Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

„Gratuluju. Ale poslyšte, mladíku, není vám trochu hanba honit se za všelijakými lektvary? Sedněte si sem ke stolu! Nebudeme na sebe křičet přes celou světnici.“

Míša si poslušně přesedl a pod upřeným pohledem babky se cítil drobátko nesvůj. Jako u zkoušky nebo na osobním oddělení.

„Víte, že se podobáte mladému Gribojedovovi?“

„Ano, prosím. Říkali mi to,“ přitakal skromně Míša.

„A ty vaše obtíže přišly najednou, nebo je vyvolaly nějaké zvláštní okolnosti?“

„Zčistajasna, prosím. Neočekávaně,“ přiznal se Stendhal. „Jen jsem ji uviděl — a konec.“

„Musím vás však upozornit, že vyvolání opětovaných citů umělými prostředky může časem pominout, což mnohdy vede k tragickým komplikacím.“

„Chápu. Ale co mám dělat? Já už to nemůžu vydržet. Copak vy jste nikdy nebyla zamilovaná?“

„Já? Samozřejmě že byla,“ usmála se Glumuška.

„Promiňte. Nechtěl jsem vás urazit.“

„To nic. Ale přece jen — nechtěl byste to raději zkusit konzervativními prostředky? Třeba když budete pozorný, něžný, mužný…“

„Já?!“

„No vy, Míšo. Proč myslíte, že by se do vás nemohla zamilovat?“

„Ale kdy?“ zvolal Stendhal a pateticky rozhodil ruce. „Vždyť za deset dnů jede na soustředění do Kalugy. A pak už ji nikdy neuvidím!“

„Jak si přejete,“ pokrčila rameny Glumuška. „Já jsem vás varovala. Tak teď si udělám vaši fotografii a krevní obraz.“

„Na co? To je přece zbytečné. Dejte mi nápoj lásky a já půjdu.“

„Bože!“ vzdychla babka. „Copak vy, vzdělaný člověk, věříte na takové pitomosti?“

„Proč ne? Vždyť jsem viděl výsledky.“

„Plácáte nesmysly, Stendhale! Vy opravdu věříte, že dva kilometry od Guslaru Velikého žije čarodějnice? Teď ve dvacátém století?!“

„A co tedy jste?“

„Záleží na tom? Chcete-li, tak třeba experimentátor, filantrop, host ze sousedních galaxií. Nebo laureát Nobelovy ceny za genetiku. Vyberte si!“

„Nemůžete přece popřít, že jste známá vědma Glumuška.“

„Na tenhle titul jsem si nikdy nečinila sebemenší nárok. Stoupněte si ke zdi! Ne… Tam ne! Tamhle! Ták, hlavu trochu doleva…

Nikoho jsem se o nic neprosila. Klidně jsem si tu žila, prováděla vědecká pozorování, sbírala po lese prázdné láhve a prodávala je po dvaceti kopejkách. Všechno ostatní už byla náhoda… Můžete si sednout. Ukažte prst!

Kde zase mám ten líh? Á, tady. Nevíte, jestli dostali v lékárně vatu? Ne? Ale to už je vlastně jedno…

Kde jsme to přestali? Aha! Že dál už to byla náhoda. Víte, já jsem si zdejší lidi docela zamilovala. To je pak obtížné odmítnout drobné službičky a pomoc. Když dokážu víc než oni, když mohu pomoci… Copak mám morální právo odmítnout? To je také otázka etiky.

Necukejte mi tou rukou!

Vidíte, teď vás budu muset píchnout ještě jednou… No, tak držte! Že vám není hanba, takový mužský, zamilovaný a bojí se obyčejné injekční jehly.“

„Na co vůbec potřebujete mou krev?“ zeptal se Stendhal a vzpomněl si na Stockerova Draculu.

Vědma zmáčkla Míšův prst, několik kapek krve skanulo na čisté sklíčko. Glumuška k ní přidala pár kapek jakési čiré tekutiny, promíchala injekční jehlou a položila sklíčko pod mikroskop.

