Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

DrokU pružně vstal.

„Počkejte ještě,“ řekl Andrej. „Nevím jaká smrt je podle vás lehčí, musím vás ale upozornit, že vaši zajatci jsou ve špatném stavu. Soudím tak alespoň podle sebe.“

„Co se stalo?“

„Za celý včerejší den nikoho ani nenapadlo dát nám něco k jídlu. A dneska to podle všeho dopadne stejně.“

„To je k zbláznění!“ zvolal DrokU. Upřímně se tomu divil. I on zapomněl, že lidé musí čas od času jíst.

„Pojďte,“ řekl. „Běžte přede mnou.“

Vstoupili do chodby a DrokU Andreje rychle zavedl do palubní kuchyně.

Tady nebyla ani noha.

„Vezměte si, co chcete,“ řekl DrokU, „a rychle se vraťte do kajuty. Jestli vás chytí, odnesu to já. Nemůžu se tu déle zdržovat.“

A rychle odešel.

Andrej počkal, až kroky nečekaného spojence utichnou. Pak všechno, co si nabral, odložil zpátky. Hlady neumře.

Teď se potřeboval nepozorovaně dostat do knihovny. Byl přesvědčen, že právě tohle místo na korábu členové Brendijského klanu příliš nenavštěvují.

Do knihovny se vcházelo z chodby. Byly tam však ještě jedny dveře, které knihovnu spojovaly se společenskou kabinou. Tyto dveře ještě nikdy nepoužili, Andrej si všiml, že u nich stála pohovka, kterou sem odsunuli, aby bylo dost místa pro Prugovo křeslo.

Cesta do knihovny proběhla hladce.

Andrej po špičkách přešel místností a přitiskl ucho ke dveřím.

Náhlé objevení spojence mu připadalo příliš neuvěřitelné a moc rád by se dozvěděl, o čem bude DrokU mluvit s Prugem. Rád by tomu člověku věřil, člověk chce vždycky nejdřív důvěřovat, zvlášť když žádné spojence nemá. Ovšem taková důvěřivost ho může přijít hodně draho.

Andrej se stačil dostat do knihovny včas.

DrokU mluvil s Brendijským následníkem.

A byl to rozhovor, který ho dost překvapil.

Při vykládání přístrojů z vozidla a při přenášení do prostoru pro dispečery piloti rámusili jako malí kluci. Olsen se uvědomil, že to jsou přece jenom ještě pořád kluci dvakrát mladší než on. Ti by měli v přestávce mezi lety honit mičudu při fotbalu. Byli si jisti, že v nejbližších hodinách uvedou do provozu vysílačku a tenhle úkol postavil stranou všechny ostatní problémy, od kterých se Olsen nedokázal oprostit.

Ze Školy vědění přijeli kočárem i místní technici, takže Olsen byl pořád v činnosti, protože piloti potřebovali pomoc techniků a on musel neustále překládat.

Piloti použili některé nepoškozené součástky ze zbytku panelu rozbité vysílačky a pustili se do montáže. Tvrdili, že nová vysílačka bude pracovat stejně dobře jako ta, která byla zničena.

Na kosmodrom každou chvíli přicházeli nějací hosté.

Nejdřív přijela Nejmodřejší hlava Školy vědění. Chtěl se ujistit, že práce probíhají normálně a že jeho technici tu jsou užiteční, navíc chtěl ještě jednou vyjádřit svou soustrast Olsenovi. Nestačil ani odjet, když se objevila opravdová vojenská polní kuchyně, připomínající prastarý pohřební vůz pomalovaný květy. Rituál při rozdělování stravy byl v místní armádě nesmírně složitý, ovšem piloti spořádali bez ostychu všechny jídla pro důstojníky, aniž při tom rituál dodrželi. Olsen se snažil uvést všechno na správnou míru, situaci však samozřejmě zachránit nemohl, takže v pamětí místních vojenských kuchařů zůstali piloti Kosmoflotu jako krajně nevychovaní lidé.

Poté sem zavítalo samotné Jeho Veličenstvo. Přijelo v pancéřovaném voze, mírně se uklonilo a obešlo zpola rozbořenou dispečerskou věž. Pak zničehonic odjelo a zanechalo na místě pět vojáků ozbrojených puškami. vojáci se rozestavili kolem plochy, kde probíhala montáž, a znehybněli. Olsen je sledoval s jistými obavami a jeho obavy jenom znásobil VaraJu, který přijel jako poslední.

