Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Když vstupní otvor uzavřeli, Andrej se pozdravil s výsadkem z Vacia. Všichni tu seděli jeden jako druhý, připomínali sochy v těžkých skafandrech. Všechny přilby jedna jako druhá se k němu otočily.

Kapitán ukázal na prázdné křeslo vedle sebe.

Po pěti minutách se člun znovu pohnul, dotkl se korábu a dal znamení, že je na místě.

Otevřou? Nebo dostanou strach?

Dveře vstupního otvoru zajely do strany a magnetické lapače vtáhly planetární člun do Příboje.

Nebyla tu ani noha.

„Připravte se,“ řekl kapitán a sledoval přístroje. Do přestupní komory pronikal vzduch. Tlak se vyrovnal.

Hned vedle stál člun z Příboje.

„Kde jsou?“ zeptal se kapitán.

„Myslím, že čekají v chodbě za východem. Tam jim to připadá nejvhodnější, chtějí se s vámi setkat v úzkém prostoru.“

Výstupní otvor planetárního člunu se otevřel a kapitán vystoupil jako první.

„Tak vítejte hosty!“ řekl.

Bylo ticho.

Piloti z Vacia vyskakovali jeden po druhém na pružnou podlahu.

Kapitán vykročil první ke dveřím vedoucím do korábu.

Ty se otevřely.

Vstoupil a držel v ruce zbraň s uspávacími střelami.

V tom okamžiku do skafandru narazilo pět nebo šest otrávených šipek. Lámaly se a na povrchu po sobě zanechávaly tmavé skvrny po jedu. Zasvítil paprsek paprskometu.

Kapitán šel stále kupředu. Teď už vojáky viděl.

Když vystřelili šipky a vystříleli paprskomety, chytili sekyrky a vrhli se na kapitána. Prug utíkal ve shluku vojáků, mával svou největší sekyrkou na planete, které se říkalo drtič.

Výsadkáři stačili vystřelit uspávací střely, první vojáci upadli, ostatní se však stačili dostat k výsadkářům, tloukli sekyrkami do přileb i umělé hmoty skafandrů.

Byl to nerovný boj, sekyrka skafandr poškodit nemůže.

Zmatek, hromada těl, ječení, křičení, rachot, to všechno naplnilo úzkou chodbu.

Piloti měli viditelně větší sportovní průpravu než vojáci, kteří spoléhali vždycky jen na svou zbraň. Navíc uspávací střely působily dokonale. Počet vojáků se stále tenčil a lidé ve skafandrech je pomalu vytlačovali do společenské kajuty.

Prug zuřivě mával sekyrkou, snad to bylo silou úderu nebo jeho vahou, že se mu podařilo povalit dva nebo tři kosmonauty, třebaže do hory jeho těla se zapíchly už tři uspávací jehly, přesto válčil dál a byl přesvědčen, že výsadkáři jeho útoku nemohou odolat.

Zhroutil se zcela znenadání. Upadl jak široký, tak dlouhý.

Ostatní vojáci se ještě pokoušeli stavět na odpor, v chodbě však teď už bylo mnohem víc prostoru, takže Andrej mohl proklouznout tím zmatkem a utíkat chodbou dál.

Jeden z vojáků, pomalovaný jako ostatní válečnými kresbami, utíkal před ním. Prugův pád mu zřejmě vzal všechnu chuť válčit dál.

Tu vojákovu postavu však Andrej znal.

Neutíkal za ním, pospíchal do zdravotnického oddělení.

Utíkající voják se ohlédl a Andrej poznal VoseňJu.

Ten Andreje poznal také.

Za nimi pomalu utichal válečný hluk.

VoseňJu ztratil náhle všechny síly. Opřel se zády o stěnu a sledoval blížícího se Andreje. Tiskl se ke stěně vší silou, pozvedl sekyrku a v tu chvíli připomínal nejslabšího kluka ze třídy, ten kluk svíral v ruce kámen, když se k němu blížil největší silák.

Andrej přistoupil těsně k němu.

VoseňJu ho uhodil sekyrkou, která sjela po umělé hmotě skafandru.

„Chtěl jsem se tě zeptat VoseňJu,“ řekl Andrej, „proč jsi zabil PetriA.“

VoseňJu klouzal po stěně, jako kdyby s ní chtěl splynout, zmizet.

„Přísahám na nebe nad hlavou,“ promluvil, „přísahám na život mé matky, přísahám na nejstrašnější muka v temném království, že jsem PetriA nezabil. Málem jsem zabil jeho, když jsem viděl, že to udělal.“

„Kdo to byl?“

VoseňJu se svezl na podlahu a choulil se u Andrejových nohou.

