Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

„Ne, tu jsem ukradl.“

Zdálo se, že to Alenu nepohoršilo.

„Jsem dnes nějaká utrmácená,“ pravila unyle. „Dáte mi taky napít?“

„Ovšem,“ odpověděl Míša velkomyslně. Samozřejmě že ti dám napít, ozval se v něm úskočný ďábel. Jen pojď, holubičko, sama mi jdeš do pasti. „Čekám tu přece na vás,“ řekl nahlas se samozřejmou drzostí.

„Opravdu?“ podívala se na něho pohledem, který by dokázal otřást trůny.

Jenže dočasného playboye Stendhala záchvat světácké drzosti přešel a rozhostilo se trapné ticho. Alena se přimhouřenýma očima podívala do slunce, jako by každou chvíli chtěla vstát a odejít. To Míšu vyděsilo. Ale ráno bylo vlídné a laskavé a Alena jako by neměla sílu odejít.

Stendhal zapomněl na svůj lektvar, přihlouple civěl na její půvabný profil a ani nedýchal.

„Škoda,“ řekla najednou Alena. „Já už budu muset jít. Ale vy jste stejně docela zapomněl, že tu s vámi sedím.“

„Ne! Počkejte! Co vás to napadlo? Já o vás náhodou moc dobře vím.“

„Tak byste snad mohl splnit svůj slib, ne?“

„Slib?“ vyjevil se Míša. „Jaký slib?“

„Poslyšte, Stendhale, nezdá se vám, že se chováte poněkud neobvykle? Já se chci trochu napít a vy schováváte plechovku za zády, jako by vám bylo líto doušku obyčejné mangové šťávy.“

„Ovšem… Totiž ne!“ vyjekl Míša a pokoušel se nalít džus do sklenice. Pramínek husté žluté šťávy však minul sklenici dobře o půl metru. Alena se usmála a natáhla ruku, aby mu pomohla.

V tom okamžení si Míša vzpomněl na svůj zázračný elixír. Ale jak ho teď naleju do sklenice? blesklo mu hlavou.

„To stačí,“ pravila Alena. „Nic vám nezbyde.“

„Okamžik!“ řekl Stendhal a odtáhl ruku se sklenicí od Aleny. Postavil plechovku na lavičku, čímž si uvolnil ruku a teď horečně šmátral v kapse a snažil se vytáhnout zátku.

Alena pobaveně sledovala jeho pošetilé počínání a nakonec se dala do smíchu.

V té chvíli zátka povolila a Míšovi se ulevilo.

„Koukněte!“ vykřikl a hlavou kývl přes její rameno.

Alena se nechápavě otočila.

Míša v mžiku vytáhl lahvičku a převrátil její obsah do sklenky.

„Co je?“ podívala se Alena nechápavě na Stendhala.

To už lahvička odlétla do křoví a Míša si s úlevou vydechl:

„Holub. Takový směšný holub. Jenže už odletěl.“

Alena zavrtěla hlavou a konečně se napila. Pak podala sklenici Stendhalovi, ten ji dolil zbytkem šťávy a napil se také. Ruka se mu ještě chvěla vzrušením a Míša si pobryndal košili, jak spěchal.

Bál se, že se Alena urazí, odejde a elixír nebude účinkovat. Stejně tomu už zase nevěřil.

„Přece jste fajn kluk, Míšo,“ usmála se Alena. „Ale proč se mě bojíte?“

„Já se vás nebojím,“ zakuckal se Míša a postavil nedopitou sklenici na lavičku.

„Ale ano. Vůbec nechápete, že moje…,“ hledala chvíli vhodné slovíčko, „že moje vztahy k vám jsou docela jiné, než si myslíte.“

Už to zabralo! rozbušilo se Stendhalovi srdce. To je ale rychlost!

„Víte, Míšo, já se hrozně ostýchám. Rozhodla jsem se až teď, vlastně už včera. Hned jak jste odešel, napsala jsem vám dopis. Nebudete se na mě zlobit?“

„Cože? Včera?!“ zeptal se připitoměle Míša.

„Ano, včera. Co je na tom divného?“

„Tak včera…,“ opakoval tupě Stendhal.

„Já… Napadlo mě… Dejte mi ještě trochu napít!“

Stendhal jí podal sklenici, Alena se napila a zbytek postavila zpět na lavičku.

Míša mátožně zamával rukama, shodil plechovku a převrhl sklenku. Zbytek šťávy se vylil na cestičku.

„Tak už včera, říkáte?“ vrtěl Stendhal hlavou v němém úžasu.

