Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

Když odešel, prohlásil Vasil Vasiljevič:

„Co bychom tam chodili? Vždyť mu věříme.“

A věřili.

Všichni!

Teď v Guslaru Velikém čekají na přílet další mimozemské expedice. Jsou pevně přesvědčeni — alespoň ti z domu číslo 16 — že přistane právě tady. Vždyť jisté vztahy už byly navázány. Dokonce osobní. Přes ty patníky…

Po Guslaru Velikém burácely reproduktory a městem otřásaly tóny optimistických písní. Sluníčko se prodíralo oblaky a pionýři v bílých košilkách pobíhali sem tam a kdekomu se motali pod nohama. Zástupy občanů se proudem valily pod transparenty, jež byly nataženy přes Puškinovu ulici.

Autobusy, kterými přijeli hosté, se seřadily na okraji náměstí. Kdysi tam stávaly tržní stánky. Teď tam byl parčík a plachtou zakrytý pomník cestovatelů.

Dnes, v den sedmistéhopadesátého výročí založení města, bude pomník slavnostně odhalen.

Obyvatelé domu číslo 16 seděli na dvoře a zatímco čekali, až jejich ženy dokončí zvelebování svých exteriérů, besedovali o věcech minulých i současných.

Kornelius Udalov, v bílé košili a modré kravatě, s vlasy ulíznutými na pěšinku, která měla zakrýt rozbujelou pleš, se dohadoval s Pogosjanem, který tvrdil, že jsou lepší města na světě než Guslar Veliký:

„Třeba takový Jerevan!“ argumentoval objektivně Pogosjan. „Dva tisíce let, tři tisíce let! Pět tisíc let pořád na jednom místě!“

„Ale v počtu let to přece není,“ namítal Udalov. „Takový Ivan Hrozný málem udělal z Guslaru Velikého sídelní město… Místo Moskvy!“

„Je vidět, že to nebyl žádný pitomec, když si to rozmyslel,“ trval na svém Pogosjan.

„Určitě! Opričníci mu v tom zabránili.“

„A tvrdím snad, že opričníci byli vrtáci?“

„S tebou se nedá diskutovat!“ rezignoval Udalov. „To si říkáš patriot Guslaru Velikého?“

Děda Ložkin, na svátečním saku samá medaile, se přidal k Udalovovi:

„Však také naši předkové nenazvali Guslar Veliký jen tak pronic zanic!“ máchl rukou kolem.

„Hlavně že si ho tak nazvali sami,“ hrdlil se Pogosjan. „O Jerevanu to neříkal nikdo, a přece se to rozumí samo sebou…,“ triumfoval.

Zábava se pomalu zvrtla v malicherné spory. Saša Grubner, jenž se kvůli svátku dokonce oholil a přičísl ježatou kštici, chvíli poslouchal a nakonec se jakoby bez souvislosti zeptal:

„Víte, jaké by to bylo usnout a probudit se třeba za sto let? Nebo za dvě stě! Vidět tak náš Guslar, jak vlastně bude vypadat v té vzdálené budoucnosti…“

Ostatní se přestali hádat, zamysleli se a dali Grubnerovi za pravdu.

„Když to tak vezmu,“ ozval se za chvíli šťoura Udalov, „podívat se, jak to tady vypadalo před dvěma sty lety, by taky nebylo špatné.“

„Proč ne hned před sedmi sty padesáti?“ navrhl docela vážně Vasil Vasiljevič. „Člověk by se dostal do středověku, kolem by jezdili lidé na koních, luky na zádech… Sice platili v té době daně Kyjevu…“

„Mongolským nájezdníkům!“ opravil ho Ložkin.

„Tak tedy nájezdníkům,“ nemínil se hádat Vasil Vasiljevič. „Okolo spousta medvědů. Jeleni, divočáci, turové… A medovina. Medovinu dělali!“

„To víš! A tobě by dali honem okoštovat,“ přerušil jeho snění Saša Grubner. „Prosím tě! Vždyť by hned poznali, že tam nepatříš.“

„Jak by to mohli poznat?“ divil se upřímně Vasil Vasiljevič.

Všichni kolem se rozesmáli, jen děda Ložkin vážně odpověděl:

„Podle oblečení přece. To tě nenapadlo? A pak taky podle přízvuku. Vždyť oni tehdy mluvili docela jinou řečí, Vasjo. Staroslověnsky!“

„A místo medoviny bys dostal kudlu do zad,“ vrátil se k reáliím Saša Grubner.

