Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

VoseňJu jazyk gigantů znal.

Nepřišlo mu divné, že nápisům v podzemí rozumí. Mnohem víc se podivil tomu, že zdaleka ne všechno dokáže přečíst.

VoseňJu pospíchal, šel o pár kroků před ostatními a světlo z jeho svítilny poletovalo po stěnách, znehybnělo vždy na bílých a žlutých nápisech při hledání dveří a všelijakých zákrut, nahlížel zběžně do místností. Vojákům, kteří mu šli v patách, připadalo, že sluha pána z nebes tančí nějaký kouzelnický tanec, že vyvolává duchy žijící v podzemí. Strašně rádi by odtud odešli, to by však byla neodpustitelná neposlušnost, protože museli najít v podzemí velkou zbraň a s ní velkou moc.

‘Přísně tajné’ stálo nade dveřmi uzavírajícími chodbu.

Dveře však byly pootevřeny. Hned za nimi ležela lidská kostra ve zbytcích oblečení, jako kdyby ten člověk odtud chtěl odejít, ale nepodařilo se mu to. Kostra se teď rozpadla pouhým závanem vzduchu, když VoseňJu prudkým trhnutím k sobě dveře otevřel.

Vojáci jako jeden muž náhle ucouvli, ve zrádném a nevýrazném světle svítilen jim připadlo, že se kostra pokusila o útěk.

Tady, ve svatyni celého skladu, byly uloženy bomby.

Andrej naslouchal rozhovoru DrokU s Prugem Brendijským.

To, co si povídali, vůbec neodpovídalo jejich vzájemnému postavení.

Prug seděl schoulený na trůně jako ospalá žába. Člověk moh mít pocit, že mu je zcela lhostejné, co se děje kolem.

DrokU rovnoměrně přecházel po kajutě nesmírně složitou, avšak stále se opakující cestou — kolem šachového stolku, ke klavíru, kolem klavíru, kolem křesel, za trůnem, kolem trůnu… Ani na chvíli se nezastavil a pořád mluvil a mluvil:

„Zapomínáš, že bys nedosáhl ničeho, nebýt nás. Zůstal bys ubohým následníkem trůnu. A nejspíš by si tě už dávno vyhledali vrahové. Jsi naživu jen proto, že tě potřebujeme. A to je výhodné i pro tebe. Tedy především pro tebe. Na to nezapomínej.“

„Beze mě byste také ničeho nedosáhli.“

„To se ještě neví. V nejhorším případě bychom si našli někoho jiného. Takového, který dychtí po moci a po vůdcovské slávě.“

„Nikoho jiného nemáte.“

„Myslet si můžeš, co chceš.“

„A co chcete vy? Stejnou moc a stejnou slávu.“

„Kdepak. My chceme jinou moc a jinou slávu. Opravdovou, bez velkého bubnování. Bubnování, trůn a ten blázinec kolem, ten necháme tobě. Klidně si toho užívej. Ať si ti tví divocí pěvci skládají o tobě hrdinské písně. Ale už dost řečí. Budu mluvit s panem VaraJu. Oznámím mu, že sklad byl nalezen. Času máme jen taktak. Ty musíš být za všech okolností střízlivý, silný a připravený k boji. Nemysli si, že to je všechno tak jednoduché.“

VaraJu má vliv, je to náčelník státní policie. Zajímavé je, že v dějinách se vždycky najde nějaká nastrčená figury, která budí rozruch a řinčí zbraněmi. A za jejími zády stojí ti, kdo se neradi ukazují…

DrokU vyšel ze společenské kajuty. Prug Brendijský ho následoval, zastavil se však zamyšleně a poklepával přitom tlustými prsty na víko klavíru.

„Jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít? Chápu, že se do nějakého ztřeštěného dobrodružství zaplete kníže z hor. Necivilizovaný člověk. Ale VaraJu je přece mocná osoba, má všechno,“ divil se lékař, k němuž Andrej přišel přímo z knihovny.