„DrokU,“ zakňučel VoseňJu, „on to udělal. Přišli jsme tam pro oblek, potřebovali jsme informační seznam. Vešla tam a viděla nás. Slyšela, o čem mluvíme. Řekl jsem DrokU: přišla PetriA, pozdravte se, pracuje u nás. Měl jsem strach, že ji zabije… Zasmál se a řekl…“

Ve vzduchu se zablýskly dýka a zabodla se VoseňJu do krku. Ten jenom zachroptěl.

Za Andrejovými zády stál DrokU.

Přistoupil až těsně k němu a usmál se.

Usmál se tím svým dobráckým klukovským úsměvem.

„Tak jsme zvítězili,“ řekl. „A VoseňJu dostal, co mu patří.“

„Proč jsi ho zabíjel DrokU?“ zeptal se Andrej. „Z čeho máš strach?“

„Můj příteli z hvězd,“ řekl DrokU, „ty můžeš o krevní mstě jenom mluvit. Už je ale ve vaší podstatě, že vaše pocity — nenávist, láska, pomsta, jsou všechny utlumeny vaší výchovou. Do konce života by ses trápil nenávistí k VoseňJu, ale zabít takhle vlastníma rukama živého člověka, to nedokážeš. Nedovedeš nikdy ten odvážný mužský čin, jako je krevní msta, do konce… Proto ti někdo musel pomoct.“

„Musím tě zadržet,“ řekl Andrej.

„Ty mě? Po tom všem, co jsem udělal?“

„Udělals dokonce víc, než říkáš. Ty jsi ve skutečnosti byl tou hybnou silou schovávající se za Prugovými zády. Vím to a věděl jsem to i dřív. Věděl jsem to o tobě a o tvém ochránci VaraJu.“

DrokU se těm slovům vůbec nedivil.

„Je to logické,“ řekl „Musel jsi na to přijít. nebo se prořekl VoseňJu. Nebo jsi poslouchal…“

Při těch slovech se DrokU pomalu posunoval podél stěny, aby se dostal mimo Andrejův dosah.

„Zab mě,“ řek DrokU a také se Andrejovi díval do očí. „Ty si teď myslíš, že VoseňJu, ta měkotina, za nic nemůže…“ Jeho nenápadný pohyb podél stěny pokračoval. Zbýval už jen kousek a mohl se rozběhnout.…

Kam asi chtěl utíkat? Tato chodba vede ke skladů. Odtud je možno dostat se k hangárům a k místnosti, kde uložili ty nesmyslné tisícileté bomby. Mohl by se schovat ve skladu s náboji a odtud vydírat ostatní, aby si mohl vykoupit život. Mohl by se pokusit dostat ven s planetárním člunem a odletět s ním v naději, že se dostane na nějaké skryté místo na Pe-U… Kdo jen může tušit, co má teď v hlavě?

„Dokonce i kdybych ji zabil já,“ pokračoval DrokU, „i kdybych to byl já. Kdo jsi, abys mě mohl soudit? Ty mě teď pustíš a poběžíš si ke svým… a na nich necháš, aby vyřešili ten můj problém. A víš ty vůbec návštěvníku z hvězd, že naše hra ještě neskončila? Příboj letí k Pe-U. Tam nás čeká VaraJu. Nikoli ty, ale on bude vládnout na planetě!“

DrokU se vrhl do chodby.

Byl o něco lehčí než Andrej, neměl skafandr a snad by i stačil utéct.

Andrej však byl na něco takového připraven.

Skočil hned za DrokU, chytil ho v letu za nohu a povalil na zem. Setrvačností a také snahou DrokU uniknout projeli na břiše ještě aspoň dva metry.

DrokU kladl zoufalý odpor, bylo to však marné, protože poškodit křemíkový skafandr nebylo v jeho silách, ať se sebevíc snažil.

Andrej zkroutil ruku DrokU za záda, donutil ho vstát, stál shrbený a Andrej dělal, že neslyší kletby, které DrokU posílal na jeho adresu. Rozkázal mu:

„Jdi!“

„Kam?“ DrokU se pokusil otočit hlavu a Andrej mu dal pohlavek těžkou rukavicí.

„Jdi!“ opakoval.

Hlas mu zkreslil mikrofon v přilbě a zazněl teď hluše.

DrokU vykročil před ním.

„Poslyš,“ řekl Andrejovi, „co chceš dělat?“

Andrej neodpověděl.