„To si snad myslíte, že bych se tam vypravil jen tak? Bez přípravy?“ nevzdával se Vasil Vasiljevič. „Pchá! Nejdřív bych se přece vydal na akademii věd, aby mi dali nějakého toho lektora přes staroslověnštinu, pak bych se leccos naučil, něco přečetl a tak… A v muzeu bych si sehnal nějaký ten módní střih, jak se to tehdy nosilo. Pak už by poznali starou bačkoru.“

Dívali se na něho s jistou dávkou nedůvěry. On se Vasja nezdá… Ale pak to pustili z hlavy a rozpovídali se o cestování časem vůbec. Kdosi o tom četl ve vědeckofantastické literatuře, jiný o tom sice nečetl nic, ale zase o tom někde slyšel.

A v té chvíli to Udalova napadlo:

„Za takových řekněme sto let bude cestování časem celkem běžná záležitost. Věda je mocná a nezná hranic, vážení! To už budou cestovat nejenom vědci, ale i turisté. Hromadné zájezdy a tak. Víte, jak bude život zajímavý? O tom se nám ani nezdá! Školáci budou jezdit na hodiny dějepisu třeba do starého Egypta. Učitel jen zmáčkne knoflík a už budou na návštěvě u královny Nefertiijti…“

„To jo. To je docela dobře možné,“ přisvědčil děda Ložkin. „Jenom bude třeba dodržovat dopravní předpisy. Já už jsem četl, co se stane, když se takové předpisy poruší. Jednou někde v pravěku zašlápli nějakou babočku a v Americe pak zvolili docela jiného prezidenta.“

Všichni zmlkli. S tím nejsou žádné špásy. Až po chvíli se zase ozval Saša Grubner:

„To je ovšem fakt. Kdyby se taková pravidla přísně nedodržovala, museli bychom už přece na nějaké turisty z budoucnosti dávno narazit. Povaha a zvyky se mění. A vzdělání! Stačí, aby takový člověk neznal nějakou docela zanedbatelnou maličkost, která je pro ostatní samozřejmostí a bac ho, je to venku. Odkud by třeba takový člověk věděl, na jakém místě v tabulce je náš fotbalový klub?“

„Na šestém,“ odpověděli Udalov, Pogosjan a Vasil Vasiljevič sborem.

„No prosím,“ zaradoval se Grubner. „Vám je to jasné. Jenže on bude houby vědět, protože za sto let se zachová kdejaká malichernost, ale takovéhle důležité dokumenty se určitě ztratí.“

„Ale já to taky nevím,“ ozval se děda Ložkin. „Vždyť já ani nevím, kdo tu tabulku vede.“

„Dynamo Serdobol,“ vysvětlil mu Udalov, Pogosjan a Vasil Vasiljevič jakoby jedněmi ústy.

„Ale já to nevím!“ trval na svém Ložkin. „Takže podle vás jsem nějaký poutník z budoucnosti, ne?“

„Konečně… proč ne?“ protáhl zamyšleně Pogosjan a podíval se tvrdě na dědu Ložkina. „V tomhle se nedá nikomu věřit!“

„On se zbláznil!“ zavřeštěl děda Ložkin.

„Jen klid, Ložkine!“ vložil se do toho dobrák Grubner. „Kdyby něco, tak můžeme dosvědčit, že tě už léta známe, takže se neboj!“

„Jestli je tady někdo podezřelý, pak je to Pogosjanova žena Berta,“ prohlásil Udalov. „Včera vykrákala našeho Maximku za ucho. Náš člověk,“ zdůraznil Kornelius, „náš člověk by se tak nechoval!“

„Heleď, Berta měla proč,“ řekl Pogosjan. „Ten tvůj holomek Maximka nám zase vyrazil mičudou okno. Chuligán jeden!“

„Kdybych já potkal takového hosta z budoucnosti,“ vrátil se k tématu Vasil Vasiljevič, „kdybych já ho potkal, dal bych mu dvě tři otázky a bylo by jasno.“

„Prosím tě, kde bys tady vzal hosta z budoucnosti?“ máchl pohrdavě rukou Pogosjan. „Co by tak mohlo kulturního člověka zajímat na takovéhle díře?“

„Jaké díře?!“ vzrušil se děda Ložkin. „Zrovna dneska je naše město středem pozornosti celé země. Jednak je mu právě sedm set padesát let a jednak se zde odhaluje pomník, o čemž dnes mluvili i v moskevských zprávách. Hosté se sem sjeli zdaleka široka. Dokonce sem přijeli omylem i nějací cizinci! Já být na místě našich potomků, tak při volbě exkurze neváhám ani chvíli.“