„Devátá skupina B–12. A trochu zvýšená hladina leukocytů.“

„Čeho?“ žasl Míša jednak nad mikroskopem, kterého si dosud nevšiml, a jednak nad určením krevní skupiny, protože si uvědomil, že zatím slyšel jen o čtyřech. „Já vám vůbec nerozumím.“

„Proč byste tomu měl rozumět? Při vašem filozofickém vzdělání?“

„Máte pravdu.“

„No vidíte. Lidi taky věřili, že jsem zaříkávačka a že vládnu magickým silám. Kdoví jestli si taky nemyslí, že lítám na koštěti,“ usmála se tak příjemně a mladě, už to Míšu ohromilo. „Měla jsem se s nimi snad hádat? Vaši krev potřebuji k tomu, abych udělala to, čemu vy říkáte nápoj lásky. Elixír musí obsahovat vaše charakteristické genotypy. Až je objekt vaší touhy stráví, trochu to pozmění jeho centrální nervový systém. Jinými slovy řečeno — stanete se do jisté míry pokrevními příbuznými. Ačkoliv, spíš se stanete duchovními blíženci. To je přesnější. Zvolený objekt k vám pocítí stejné sympatie, jaké vy cítíte k němu…“

Míša byl poněkud dotčen, že o Aleně mluví jako o nějakém indiferentním objektu.

„No, no! Jen se nehoršete! Však ono jí neubude. Vědeckou stránku tohoto problému bych vám mohla samozřejmě vysvětlit podrobněji. Jsou to celkem jednoduché genetické vzorce. Ale vy byste tomu stejně houby rozuměl při vašem humanitním vzdělání.

Kdybyste věděl, jak já jsem si už potřebovala popovídat s nějakým inteligentním, vzdělaným člověkem! A když přijde, je celý zpitomělý láskou a věří na kouzla a čáry! Vidíte, a já před takovým moulou odhaluju svá tajemství… Vidím, že je nejvyšší čas odtud zmizet. Nejvyšší čas!“

„Takže to jsou čáry?“

„To snad není možné! Já mu to tady vysvětluju a on je hluchý jako tetřev. Ti zamilovaní snad ani nejsou tak slepí jako natvrdlí. To není jinak možné. Stendhale! Čáry a kouzla nejsou a nebudou! Co vás to učili v té škole? Vždyť to všechno je jen chemie. Docela obyčejná elementární chemie.

Ale co ty leukocyty? Nemáte něco se žlučníkem?“

„Já nevím. Ale jak to bylo s tím zlodějem na pile? To byla taky chemie? Nebo s tou hasičskou hadicí? A co Udalovův zub? Taky chemie?“

„Vy mi prostě nemůžete věřit, protože tomu nerozumíte. Ale to už je tady tradice. Když na Zemi něčemu nerozumějí, tak to jsou hned kouzla a čáry. Jen mlčte! Já vím, co chcete namítnout. S požárnickým inventářem mi pomohl docela obyčejný detektor. Kdybyste se laskavě namáhal, tak stojí tamhle na pícce. A ten zloděj? Telepatický lokátor. Pravda, teď se nějak porouchal a já se v elektronice nevyznám a ani nemám náhradní díly. Je to všechno tak prosté, Stendhale, že je mi až trapné o tom mluvit. Mimochodem, bez toho telepatolokátoru jsem jako bezruká. A že pomáhám lidem? Víte, já se řídím zásadou, že pomůžu jen tomu, kdo má poctivé úmysly.“

„Prosím?“

„No jistě. Většina přání je nutně sobecká. Vždyť to jsou taky soukromá přání. Ovšem bez toho lokátoru? Kde mám jistotu, že se někdy nezmýlím?“

„Já ale mám ty nejpoctivější úmysly!“

„To sotva,“ usmála se vědma.

„No dovolte!“ ohradil se Stendhal.

„Chcete pobláznit hlavu nevinnému děvčeti. Tomu říkáte poctivé úmysly?“

„Ale já přece…“

„Nechme toho. Já už stejně musím brzy odjet.“

Glumuška rozestavila po stole nejrůznější tyglíky a křivule, míchala v nich různé ingredience a tinktury, takže to v nich kypělo a bublalo a co chvíli měnilo barvu.

„Byla bych sice raději, kdybyste sem přišel ještě alespoň jednou, ale myslím, že si podruhé už netroufnete. — Ale netroufnete!“ zatrhla rázně Míšovu výmluvu dřív, než se na nějakou vzmohl. „Budete se stydět,“ řekla shovívavě. „Vždyť ještě teď nevycházíte z údivu nad tím, co jste tady viděl. Ale žádný strach. Ten prostředek dostanete za pár minut.“

Udalov šel se Stendhalem skoro až domů, protože se sám po tmě bál. Pusa mu přitom jela jako šlejfíři:

„A ten s tím kozlem,“ povídá. „To je prostě hrůza. Vždyť takový kozel strašně smrdí. A víte, že se mi do pusy ani nekoukla? Vážně. Jen mi něco přiložila ke tváři a povídá: ‛A je to! Pár dní si vyplachujte ústa vlažnou vodou, ve které rozpustíte sodu bicarbonu.’ Chápete to? Se sodou, povídá. Vždyť to je o žloutenku. Já nemůžu sodu ani cítit.“