat, ale její něžné rty vzrušeně šeptaly sladká slůvka lásky.

Zatímco se opájel touto fascinující představou, tlouštík se zdrceně šoural ke dveřím a za ním poskakoval jeho zamilovaný kozel.

Glumuška se obrátila na Stendhala:

„Tak co vy, mladíku? Do kohopak jste se nám zamiloval?“

„Do děvčete, prosím,“ přiznal se Míša.

Glumuška jen povytáhla obočí.

„No do Aleny přece. Přijela k tetě na prázdniny. Promiňte prosím, že vás s tím obtěžuji.“

„To nic, to nic. To je více méně má povinnost. Ale vy jste přece studoval, či ne?“

„Ovšem. Na leningradské univerzitě. Filozofickou fakultu s postgraduálním studiem. Teď pracuji tady v novinách jako reportér…“