Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

Měsíc zašel za mraky a lucerny se jako by ještě víc rozzářily. Když šli okolo domu, kde spala Alena, dalo Stendhalovi spoustu práce, aby se přiměl jít dál a nezůstal trčet pod okny. Sevřel v kapse lahvičku se zázračným nápojem a dlaň se mu zapotila. Jen abych ji propána ještě nerozbil! děsil se v duchu.

„Uznejte, že to je prapodivná historie,“ vedl si svou Udalov. „Žijeme ve druhé polovině dvacátého století, kolem kosmické lodě, komputery, kovralové koberce a mezi tím pozůstatky tmářské minulosti. Babka, která dovede dělat zázraky! Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych neuvěřil. Já vím, jsou to pověry, ale na světě je ještě mnoho záhad. A proto lidé odjakživa věřili čarám. Teda jako v minulosti, za cara. Ale dnes? Žijeme přece v období vědeckotechnické revoluce.“

„A co když vás vyléčila právě pomocí elektroniky?“ nadhodil Míša Stendhal.

„Chacha! Pomocí elektroniky! Nenechte se vysmát, Míšo. A co ten váš elixír lásky? No nic, já dovedu mlčet,“ uklidňoval Stendhala. „Nebo ten kozel… To byla taky elektronika?“

„Do čeho já to naleju?“ zauvažoval Míša nahlas.

„A co?“ zeptal se Kornelius popleteně, protože mu to s elektronikou nedávalo žádný smysl.

„Ale nic. To já jen tak.“

„Aha,“ snažil se Kornelius usilovně pochopit, o čem je vlastně řeč. „Vy si někam něco lejete?“ zkoušel to opatrně.

„Ne. Proč?“ podivil se Míša Stendhal, který byl myšlenkami někde docela jinde.

Korneliovi se mírně zapotila pleš:

„Tak koho vlastně máte na mysli?“

„Teď?“ lekl se Míša, protože Alenin dům byl ještě nablízku a jemu set nechtělo vysvětlovat případné souvislosti.

Diskuse se beznadějně komplikovala.

„Takže to mluvíte o sobě?“

„N — ne. O Glumušce,“ napadla Mísu spásná výmluva. „V Guslaru Velikém není náležitě využitá.“

„Jak to? Tohle je ta vaše vděčnost?“ urazil se Udalov v zastoupení vědmy. „Tak přece píšete fejeton…“

„Jaký fejeton?“ divil se upřímně Stendhal, což zmátlo Udalova ještě víc.

Konečně dospěli k domu, kde bydlel Míša v podnájmu, a oběma se náramně ulevilo.

„Tak už jste doma,“ řekl Kornelius. „Dobrou noc a hodně štěstí, Míšo!“

Stendhal mu ještě zamával a opatrně vytáhl volnou rukou klíč. Hned za dveřmi se zul, aby nevzbudil bytnou.

Byla to neklidná noc.

Míša se nepokojně převaloval a co chvíli se budil zbrocený potem. Ve snách ho tlačila můra a v děsivých vizích ho pronásledovala Glumuška, která ho nutila pít všelijaké patoky, jejichž složení vypočítala na kapesní kalkulačce. A když se zdráhal, hrozila mu kádrovými posudky.

Když se probudil, bylo krásné ráno plné pohody a slunce zářilo jako snad nikdy.

Stendhal se posadil na posteli a dlouho se nechápavě díval na lahvičku s elixírem. Konečně se rozpomněl na noční dobrodružství.

„To snad je jen šalba a mam!“ přesvědčoval sám sebe. „Šílenství! Blouznění přepracované mysli.“

Už se chystal vyhodit kompromitující lahvičku oknem, když zahlédl na protějším chodníku Alenu. Mířila na trh a vesele pohupovala nákupní taškou. Linula se z ní taková oslňující záře, že Míša s lahvičkou v ruce vyrazil k umývadlu, aby bleskově dokončil nezbytnou ranní toaletu a vydal se za Alenou.

Ale na trhu ji už nenašel. Ani v okolních ulicích nebyla a svět mu rázem potemněl. V zoufalství se už rozhodl jít k jejich domu a riskovat při tom třeba i kalhoty, když zahlédl její siluetu za výkladní skříní velkého potravinářství. Míša neváhal a vlétl do obchodu. Pak strnul.

Co teď? rozhlížel se zmateně kolem. Nejvíc lidí bylo u pultu s vínem, vodkou a koňakem. Stendhal se zařadil do fronty a krčil se za mohutnými zády nějakého bohatýra. Za chvíli byl na řadě. Ani si toho nevšiml, protože nespouštěl oči z Aleny, která s neopakovatelnou grácií nakupovala sýr a stolní olej.