„Jaký to má smysl?“ zeptal se Olsena. „Mně se to nelíbí. Chcete vědět proč?“

Podobal se velkému ptáku s mohutným zobákem, který viděl lišku přikrádající se ke hnízdu a zhnusen odporným liščiným chováním.

„Proč?“ zeptal se Olsen.

„Protože Prug měl válečné vozidlo. Všechna ta vozidla patří armádě. Chtěl bych dopadnout a vyslechnout toho, kdo dal Prugovi takové vozidlo.“

„Co je jinak nového? Dozvěděl jste se něco v telefonní centrále?“

„Uvěznil jsem je. Celou noční směnu,“ jednoduše odpověděl VaraJu. „Teď si s nimi povídají moji lidé. Myslím se, že zanedlouho bude všechno jasné.“

„A co další podezřelí? Víme už jistě, kam odletěl koráb?“

„Nejspíš na Ar-A,“ odpověděl VaraJu. „S největší pravděpodobností. I když nevylučuji další varianty.“

„Další varianty?“

VaraJu pokrčil rameny.

„Je nějaká naděje, že opravíme stanici?“ zeptal se VaraJu při pohledu na piloty. Jejich postavy se míhaly v prvním patře v dispečerském sále.

„Prý s tím budou brzo hotovi,“ řekl Olsen. „Velice důležité součástky jsme získali ve Škole vědění.“

„Oni je tam měli?“

„Chtěli si postavit své centrum pro galaktické spojení.“

„A já o tom nic nevím,“ řekl VaraJu a rozhodil ruce. „To znamená, že pracuji špatně. Je nejvyšší čas mě propustit.“

„Měl byste z toho mít radost,“ řekl Olsen. „Vždycky jste byl na straně toho, co přicházelo jako nové.“

„Každou novinku je třeba sledovat. Dokonce víc než to, co je staré.“

„Jenže teď máme nepříjemností právě kvůli tomu starému.“

„A zítra budou kvůli tomu novému,“ řekl VaraJu s jistotou. „Všechno to nové k nám přichází příliš rychle. Jen se na ně podívejte.“ VaraJu ukázal na nehybně stojící vojáky. „Mají nové zbraně. Naše Veličenstvo strašně spěchá s využitím zbraní, které nebyly vynalezeny u nás. Co s těmi zbraněmi budou dělat zítra? Možná že jich už teď užijí úplně jinak, než je třeba. Proč bylo bojové vozidlo u korábu? Kdo nejvíc potřebuje sklady? Jeho Veličenstvo. Každá organizace je živé tělo, každá chce zabrat co největší prostor.“

„Copak má armáda nějaké nepřátele?“

„Přinejmenším mě,“ řekl VaraJu. „Bojím se o bezpečnost státu. A jestliže nebezpečí hrozí ze strany armády, dostanu se s ní do konfliktu.“

„Takže vy také potřebujete nové zbraně?“

„Mně stačí to, co mám,“ odpověděl VaraJu. „Pojďte, podíváme se, jak pokračují vaši piloti.“

Zamířili k pilotům. Ti je uvítali zvesela.

„Podívejte se,“ řekl Saliandri. „Člověk musí mít jednou za čas štěstí.“

Stanice začínala mít svou podobu, i když teď vypadala jako neuspořádaná motanice. Bylo obdivuhodné, jak se piloti dokázali vyznat v labyrintu drátů.

„Bude to fungovat?“ zeptal se VaraJu nedůvěřivě.

„Přijďte se podívat za dvě hodinky,“ odpověděl Saliandri jistě.

Každý chlapec ze vznešené rodiny prochází v patnácti letech takzvanou ceremonií iniciace. Nemůže se považovat za skutečně vznešeného muže, pokud nezná nazpaměť posvátné texty, ty, které přinesli v pradávných časech giganti z Ar-A a zanechali je po sobě předkům na Pe-U. Na Zemi se zachovaly útržky z legend o cizích bytostech, to se stalo součástí mytologie, avšak ta tvrzení nejsou nijak dokázána, nejspíš jde jen o vyjádření snu o existenci rozumných bratrů ve vesmíru nebo snad nadpřirozené síly, zatímco na planetě Pe-U je to součást dějin. Jazyk gigantů se časem stal součástí magických rituálů, to není žádný výmysl. Právě v těchto textech, nad nimiž si lámou hlavy moudří lidé ve Škole vědění a kterým věnoval velký článek Nils Olsen (článek byl bohužel zničen při požáru konzulátu), jsou zašifrovány mnohé vědomosti a staly se základem pro místní civilizaci.