„Ve společenském zařazení zdaleka není tak vysoko,“ řekl Andrej. „Svým původem je nejméně sto rodin mnohem vznešenějších. Ten se prodral nahoru díky svým schopnostem. Před padesáti lety by o podobné moci nemohl ani snít. Pochopil, že jeho dnešní moc nemusí být zdaleka nejvyšší metou. A nevymyslel to špatně, když všechno nechal udělat toho horského knížete. Pyšného, ale bezmocného člověka.“

„S čím vlastně počítá?“

„Těžko říct. To se můžeme jen domnívat. Přiletí koráb. Náš koráb. Je dostatečně vyzbrojený, aby mohl zničit hlavní město. Už je mi ale jasné, že Prugovi nejde jen o to jeho horské knížectví, které není ani na mapě. Musí mít člověka v hlavním městě pro další pokračování děje. Jinak by přišel hned po přistání o svou převahu. Budou ho tu už čekat. Přece s sebou nepotáhne bomby. V nejlepším případě vyletí do vzduchu i s nimi. A je-li s ním člověk nebo organizace schopná uchvátit moc, využít zmatku a paniky… Vůbec není vyloučen, že VaraJu se bude až do poslední chvíle tvářit jako odpůrce anarchie a pokusí se uchvátit moc nikoli jako Prugův spojenec, ale jako samostatná síla schopná se mu postavit na odpor. Je možné, že se mýlím. Nakonec ani nevíme, jak dalece je Prug závislý na VaraJu.

DrokU vstoupil do spojové kabiny.

Nechoval se tu jako nováček, věděl, co a jak dělat.

Zavřel za sebou, přistoupil ke křeslům spojařů, do toho vedle sebe odložil sekyrku, se kterou se nikdy nerozloučil, jak se sluší a patří na horala, zapojil přístroje, zkontroloval je. Vložil do nich program. Zatímco se stanice automaticky ladila, zapojil přijímač. Téměř vzápětí zaslechl volání z Vacia. Vysílal je automat, kód Příboje zněl kovově. DrokU volání nevypnul, když se ozvala Pe-U.

„Zahajuji vysílání,“ řekl DrokU. „To jsi ty, VaraJu?“

„Máš tři minuty zpoždění,“ odpověděl VaraJu. „Co se stalo?“

„Mám dobré zprávy,“ řekl DrokU. „Našli jsme to.“

„Kdy můžete odstartovat?“

„Jakmile se vrátí.“

„Pospěšte si.“

„U vás se něco změnilo?“

„Spravují spojovou stanici. blíží se sem koráb Vacius. Zatím nevědí, kde jste. Armáda to ale už ví. Jestliže se jim podaří navázat spojení, bude to náš konec. Jak dlouho vám bude trvat cesta zpátky?“

„Dvanáct hodin.“

„Armáda vyslala vojáky na ochranu kosmodromu.“

„Tuší něco?“

„Ti mě podezřívali odjakživa. Vyslídili mého člověka, který zprostředkoval krádež válečného vozidla. Zcela jistě se přizná.“

„To ho nejde odstranit?“

„Hlídají ho. Přesto se o to pokusím.“

„Odstartujeme, jak jen budou na palubě. Musíš zařídit, aby na nás Kosmoflot nemohl, jinak je všechno zbytečné.“

„To vím lépe než ty,“ řekl VaraJu.

„Je ten koráb ozbrojen?“

„Jde o civilní letectvo. Ozbrojeni nejsou. Posádka může mít nejvýš pistole.“

„V nejhorším budeme bojovat,“ řekl DrokU. „Neměl bys už zahájit akci?“

„Je-li jisté, že hned vyletíte, mohu to riskovat. Víš, jak je to nebezpečné. Všechno teď záleží na tobě, DrokU.“

„A na Prugovi.“

„Proto jsem tam poslal tebe. To ostatní je v pořádku?“

„Řekl jsem jim, že jsem tvůj agent a jejich přítel.“

„Věří tomu?“

„Když chce člověk žít, chytá se i stébla, určitě tomu věří. Bojí se smrti.“

„Je hodně mrtvých?“

„Pár jich je.“

„Čekám tě, DrokU.“

„Udělám, co budu moct.“

Kapitán korábu Vacius byl ve spojové kabině.

Nastal nejvyšší čas rozhodnout se, jestli letět dál k Pe-U, nebo změnit kurs.

Kapitán spoléhal na náhodu, proto také věřil, že i tentokrát bude mít štěstí. Dobře věděl, že vesmíru nikdo nezůstane dobrovolně bez spojení. A jestliže se někdo rozhodne zmocnit se kosmického korábu, pak ti, kdo se k něčemu takovému odhodlali, museli počítat s tím, že i oni budou potřebovat spojení. Dřív nebo později.

Čas plynul.

Vacius pokračoval v letu na Pe-U. Každým okamžikem se vzdaloval od Ar-A.