„No ano. Včera,“ dívala se na něho Alena a začínala mít strach, zda trochu nepřestřelila. „Tady je ten dopis,“ podala mu modrou obálku, popadla tašku a rozběhla se alejí.

Míša jako ve snách otevřel obálku a četl: „Míšo, promiňte, že vás obtěžuji, ale jsem hloupá a příliš důvěřivá. Takové věci se nemají psát neznámým mužům. Ale když jsem vás poprvé uviděla, pochopila jsem, že jste to vlastně vy, na koho už léta čekám. Nezlobte se, že jsem se chovala tak hloupě a snad i povýšeně. Moc jsem se bála, že poznáte, jaké city k vám chovám…“

Míša četl a mrazilo ho v zádech. Ty hlupáku! proklínal se v duchu. Vrtáku zaslepená!

Hejno vrabců a holubů se zatím slétlo u Stendhalových nohou a pilo rozlitou mangovou šťávu. Míša vyrazil za Alenou. Ke všemu se musím přiznat! uvědomil si. Hnal se jako šílenec, takže lidi na ulici před ním raději uskakovali do vozovky pod kola autobusů. Ptáci, kteří se už do Míši také zamilovali, kroužili nad jeho hlavou a snažili se mu usednout na ramena, aby mu vyjádřili své city. Mělo to ovšem i stinné stránky, neboť mu při tom znečišťovali zánovní sako.

Ale Míša nedbal.

Dohonil Alenu takřka u vrátek.

A pak tam dlouho stáli mlčky, protože Míša nemohl popadnout dech.

Antarktida běsnila za plotem. Rozčiloval ji nejenom Stendhal, ale i ptáci omámení mangovou šťávou a láskou.

A pak Míša mluvil a vysvětloval a Alena se na něho oddaně dívala tmavýma očima a docela zapomněla, že taška, kterou drží v ruce, je hrozně těžká.

Večer přemluvil Míša Alenu, aby se šli projít za pilu.

Táhlo ho to na místo činu. A i když Alena věděla o Míšově nočním dobrodružství všechno, vůbec se nezlobila, jen se smála a strašila Míšu, že se teď zamiluje sám do sebe jako Narcis a že bude sebe milovat víc než koho jiného, protože přece taky pil tu šťávu s čarovným nápojem.

Míša takovou možnost kategoricky odmítal a zoufale bojoval s narůstající sebeláskou. Málo platné, Alena měla pravdu. Ten šílený cit byl stále silnější a silnější a táhl ho k zrcadlu, aby alespoň koutkem oka pohlédl na svou spanilou tvář.

,To nevadí,“ těšila, ho Alena. „Alespoň už nebudete tak plachý jako dřív. Budete mít snazší život.“

„Budeme!“ opravil ji důrazně Stendhal.

Vešli do lesa za pilou.

Zase svítil měsíc a Alenina tvář byla ještě krásnější a záhadnější.

„To je ta chaloupka,“ řekl Stendhal. „Nejspíš je tam zase fronta. Co myslíte, neměli bychom jí poděkovat?“

,Za co?“ podivila se Alena.

,Tak. Za dobrotu třeba. Vždyť jste si mě nemusela ani všimnout.“

„Padouchu!“ řekla přísně Alena. „Vždyť vy jste se chtěl nezákonným způsobem zmocnit mých citů a omámit mě čarodějným nápojem. Kdoví jestli to není trestné!“

Ale nezlobila se. Dokonce jí lichotilo, že mladý sympatický a vzdělaný novinář se vydal kvůli ní k vědmě pro nápoj lásky.

„Proč je tam taková tma?“ divil se Stendhal.

Stáli na kraji mýtinky ve stínu borovic.

Najednou se tiše otevřely dveře chaloupky a Glumuška se rozběhla k řece. Stendhal užuž otevíral ústa, že na ni zavolá, ale Alena do něj šťouchla loktem.

„Mlč!“ zašeptala.

Vědma se zastavila na břehu, vytáhla jakýsi černý předmět a úzký zářivý paprsek zamířil k nebi.

„Podivná babka,“ zašeptala Alena.

Zatím se nic nedělo. Uplynula minuta, druhá… Pak se cosi zalesklo a na mýtinku se měkce snesl létající talíř. Zůstal viset jen pár centimetrů nad zemí.

Glumuška odhodila šedivé šaty, šátek i paruku a na pasece stála mladá víla zvláštního exotického půvabu. Míša jen vykulil oči a Alena se zatvářila nevraživě.