Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

„To je přece samozřejmé,“ uklidňoval ho Udalov. „Kterej trouba by se k tomu taky přiznal? Já jsem jen říkal, že jste z meteorologické stanice. Nic víc. Ani vaše jméno jsem mu neřekl, Nikito Valentinoviči.“

„Jenže on je z místních novin. Kdoví co tu vlastně chce,“ řekl meteorolog. „Těmhle pisálkům se nedá věřit!“

„On je od novin?“ zeptal se poplašeně tlouštík s kozlem na provaze. „To koukejte raději hned vypadnout, mladíku! Nám by se váš fejetónek moc nehodil. I bez vás máme trápení dost. A já si nemůžu takovou publicitu dovolit.“

Kozel natáhl bradatou tlamičku k tlouštíkovi, povyskočil, opřel mu kopýtka o kolena a láskyplně mu olízl tvář.

„Jedeš!“ utrhl se na něho tlouštík a v hlase mu zaznělo zoufalství.

„Jen ať si jde po svých!“ přidala se drobná žena v šedivém šátku, zatímco tlouštík pracně odstrkoval kozla. „Já tady jsem soukromě,“ ozval se konečně Stendhal. „Čestné slovo. V takové delikátní záležitosti…“ Dveře potažené bílým voskovaným plátnem se otevřely a vyšel z nich vysoký ramenatý chlapík s ruksakem na zádech. Oči mu zářily blahem a po ostatních se ani nepodíval.

Meteorolog vyskočil jako čertík a hnal se ke dveřím:

„Můžu dál, nebo zavoláte?“

„Nejdřív si laskavě sundejte klobouk!“ ozval se přísný hlas. „A pojďte dál! Přece tu nebudu až do rána.“

„Co je s ním?“ vyzvídal znovu Stendhal, když se rozhostilo ticho.

„No to víte! Předpovědi,“ vysvětloval Udalov. „Prve si tady stěžoval. Za čtrnáct dnů mu to desetkrát nevyšlo. Klima se nějak zkomplikovalo. Prostě to nevychází a nepomáhají ani meteorologické družice. Já tomu tak nerozumím…“

„A co ona s tím má společného?“ divil se Stendhal.

„Říká se, že se v tom vyzná. To víte! Jsou žně a zemědělci chtějí vědět, jak jsou na tom. Kosit, nebo počkat? Co jim má chudák říct?“

„Zvláštní,“ zamyslel se Stendhal.

„No uvidíme,“ pokýval hlavou Udalov. „A co vy? Nejste tady na reportáži, doufám?“

Stendhal zavrtěl hlavou:

„Nejsem. To je taková… A co zub? Bolí?“

„Víte, že ne? To je tak vždycky. Vlezu do ordinace a jako když utne.“

„To jsou nervy,“ řekl muž s kozlem. Kozel trhal provazem a natahoval hlavu k fíkusu.

„Zuby bolí od nervů,“ vložila se do toho žena v šedém šátku. „Žaludeční vředy taky.“

„Vy máte žaludeční vředy?“ zeptal se soucitně Stendhal.

„To ne, ale vdala se mi dcera. A on má teď na podzim narukovat. Umíte si to představit? Tak říkáte, že nejste od novin?“

„V zásadě ano, ale teď ne. Teď jsem tu soukromě,“ vysvětloval trpělivě Stendhal.

„Jestli potřebujete nápoj lásky, tak vám radím, abyste byl krajně opatrný,“ ozval se tlouštík s kozlem.

„Co vás to napadlo?“ začervenal se Míša.

„To je přece jasný!“ ozval se muž v holínkách, jenž dosud neřekl ani slova. „Zamiloval se! Koukni na něho, Váňo!“

Jeho soused v požárnické uniformě se probral z dřímoty, popošoupl si přílbu k fíkusu a přisvědčil. Za chvíli už zase spal.

„Tohle je přece kliďas,“ pravil s uznáním muž v holínkách. „Dnes je tady popáté. Ten je tu jako doma. Ale já si ne a ne zvyknout.“

„Popáté?“ užasle opakoval Stendhal.

,Jó, popáté. Teď zase ztratil hadici. Ten jim tak hospodaří s inventářem, že by hasiči za chvíli přišli na buben.“

„A to myslíte, že ji tady najde?“

„Tady ne. Ale ona ji najde docela určitě,“ řekl muž s přesvědčením. „Posledně mu našla tři minimaxy. To je vzácný člověk, ta babka. Víte, mě zase se… štvou pytláci. Oni ti pacholci vědí, kudy chodí zvěř k napajedlu. A já vím houby! Tak ji chci poprosit, aby mi to řekla taky.“

„Aha…,“ řekl Stendhal, ale dál se nedostal.

