Kir Bulyčov: Agent kosmické flotily

Auto sjíždělo z pahorku, který zakrýval výhled na kosmodrom, a VaraJu nemohl vidět, jak výsadkáři seskakují na střechu budovy a uzavírají všechny východ.

VaraJu přikázal, aby jeli k jeho úkrytu. Za takových okolností bylo alibi s návštěvou u obchodníka více než naivní.

Výsadkáři stačili proniknout do střediska ve chvíli, kdy se dav vandráků vypořádával s odporem posledních obránců a kdy se jich většina vrhla na stanici. Snad právě tohle zachránilo piloty a vojáky nebo přinejmenším oddálilo jejich smrt natolik, že se výsadkáři mohli dostat do místnosti a soustředit na sebe pozornost vandráků a agentů VaraJu.

Olsen, který se choulil v koutku a pokoušel se setřít si z očí krev, tohle všechno považoval za pokračování svého blouznění. Výsadkáři měli na sobě jasně oranžové vesty, krátké modré sukně a vysoké bílé boty. Přes vesty měli zlaté krunýře, špičaté přilby s malým hledím chránily jen čelo a oči. Když se tito vojáci ze všech stran hrnuli dovnitř, Olsen zapomněl, jaké nebezpečí mu hrozí, a zvolal:

„Sláva klanu RaseňJu přicházejícímu na pomoc těm, kdo jsou v nouzi!“

Byl to přesný citát z prastaré pověsti ‘RaseňJu a hrabiví démoni’.

Pojem ‘padnout do zajetí’ nebyl na planetě Pe-U dosud vžit. To příliš dobře věděli vandráci, kterých bylo mnohem více než výsadkářů. Zoufale se rvali, třebaže jim bylo jasné, že tohle je jejich konec. Mnohem vypočítavější byli agenti VaraJu, kteří se v tom zmatku pokoušeli ukrýt, většinou se jim to však nemohl podařit, protože jakmile vyběhli z budovy, dostávali se do palby bojových vozů.

Stanice byla znovu zničena. Jean byl zabit.

Dva piloti byli zraněni, z toho Saliandri těžce.

Olsenova rána byla lehká. Jelena místním lékařům příliš nedůvěřovala a ošetřila si ho sama.

Andrej se zastavil v bráně nákladového oddělení, kde vykládali velké pásové vozidlo. Skoro se neskrýval, tamti teď měli jiné starosti. Byla to chvíle naplnění jejich snu. Nejen, že byly objeveny zbraně gigantů, ale dokonce jim teď patřily.

Prug se sem dostavil krátce před Andrejem.

Přistoupil až k samotnému vozidlu s rozevřeným nákladovým prostorem.

Vojáci odtud vytáhli první bombu. Krátký černý válec z černého kovu ležící na nízkém vozíku. Všechno se to dělo nesmírně opatrně. Andrej se při tom v duchu usmál, když si všiml, jak se Prugovi bojovníci rozdělili na ty, kdo se zúčastnili výpravy, a na ty, kteří tu teď nezúčastněně postávali. Ti, kdo zůstali na korábu a nezúčastnili se cesty ke skladu, ztratili rázem na svém významu. Dokonce jim ani nedovolili pomáhat při vykládání, jako kdyby nové tajuplné vědomosti patřili jen těm, kdo se výpravy zúčastnili. Dokonce i VoseňJu, který dosud v Prugově přítomnosti neměl nikdy dost odvahy, tentokrát hlasitěji než obyčejně řídil práce, popoháněl vojáky a připomínal obchodníka, který sem dorazil ze vzdálených krajů.

Ani Andrej se nemohl od té podívané odtrhnout a sledoval, jak na podlahu před vozidlo vykládají trofeje.

Přivezli dvě bomby.

Tři kulomety nebo něco, co kulomety připomínalo.

Velkou rouru, snad to byl minomet.

Několik bedniček s náboji.

Pistole, pušky.

Dvě skříňky s granáty, nebylo však jasné, jak se s nimi zachází.

Pak ještě spoustu dalších věcí zcela jasně vojenského původu, avšak nepochopitelného určení.

Vítězové stáli v širokém půlkruhu, zbožně prohlíželi poklady, které jim měly přinést moc nad planetou. Horalé rázem vypadali jako stádo opic, které vykradlo knihovnu.

