Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

Teta pohnula hlavou a zřejmě Aleně něco řekla. Alena uhladila rozevřenou knihu, aby se jí nezaklapla, vstala a šla ke dveřím. Míša mimoděk pár kroků poodstoupil.

Alena vyšla na zápraží.

Antarktida se vykašlala na Stendhala, jenž jí zbaběle odpíral trochu povyražení, a třemi skoky se přihnala k Aleně.

„Tak co, Ando?“ popleskala ji Alena po krku. „Půjdeš se mnou k pumpě?“

Míša zbožně sledoval Aleninu siluetu a cítil, jak se ho zmocňuje horoucí cit. Uvědomil si současně, že teď přišel onen kritický okamžik, kdy je odhodlán udělat cokoli na světě. Půjde a řekne… Hrome, co to vlastně řeknu? A co s tím zatraceným psem?

Zatímco Míšou zmítaly protichůdné vášně, došla Alena k vrátkům, odstrčila petlici a její stín dopadl do obdélníku růžového světla.

Antarktida ucítila svou příležitost a jedním skokem byla u Míši Stendhala. S blaženou sveřepostí se mu zakousla do nohavice docela nových kalhot. Dost vysoko nahoře. V této prekérní situaci ho rezolutně vlekla k paničce. Vrčela pevně stisknutými zuby a Míša měl na vybranou buď obětovat kalhoty, nebo dojem. Zvolil rozvážně kompromis a vzpíral se jen tolik, aby sukno nepovolilo. Když Alena uviděla, koho Antarktida vleče, řekla:

„To jste vy, Míšo? Víte, že jsem se málem lekla? Co tu vlastně děláte tak pozdě večer?“

V takové situaci považoval Stendhal za nedůstojné diskutovat o kalhotách:

„É… jaksi…,“ začal duchaplně. „Šel jsem kolem.“

„Kampak?“ zajímala se Alena.

„Jen tady vedle. Na procházku.“

„Pusť ho, Ando!“ řekla konečně Alena a Míšovi se značně ulevilo. Tady nešlo o kalhoty. Tady bylo v sázce všechno!

Jenže ta potvora (Antarktida samozřejmě) na to měla svůj názor, na němž nechtěla nic měnit. Stendhal se tedy rozhodl využít příležitosti — kalhoty mu za to přece stojí — a pokračovat v rozhovoru.

„Chtěl jsem vás vlastně vidět,“ přiznal se a trnul, kde se v něm ta drzost bere. „Stál jsem chvíli pod vašimi okny.“

„To je ovšem nepřístojné,“ oznámila Alena. „Už včera jste mě přiváděl do rozpaků svými pohledy!“ dodala přísně.

Antarktida vycítila příležitost a kousla ho o něco výš, takže teď držela Míšu nejen za kalhoty, ale i za docela malý kousíček… no dejme tomu, hýždě.

„Promiňte,“ červenal se Míša zbytečně, protože stejně nebylo nic vidět. „Já jsem… nechtěl… cscss!“ sykl bolestí, ale víc si netroufl. „Já jsem nemohl od vás odtrhnout oči.“

„Neměl jste k tomu přece žádný důvod!“ řekla Alena přísně a začala pumpovat vodu.

„Kdybyste dovolila, já bych vám rád pomohl,“ nabídl se Míša a na chvíli zapomněl, kde má Antarktida zuby.

„Prosím,“ pravila Alena, jako by mu udělovala medaili za statečnost, a ustoupila, aby udělala Mísoví místo.

Míša tedy pumpoval a pes mu přitom škodolibě ztrpčoval život.

Alena se zatím snivě dívala na měsíc:

„Taky byste se tam chtěl podívat?“

„Taky, ale zatím by mi stačilo, kdybyste řekla tomu psovi, jestli by mě už neráčil pustit.“

Alena se rozesmála:

„To je ale psina,“ chichotala se. „Ando! Kolikrát ti to mám opakovat? Pustíš ho, nebo ne?!“

Antarktida se poslušně rozhodla, že ne.

„Vidíte, ona mě neposlechne,“ řekla Alena. „Ukažte, já to napumpuju.“

„Vědro už je dávno plné. Já tady pumpuju jen tak, abyste ještě nechodila domů,“ přiznal se Stendhal.

„Hlupáčku!“ usmála se Alena. „Ale teď už mě, prosím vás, raději pusťte domů. Kdyby si toho všimla teta, určitě by si šla na vás stěžovat a vás by vyhodili z redakce.“

„No bože!“ zahlaholil velkomyslně Stendhal, ač jinak si na svém zaměstnání náramně zakládal. „To by se toho stalo.“

Vraceli se zpátky ke vrátkům.

