Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

Ale Udalov jen mávl rukou a pokračoval:

„Ten hlavní mimozemšťan mi vysvětloval, že hledali nějaké tiché místečko poblíž malého městečka…“

„A to jsi k tomu mlčel?“ zuřil Pogosjan. „Copak je Guslar Veliký nějaké malé městečko? Co!?“ A Pogosjan se dopálil definitivně.

„… malého městečka, kde chtěli nasbírat nějaké vzorky půdy a flóry a udělat pár obrázků. Ale vinou toho nepozorného navigátora došlo k takovému maléru!“

„To udělal dobře,“ libovala si babka Ložkinová. „Správně ho potrestal. Představte si, že by spadli přímo do města. Já zrovna dneska pověsila prádlo.“

„Možná že ho shora tak okouzlila příroda okolo Guslaru Velikého, že se mu zachvěla ruka,“ zastala se ho Kacova žena.

„A co jejich ochranná opatření? Nějaká izolace nebo tak?“ zvídal Vasil Vasiljevič.

„To já nevím. Já jsem se jich neptal,“ zachmuřil se Udalov, kterému se zdálo, že už se nějak dlouho nedostal ke slovu a diskuse se zase stáčí nepatřičným směrem. „Heleďte, jestli vás to nezajímá, tak toho můžeme nechat. Takhle se nikam nedostaneme.“ Kolem se rozhostilo poslušné ticho. „Všichni makali, až oči přecházely. Zřejmě pospíchali, aby se o té blamáži nedoslechli zdejší. Víte, jak by to rozmázl třeba takový Míša Stendhal? Ten jejich velitel, či co to bylo, jen pokyvoval tím šturcem na hlavě, vzdychal a bědoval: ‘Pane jo! To bude ostudy. Jestli se v Galaxii dovědí, že naše loď poškodila silnici, a k tomu ještě právě u Guslaru Velikého… Já to nechci vidět! Umíte si představit, jak se budou chechtat Akarylové z planety ZUK? Jak jízlivě se budou pošklebovat ti mizerové Tumisové? A to už ani nechci pomyslet na Jikiki! Ti nás pomluví po celé Galaxii!“

„Bane! Určitě tam nějaká ochranná opatření byla. Přísnou karanténu museli dodržovat,“ vedl si svou Vasil Vasiljevič.

Grubner se na Vasila Vasiljeviče podíval poněkud nevlídně a zeptal se Udalova:

„A že sis tak zapamatoval všechna ta jména, Kornelie?“

„No dovol! Já?!“ urazil se Udalov.

„Nechte toho!“ okřikli je ostatní. „Co bylo dál?“

„Ten mimozemšťan si stále vedl svou, tak jsem mu vyjádřil svou účast. Pak k nám přišel ještě jeden v takové pruhované kombinéze a něco povídá tomu prvnímu. Jenže to jsem jim nerozuměl. Zatím jsem se rozhlížel a napadlo mě, že s tou silnicí i talířem mají co dělat, aby byli do večera hotovi. I s tou jejich technikou. A najednou ten hlavní povídá, že samo štěstí jim seslalo do cesty tak vlídného, rozumného a vzdělaného domorodce…“

„Cože? On ti řekl, že jsi domorodec?“ zděsil se Pogosjan.

„Jo…“

„Tedy tohle bych mu vytmavil! Copak jsi tam běhal v nějaké zástěrce z trávy?!“

„Ne…,“ řekl překvapeně Udalov. „V saku, jako obyčejně. Co pořád máš? Jednali se mnou jako rovný s rovným. Tak proč hned zhoršovat meziplanetární vztahy kvůli takovým prkotinám?“

„To je správné,“ přisvědčil Vasil Vasiljevič. „Oni by tě jistě na ta karanténní opatření upozornili.“

To Udalova poněkud zmátlo. A k tomu se do toho zamíchala ještě Kacova žena:

„Joj! Vždyť ono to bylo vlastně nebezpečné.“

„Ale ne,“ uklidnil je Udalov, který zase zachytil nit hovoru. „Já jim jen řekl, že jestli něco potřebují, pak já jako představitel lidstva a lidosprávy Guslaru Velikého jsem připraven jim pomoci.“

„Chlapík! Jsi chlapík, Kornelie,“ liboval si Vasil Vasiljevič. „Takhle s nimi. Pěkně po našem!“

„A on — tedy ten hlavní — že by opravdu něco potřebovali. Silnici že spraví, svůj talíř zase navedou na oběžnou dráhu, jenže jim chybí bílá barva.“

„Cože?“

„Běloba. Obyčejná bílá olejová barva,“ vysvětloval trpělivě Udalov. „Na patníky. Ty totiž musí být natřeny bílou barvou, aby nedošlo k dopravním nehodám. A tak mě prosili, abych sehnal plechovku bílé barvy. ‘Nikdy ti to nezapomeneme a královsky se ti odměníme,’ povídali. Já na to, že mi nejde o odměnu, a oni zase, že Galaxie ocení mé služby. A tak jsem uháněl do města.“

Posluchači chvíli seděli mlčky a přemýšleli, jestli Udalov už svou ságu skončil, nebo má-li ještě pokračování. Slunce se dávno sklánělo nad řekou a od lesa vál chladný vítr. U Kacových se připálila večeře, ale nikdo si toho nevšiml.