Ze dveří vyšel meteorolog a rychlými pohyby roloval synoptickou mapu.

„Tak co?“ zeptal se zvědavě Udajov.

„Od zítřka je to v suchu! Nejmíň do konce týdne. Zlatá babka! Co jsem vám povídal!“ popošoupl si klobouk do týla a rozesmátá tvář se mu leskla potem. „My jsme nebrali v úvahu anticyklon u Azorských ostrovů, představte si! Já mu povídal: pozor na to! On že ne, že to je daleko. Houby daleko!“ Ale to už byl mezi dveřmi.

Další byla na řadě žena v šedivém šátku. Jen se za ní zavřely dveře, ozval se hluk, který rychle sílil. Za okamžik bylo jasné, že určitě propukla hádka. Neuplynula ani minuta a ženská byla venku.

„… A s takovými pitomostmi mi sem už víckrát nelezte!“ křičela za ní rozzlobená vědma. „Víte, co to je občanská povinnost? Tak si nezahrávejte s ohněm!“

„Já jsem matka!“ odsekla žena v šátku. „A budu si na vás stěžovat!“

„Další!“ uťala diskusi Glumuška.

Míša sice natahoval krk jako slepice, ale Glumušku stejně nezahlédl.

„Váňo, jsi na řadě,“ šťouchl muž v holínkách do požárníka.

„Co se zase ztratilo?“ ptala se vědma otevřenými dveřmi.

Váňa si protřel oči a klidně oznámil:

„Šlauch se někam ztratil. Poručík povídá: Koukej, Sidorenkove, měl jsi ho v ruce poslední, tak ho koukej najít, nebo uvidíš!“

„Přijď ráno v půl deváté!“ řekla Glumuška. „A další!“

„Teď jsem na řadě já,“ povídá muž v holínkách, zatímco požárník už zase spokojeně podřimoval ve stínu fíkusu.

Neobvyklé zážitky rozptýlily Stendhalovy myšlenky na milovanou dívku.

V ubohé chaloupce, stojící div ne na můří nožce, kde čekal černého kocoura za pecí a štiplavou vůni všelijakého koření a lektvarů, seděl v úhledné čisté čekárně, dokonce přizdobené fíkusem.

A pak ten meteorolog, a Ivan s hadicí…

Když se zvečera vydal k vědmě, hluboce sebou opovrhoval a proklínal v duchu Alenu, kvůli které — navzdory zdravému rozumu — vydal všanc svou dobrou pověst a choval se naprosto pošetile. Ale málo platné! Právě ona šílená cesta lesem příčící se zdravému rozumu a materialistické dialektice násobila jeho zoufalství z neopětované lásky, z níž nebylo úniku.

To prý je vědma! vrtěl hlavou Stendhal v nechápavém úžasu.

Jakápak vědma? Vždyť tohle je spíš poliklinika. Neoficiální sice, ale jinak docela obyčejná poliklinika. A dost univerzální. Od té okresní se liší jen pacienty a jejich specifickými problémy.

V té chvíli si Stendhal uvědomil, že mu asi Glumuška dokáže pomoci, ale zdaleka si nebyl jist, zda o to ještě stojí.

„… A tak si povídám,“ zaslechl Míša tlouštíka s kozlem, „buď se do mě zamiluje, nebo to půjde k soudu. Takhle už to dál nejde!“

„To ne!“ řekl Udalov rozvážně.

„Dostal jsem tedy ten nápoj lásky…“

„Konečně!“ vyhrkl Stendhal.

„Prosím?“

„To nic. Já jen tak… Prostě nahlas myslím.“

„Aha!“ upokojil se tlouštík a odtáhl kozla, který zase mířil k fíkusu.

Konečně je tady člověk, který neztratil hadici, nezajímají ho cesty cyklonů ani pytláků. Konečně spřízněná duše. Zamilovaný, jenž také touží po opětované lásce.

„Jak jsem říkal, dostal jsem ten nápoj lásky a tradá domů. Samozřejmě! Čekala tam na mě, zmije jedna. Jak mě zmerčila, hned spustila bandurskou. Jen počkej! povídám si. Však poznáš, zač je toho loket! Jenže to mělo háček. Jak já do ní ten lektvar dostanu?“

Ze dveří vyšel člověk v holínkách a vesele si pohvizdoval. Zacloumal požárníkem Váňou, ten si vzal vycíděnou přilbu a šli. Teď byla řada na Udalovovi.