Stendhal vlekl v jedné ruce vědro a Antarktidu na kalhotách.

„Tak dobrou noc,“ řekla Alena. „A nemyslete si, že je Antarktida jen tak nějaký voříšek. Ta je náhodou skvělý obranář. Příště by vás mohla třeba kousnout.“

„Mně je bez vás smutno,“ řekl Stendhal poněkud nesouvisle.

Konečně ho pes pustil a zmizel za vrátky.

Míša ještě počkal, než Alena zajde do domu, a vydal se opačným směrem. Rozhodl se, že nebude nic odkládat a půjde za Glumuškou.

Glumuška žila na okraji staré mýtiny, kus za pilou. Kdysi dávno, ještě před revolucí, tu bývala hájovna. Hajný se však časem stěhoval dál a dál za lesem a teď žil dobře deset kilometrů od Guslaru Velikého. V hájovně se postupně střídali náhodní nájemníci, až nakonec nechali chaloupku napospas osudu. Právě tehdy se tam usídlila Glumuška.

Odkud přišla a co dělala předtím, nikdo nevěděl. Nuzovala v barabizně už druhý rok. Do kostela nechodila a ani na hřbitově ji nikdo nikdy neviděl.

Jen po sobotních výletnících sbírala po lese prázdné láhve a nosila je do města do Sběrných surovin, kde dostávala dvacet kopejek za kus, což zase tak špatné živobytí nebylo.

Zpočátku si Glumušky nikdo nevšímal. Jednou tam sice zašla sociální pracovnice z městského sovětu zjistit, jak to má s důchodem, ale Glumuška neměla potřebné doklady a tvrdila, že dostává měsíční podporu od neteře z Vologdy, což nebyla pravda. Vědělo se, že Glumuška ráda chodí po lesích. Často zabloudila až za Konopatovku, ba dokonce i za Sidorovská blata. Sbírala všelijaké trávy, houby a jiné byliny.

Od nikoho nic nechtěla, nikomu nepřekážela, takže by se na ni asi brzy zapomnělo.

Ale jednou vyléčila Milovidovým krávu, nad kterou už udělal veterinář kříž. Jindy zase zašla za správcem pily a upozornila ho, že mu chtějí v noci ukrást prkna i s náklaďákem. Správce sice nebral babu vážně, ale co kdyby…

A tak pila nepřišla dobře o půl kubíku palubek a správce dostal pochvalu. Večer se pak svěřil ženě, jak to s těmi prkny bylo, a pustil to z hlavy.

Ne tak jeho žena. Vyčíhala si Glumušku v lese a hned se začala vyptávat, narodí-li se její dceři holka, nebo syn. Glumuška si vyžádala dva dny na odpověď a pak řekla, že to bude syn.

Pojmenovali ho Jura — po dědečkovi a správcova žena odnesla Glumušce deset vajíček.

Tak rostla Glumuščina sláva.

Pravda, byla to reputace všelijaká a spolehnutí na ni nebylo, protože se ctiteli Glumuščina talentu se množili všelijací ti závistivci a skeptikové. A když se pak jednou rozneslo, že Glumuška svými čarami přiměla jednu dívku z Archangelska, aby si vzala plešatého Stolypina, ač měla doma vážnou známost, vyhrotily se rozpory na ostří nože. Stolypin sice vehementně popíral, že by od Glumušky dostal nějaký nápoj lásky, ale čím víc zapíral, tím méně mu věřili. Málo platné — jeho mladá žena do něj byla celá pryč. Do Stolypina! říkali si Velkoguslařané významně.

A tak si začala u Glumušky podávat dveře děvčata z obchodního domu, žačky desáté třídy i osamělé babky a často i spořádané domácí puťky. Muži se tam vydávali jen pod rouškou noci.

Glumuška tak poznenáhlu opřádala Guslar Veliký i svými tajemnými čarami a kouzly. Jenže to byly stále jen řeči, protože při činu ji nikdo nechytil a klienti, dá rozum, mlčeli jako hrob.

Když za ní přišli dva agitátoři z ateistického sdružení, aby jim za honorář připravila prostředek, který by jim pomohl zbavit se místního popa, ohradila se:

„Co vás to napadlo? Copak jsem nějaká čarodějnice? Nebo dokonce zaříkávačka? Není vám hanba? Ateisté, a takovéhle nesmysly! Koukejte mazat, nebo to oznámím vaší odborové organizaci!“