Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Bylo zapotřebí mít střízlivou hlavu, která by však doslova byla nabitá touhou po dobrodružství. Nic z toho nechybělo DrokU. Pak už jen bylo nutno tohle všechno zapojit do práce pro vlastní prospěch.

Ambiciózní DrokU a archeologické vykopávky na planetě Ar-A, to byly dva důležité faktory, které měly společného jmenovatele už před příletem Fotije van Kuna. První zprávy o objevech archeologů se dostaly na Pe-U několik týdnů před příletem tohoto archeologa.

DrokU začal vyvíjet nesmírnou iniciativu ve dvou směrech — infikoval Pruga Brendijského myšlenkou, že by stálo zato vypravit se na Ar-A a zmocnit se tam pokladů, které by se jinak dostaly do Galaktického centra. Druhý směr jeho iniciativy mířil na VoseňJu, který byl nespokojený se svým dosavadním životem.

Přílet Fotije van Kuna události ještě uspíšil. Přivezl s sebou mapy vykopávek, měl přesné a dokonalé informace.

DrokU sám se dosud k ničemu nerozhodl. Pro své záměry potřeboval koráb, kterým se stal právě Příboj.

Všechno, co následovalo, bylo jednoduché.

Prugovi lidé vyslídili van Kuna a unesli ho.

Pak vstoupil do hry VaraJu. Bylo nutno zneškodnit Andreje Bruce a kapitána korábu, všechny lidi pak přesvědčit, že únosci archeologa utopili v jezeře.

Na Andreje střílel agent z oddílu VaraJu. Jenom ti měli šipky se seříznutou značkou. Tajná policie se v nových podmínkách přece nemůže řídit nějakými zastaralými zákony cti…

Za tu krátkou chvíli, kdy VaraJu nepřítomně hleděl do prázdna, mu proběhly v duchu všechny ty události. A pokusil se také nahlédnout do budoucnosti.

Jestliže teď Příboj startuje z Ar-A, bude tu někdy zítra ráno. Vacius přistane na kosmodromu tentýž den v poledne. To bude pozdě. Jestliže však poletí na Ar-A, dorazí tam ráno, tak osud rozmístil toho dne planety ve vesmíru. Byla to situace příhodná pro toho, kdo vyhraje. Špatná pro toho druhého.

Přesto všechno je nutno podstoupit takové riziko.

„Takže začínáme,“ řekl VaraJu a stiskl knoflík na pultu svého vozidla.

„Jste připraveni?“ zeptal se.

„Ano,“ zněla odpověď.

„Kupředu,“ řekl VaraJu a přikázal řidiči, aby jel do svahu na pahorek Nekonečného zázraku, odkud bylo vidět na kosmodrom.

„Teď jistě přijde sem,“ řekl lékař.

„Taky si to myslím,“ kývl Andrej. „Je nervózní, čeká, až se vrátí pásové vozidlo. Nemá představu, jaký to všechno vezme konce. Když to pro něj dopadne špatně, nesmíme mít ani stín podezření o jeho skutečné úloze. V každém případě se potřebuje dozvědět, co chceme dělat my. Nebo snad dokonce…“

„Co?“

Andrej se usmál.

„Nebo nám snad dokonce pomoct, vyprovokovat nás, abychom se rozhodli k nějaké odvážné akci. On bude samozřejmě dělat našeho přítele a spojence.“

„Tomu nerozumím.“

„No co od něho můžeme čekat?“

„Ale vůbec ne, drahý doktore. On si myslí, že od něho čekáme pomoc. My ho přece nepodezíráme, netušíme, kdo to ve skutečnosti je a jakou úlohu hraje v tohle příběhu. My nic nevíme a jsme z toho celí nesví. Nevíme, co dělat dřív, abychom vrátili Kosmoflotu unesený koráb a abychom při tom zůstali naživu.“

„To pro něho ale bude obrovské zklamání,“ řekl lékař. „Jestli dovolíte, řeknu mu to všechno sám.“

„To v žádném případě,“ rozhodně protestoval Andrej.