„To je všechno?“ zeptal se po chvíli Grubner.

„Skoro,“ přisvědčil Kornelius. „Tu barvu jsem sháněl celou věčnost. V krámě měli samozřejmě inventuru a hlídač u nás ve skladu byl na obědě. Když jsem se přihnal konečně zpátky, byla dopravní značka pryč. A vůbec všechno bylo pryč. Stroje, UFO, roboti… Prostě všechno bylo pryč.“

„A co silnice?“

„Ta tam byla. Opravená. Člověk by ani nepoznal, že s ní nebylo něco v pořádku.“

„Takže jsi šel domů.“

„To ne. Nejdřív jsem musel splnit svůj úkol.“

„Jaký úkol, prosím tě?“

„Musel jsem přece natřít ty patníky.“

„Ty nebyly natřeny?“

„Nebyly. Jinak to byly patníčky, jako když vysoustruhuje. Ale nenatřené. Jo — a taky tam ležel kus papíru. Chcete ho vidět?“

„Samozřejmě!“

Kornelius vytáhl z kapsy kus papíru, rozložil ho a dlaní uhladil na desce stolku. Pak začal nahlas předčítat. Ostatní se rovněž sklonili nad stolkem a opakovali po něm slovo od slova:

PŘEDEM DĚKUJEME ZA POMOC. PATNÍKY JSOU PŘIPRAVENY. JEN JE NATŘÍT. VAŠI POMOC NEZAPOMENEME. PROSÍME, ZACHOVEJTE MLČENÍ O TOM, CO SE STALO.

„Je to sice anonymní,“ řekl vážně Vasil Vasiljevič, „jenže ty jsi, Udalove, zklamal jejich důvěru. Z toho bys mohl mít při nejbližší příležitosti pěkné nepříjemnosti.“

„Jak to?“ ohradil se Udalov.

„Tady tě prosí, abys to nikomu nepovídal. A ty…? Víš, kolik bys mohl za takové porušení služebního tajemství vyfásnout?“

„Tak to zase prr!“ ozval se ukřivděně Udalov. „Já bych býval mlčel. Jenže co oni? Uletěli! Aha! A kde jsou nějaké důkazy? Já jsem se jich chtěl na leccos zeptat. Třeba se s nimi poradit, jak to ve světě zařídit s budoucností. A oni? Taky tady mohli místo kusu papíru nechat třeba ten buldozer. Víte, jak by se nám hodil? No nemám pravdu?“

A kupodivu všichni souhlasně kývali hlavou.

„Vždyť jsem si od nich nevzal ani adresu,“ pokračoval ve své obhajobě Udalov. „Vůbec nevím, ze které jsou planety a co budou dělat, kdyby tady agresoři vyvolali jadernou válku. Copak takhle jednají slušně vychovaní kosmonauti?“

A znovu všichni souhlasili, že slušně vychovaní kosmonauti se takhle vůbec nechovají.

„Máš ty vůbec nějaké důkazy, Udalove?“ zeptal se najednou Pogosjan.

„Jaké důkazy?“

„No že ses dneska setkal s mimozemšťany.“

„Dovol!“ namíchl se Kornelius. „To promiň! A co tahle piksla s barvou? S bílou barvou! Dnes jsem ji vyfasoval ve skladu na vlastní konto. Na co bych jako vedoucí činitel fasoval bílou barvu?“

„Má pravdu,“ řekl Vasil Vasiljevič. „Na co by vlastně potřeboval bílou barvu?“

„Konečně zítra je neděle, tak se můžeme jít na tu silnici podívat. Sami uvidíte, že tam není vůbec nic vidět. Jen ty čtyři čerstvě natřené patníky. A takové jste ještě neviděli. Jako z dovozu…“

„Kornelie!“ volala z okna Xenie, která o ničem nevěděla, takže se ke svému muži nechovala s náležitou úctou. „Co je s tebou? To to mám ohřívat potřetí?“

„Vždyť už jdu,“ řekl Udalov a začal se loučit.