„Co vy, mladíku?“ vyrušila ho prodavačka.

„Já?“ lekl se Stendhal. „Ovšem… Prosím plechovku mangového džusu,“ požádal zdvořile a oči mu stále bloudily k mléčnému pultu.

„To musíte do oddělení ovoce a zeleniny,“ odpověděla prodavačka s údivem a s neobvyklou laskavostí.

„Copak nevidíte, chlapče? Tady se přece prodává alkohol. Aby ho čert vzal!“

„Ano, děkuji,“ řekl Míša a dvorně se uklonil.

Alena se v té chvíli podívala jeho směrem a Míša div neomdlel. Bože, co si o mně pomyslí? zoufal si.

„Ňákej cvok!“ ozvalo se za ním.

„Jaký cvok? Je moudřejší než vy!“ zastala se Stendhala rázně prodavačka. „Protože pije ovocné šťávy, je cvok? A co jste vy?“ blýskala útočně očima.

Stendhal se přikrčil a plížil se do oddělení ovoce a zeleniny jako lstivý Afgánec. Právě když Alena vycházela z obchodu, podařilo se Míšovi koupit bez dalších komplikací plechovku mangové šťávy.

Sklenici ukradl v samoobsluze. Zastrčil si ji za košili a v té chvíli jako z udělání se k němu hrnul jeho kolega z redakce, z rubriky dopisů čtenářů. Tys mi tady zrovna scházel! naštval se Míša. Ale už se nedalo nic, dělat. Na břiše se mu nadouvala košile; co pod ní skrývá, bylo nabíledni. Kolega zaváhal a aniž pozdravil, soucitně si povzdechl a delikátně se odvrátil.

No prosím! pomyslel si zoufale Míša. Ke všemu ještě tohle. To mi tak scházelo, aby se o mně v redakci šuškalo, že jsem nejen alkoholik, ale že ještě kradu po samoobsluhách. Páni, to je život!

Jenže to už byl na ulici a s hrůzou si uvědomil, že všechny jeho oběti stejně přišly nazmar, protože Alena zase zmizela. Samozřejmě! zuřil Stendhal. Proč by taky měla čekat na nějakého pochybného alkoholika?

Míša se rychle rozhlédl a vyrazil vzhůru Puškinovou ulicí. Rozhlédl se po Krasnoarmejské, přitiskl nos na výlohu knihkupectví, avšak Alena jako by se do země propadla.

Míša se nahrbil ještě více než obvykle a s plechovkou mangové stavy v jedné ruce a s ukradenou sklenicí v druhé se vydal nazdařbůh, kam ho nohy nesly.

Ani nevěděl, jak se octl v městském parku. Prázdné aleje zalité ranním sluncem stínily koruny starých lip. Stendhal si našel lavičku pod rozložitým stromem, usedl a roztesknil se.

Dnešek tak krásně začínal a tak nehorázně dopadl!

Co dělat? Nejdřív půjdu vrátit sklenici, rozvažoval. A to bych se náramně divil, abych přitom zase nepotkal nějakého kolegu, ne-li celou redakci i se šéfem. Když mám z ostudy kabát, proč ne taky košili?

Ačkoliv, když už jsem jednou tady, proč bych se nenapil?

Vytáhl z kapsy nožík, prorazil do plechovky dírky a než stačil ochutnat exotický mok, uslyšel kroky.

Bezpečnost! Ti si pospíšili! rezignoval v duchu a zvedl hlavu.

K lavičce se blížila Alena Višňakovová a dívala se na Míšu Stendhala tmavýma lhostejnýma očima.

„Máte žízeň?“ zeptala se a Stendhalova ruka zajela i s plechovkou za záda, jako by ho přistihla při něčem nepřístojném.

„Proč by?“ vykoktal.

Alena se tyčila nad Stendhalem jako Junona a na slunci zářily její plavé vlasy ještě víc.

Konečně se Stendhal ovládl. Uvědomil si, že už se vlastně nemá proč bát ani Aleny, ani její oslňující krásy, neboť dnes jí její sebejistotu rázně a jednou provždy zatrhne. Já ti dám ohrnovat nade mnou ten svůj půvabný nosánek! vzbouřily se jeho zjitřené city.

„Já si sem na chvíli postavím tašku,“ řekla Alena velkomyslně, jako by mu sdělovala kdovíjakou milost. „A kde jste vzal tu sklenku? To si ji nosíte z domova?“