„Vy mu to neřeknete?“

„Vědět něco, má ve vesmíru obrovskou cenu. Vědět něco, co neví druhý, to je nejcennější ve válce, vážený doktore. Čím méně toho ví on a čím více toho víme my dva, tím jsme na tom lépe.“

„Já s vámi nesouhlasím,“ řekl lékař rozčileně. „Já si myslím, že je pod naši důstojnost hrát si s takovými lotry na schovávanou. S vrahy! Lidskou důstojnost si můžeme uchovat jenom tím, budeme-li otevření. V opačném případě se dostaneme na jejich úroveň. Přestaneme být sami sebou.“

„Nezlobte se na mě, ale já jsem ve službě,“ odpověděl Andrej. „Musím uchránit majetek Kosmoflotu a lidské životy. A kdybych se kvůli tomu musel na nějakou dobu spojit třeba s ďáblem, tak to udělám. Já totiž na rozdíl od vás nedělám hrdinu.“

Lékař z Andrejových slov vycítil ironii. Nikdo nemá rád, když si z něho druhý dělá legraci.

„Nesnáším cynismus,“ odpověděl lékař.

„Nemůžu vám rozkazovat,“ řekl Andrej. „Ale apeluji na váš rozum. Třeba nám to mé odporné spojenectví s DrokU získá určitou svobodu pohybu po korábu. Pro mě je to nesmírně důležité. Strašně nerad bych vysedával zavřený v kajutě jako zásadový krocan, o kterém rozhodli, že se stane zlatým hřebem při cizím obědě.“

Když viděl, že lékař po těch tvrdých slovech zrudl, rychle dodal:

„Neurážejte se. Tím jsem neměl na mysli vás. Chtěl bych vám říct ještě maličkost. Jen pro vaši informaci. Rozhodl jsem se vzít si za ženu děvče, které se jmenovalo PetriA. Narodilo se na Pe-U. V den tohoto našeho neplánovaného letu ji zavraždili. Tihle lidé.“

„Kdo?“ zeptal se lékař.

„Rozhodl jsem se pro krevní mstu. Jménem její rodina. To je takový místní primitivní a prastarý zvyk…“

„Kdo ji zabil? Prug?“

„Prug to nebyl, ten byl doma… V téhle chvíli to dokonce ani není důležité.“

Do kajuty vstoupil DrokU a klukovsky se usmíval.

„Přátelé,“ řekl a opatrně za sebou zavíral dveře, protože v té chvíli už zase hrál úlohu tajného pomocníka. „Situace není nejlepší, ale není beznadějná.“

Vandráci se povalovali po polích, leželi tu už dost dlouho a přicházeli stále noví a noví. Když konečně vstali a rozeběhli se, vypadalo to, jako když žlutá zeď lepí z mračen prachu otrhané, špinavé postavy řvoucí jako zvířata.

V tom davu byla skutečně valná část vandráků, tuláků, zlodějů, ubožáků, koupených za láhev kořalky nebo několik mincí. Avšak celý ten dav zorganizovali, vedli a výbušninu nesli policejní agenti. I oni měli na sobě tulácké cáry.

Vojáci unavení nekonečně dlouhým vystáváním na slunci, zpitomělí vedrem ztratili hlavu a začali střílet příliš pozdě. Jeden z nich padl, zastřelil ho někdo z davu, ostatní vojáci se rozběhli k budově.

Z pahorku toho VaraJu moc neviděl. Foukal vítr, navíc prach zvířený větrem a stovkami bosých nohou plachtil nad plochou.

Olsen měl o všem mnohem lepší přehled.

Po nočním požáru si byl téměř jist, že se někdo pokusí zničit i tuto stanici. A co víc — byl přesvědčen, že tím člověkem bude jeden z těch, kteří mu volali a s porozuměním se vyptávali, jak pokračuje oprava.

Vítr odhrnul plastikový závěs a shora bylo dobře vidět rychle se blížící postavy. Vojáci pořád stříleli, už ale stačili ustoupit k dispečerské budově.

„Spusť to!“ vykřikl Saliandri na spojaře, který ještě něco letoval.

„Ještě asi dvě minutky!“ zvolal „Jeane, pomoz mi!“

Navigátor se k němu rozběhl.

Olsen vyhlédl ven a viděl, jak dva vojáci poklekli před vchodem do budovy a stříleli do davu lidí. To však jejich běh nezpomalilo.

Jeden z pilotů poodhrnul závěs na druhé straně.

„Už jsou strašně blízko!“ křičel.

„Nahoru!“ volal Olsen na vojáky. „Pojďte sem!“

Vojáci ho slyšeli. Bylo jim jasné, že Olsen jedná správně. Vběhli dovnitř a utíkali ke schodišti. Jeden z nich padl. Pak vstal a plazil se ke vchodu. Olsen utíkal dolů, aby mu pomohl, ale Saliandri ho zadržel.