Andrej se nepozorovaně vzdálil. A zatímco se připravovali k odletu, poškodil zámek své kajuty. Věřil, že ve zmatku před startem si na něho nikdo nevzpomene. Nechtěl však riskovat.

Pouhých půl kilometru od podzemí se pásové vozidlo archeologů propadlo do starého kolektoru. Nebylo to příliš hluboko a kromě Fotije van Kuna se nikdo dokonce ani neuhodil, ale vozidlo se tam zaklínilo, takže ztratili přes hodinu, než je uvolnili.

Proto když se archeologové blížili ke korábu, začal před nimi najednou pomalu vyrůstat jako houba prodírající se ze země.

Ten pohyb se zrychloval.

Koráb odlétal.

„Co teď?“ zeptal se Fotij van Kun. „Chtěli jsme je zadržet.“

Situaci zvážil soudný Lvin.

„Nejdřív budeme muset dát do pořádku naši stanici. To nebude nic jednoduchého.“

„A pak,“ dodal Timofej, „budeme pracovat jako před tím a čekat na další zprávy.“

Stáli a dívali se na nebe. Koráb to byl nádherný, bylo to dílo lidského umění a nadání.

Odlétal však proto, aby zabíjel.

Někde v dálce zavyli vlci. Vydali se na večerní lov.

Kapitán Vacia rozhodl takto:

Vydal rozkaz k přípravě vojenské nemocnice a odeslal k palubnímu lékaři dva pomocníky.

Dále vydal rozkaz, aby v kuchyni připravili dvanáct dietních obědů, protože odhadoval, že právě tolik lidí tvoří posádku Příboje.

Byl natolik prozíravý, že přikázal, aby byla uvolněny dvě velké kajuty a na nich aby byly zvnějšku připevněny závory, to pro izolaci banditů, kteří se zmocnili korábu.

Shromáždil své pomocníky, aby si upřesnili činnost pro případ, že bandité budou klást odpor.

Piloti civilních kosmických korábů byl národ toulavý a jejich práce nejen že znamenala neustálé a dlouhodobé odloučení od domova, ale byla spojena s neustálém nebezpečím, které žádný z cestujících nebo jiných nezasvěcených lidí nevidí. Každý pilot, který startuje do vesmíru, dobře ví, že jeho koráb je pouhým zrníčkem písku v oceánu.

Právě takové odloučení od ostatních lidí, jde o odloučení čistě fyzické, dává zrod velkým přátelstvím mezi piloty. Jen sotva se ve vesmíru najde kategorie lidí tak pozorně sledujících ostatní členy své uzavřené společnosti. V Kosmoflotu není taková obrovská spousta linkových korábů, přesto jich však je přes stovku. Spousta kosmonautů se zná, mají svá oblíbená místa, kde se setkávají, svůj folklór a dokonce i vlastní klepy. Proniknutí do tohoto světa je pro každého nováčka velice těžké, musí mu předcházet nejedna cesta ke hvězdám.

Zato však když se kdokoli z pilotů civilního letectva dostal do nesnází, pak mu spěchali na pomoc všichni jeho přátelé, kteří to v té chvíli mohli udělat. Zdaleka ne vždycky je něco takového možné, katastrofy jsou ve vesmíru nejčastěji otázkou okamžiku a naživu nezůstává nikdo. Jsou však i výjimky.

Vždyť když k takovému neštěstí došlo před čtyřmi lety v případě Andreje Bruce, zůstal naživu jen proto, že koráb Východ pod velením Vitase Jakubauskase zachytil volání o pomoc a mohl na místo neštěstí dorazit přesně za dvě hodiny podle propočtů počítače a dvacet minut před tím, kdy by už bylo pozdě.

Není se proto co divit, že ve chvílích, kdy se Vacius blížil k místu setkání s Příbojem, spojová kabina se doslova otřásala otázkami, radami a návrhy, jak pomoci. tím spíš, že na Příboji byli hned dva známí kapitáni — Bruce a Jakubauskas.

DrokU seděl v křesle pro pilota.

VoseňJu seděl v křesle sousedním.

Oba mlčeli. Pak se VoseňJu zeptal:

„Můžu se vás na něco zeptat?“

„Ano.“

„Jestli tam přiletíme a všechno bude v pořádku, jak svrhneme bombu?“

„Jednoduše otevřeme dvířka nákladového prostoru a shodíme ji,“ odpověděl DrokU pohotově.

„A co když nevybuchne?“