Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Koráb snížil rychlost a začal manévrovat ve snaze kapitána najít. Lidské tělo je však ve vesmíru tak titěrné, že je dokonce po několika tisících kilometrech neregistrují ani ty nejcitlivější přístroje.

Andrej se propadl do nekonečna.

Tohle trvalo třiašedesát hodin. Několikrát zemřel, proletěl nepředstavitelnou spoustu kilometrů a světů.

Po těch třiašedesát hodin ho hledalo šest korábů Kosmoflotu a hlídkový křižník, naštěstí k té události došlo na poměrně živé trase. A našel ho Vitas Jakubauskas.

Byla to šťastná shoda okolností a výsledek dokonalé spolupráce s počítači.

Andreje dopravili na palubu v bezvědomí, k sobě přišel až na základně po mnoha dnech a pořád nechtěl věřit, že je naživu. Protože tam v tom prázdnu umíral nesmírně pomalu.

Když se uzdravil, lékařům bylo jasno: trauma bylo tak silné, že Andrej už nikdy nemůže vystoupit do volného prostoru. Na Zemi dělal dokonce všechno, aby nemusel vycházet ven v noci, když svítily hvězdy.

Psychicky narušený člověk nemá právo velet korábu a odpovídat za životy jiných lidí.

Nabídli mu práci, při níž nemusel létat.

Raději však odletěl z Galaktického centra, nechtěl se setkávat s bývalými kolegy, protože si sám kladl vinu za tento syndrom a považoval to za něco, za co se musí stydět.

Proto když si oblékal skafandr, ve chvíli, kdy to musel udělat, zůstal stát bez pohnutí v přestupní komoře a celou svou bytostí cítil, že se nedokáže přinutit, aby vystoupil ven.

Počítal do padesáti a pak znovu.

Pak přemýšlel o tom, že když odtud vystoupí do volného prostoru, kde jsou jen hvězdy a nic víc, musí zemřít strachem. Ponižujícím odporným strachem, který nezná žádný člověk v celé Galaxii, protože nikdo z nich neumíral jako kdysi on.

Jestli se ale nepřemůžu, zahynou kvůli mně další lidé. A to je ještě horší než vlastní smrt.

Proto nemám jiné řešení.

Zdřevěnělou rukou otevřel kryt, jako kdyby stiskl spoušť pistole přiložené ke spánku.

Pevně se chytil držadla na stěně korábu a po pás se vysunul ven. Nedíval se nahoru, pohlédl na šikmý hřbet korábu připomínajícího velrybu.

Čekala ho dlouhá cesta.

Držadla ho měla dovést k vnější anténě, která sledovala přístup ke korábu a prostor kolem vstupního otvoru, posléze se musel dostat až ke druhému vstupnímu otvoru, kde se nebylo čeho přidržovat.

Andrej jednal zcela automaticky, každý pohyb měl hluboko uložen v mozku. Připevnil pojistný konec dostatečně dlouhého lana, a lezl za pomoci držadel dál. Dokud se nezachytil druhého, první nepustil. Kovovou stěnu korábu měl těsně u očí.

Nikdo ho neviděl, protože Prug, který chystal past, se dosud nevrátil na můstek, DrokU byl s ním a VoseňJu příslušnou obrazovku nezapojil. sledoval jen obrazovku hlavní, na níž pomalu vyrůstal Vacius. Ještě než se vrátil Prug, viděl, jak se na boku korábu otevřel otvor a z něho jak pomalu vyklouzl planetární člun. Ke korábu to bylo přes třicet kilometrů, ovšem na obrazovce se všechno odehrávalo jako na dlani.

Proto se Andrejovi podařilo nepozorovaně dostat k anténě, k nepatrnému výstupku a povrchu korábu přikrytého průhledným keramickým krytem. Ten odšrouboval a kladívkem připevněným ke skafandru jedinou ranou rozbil přijímací zařízení.

Právě v té chvíli se vrátil na můstek DrokU, vynadal připitoměle koukajícímu, ohromenému VoseňJu a zapojil anténu pro bližší záběr.

Na obrazovce na okamžik zablikaly hvězdy, ale i tato obrazovka vzápětí zhasla.

„Tak to nám ještě scházelo!“ zavrčel DrokU.

Mačkal klávesy ve snaze zjistit, co se stalo, až zapojil počítač, který mu oznámil, že je poškozena anténa.

V té chvíli se Andrej už blížil ke vstupnímu otvoru, kde žádná držadla nebyla a bylo mu jasné, že ho to může každým okamžikem odmrštit od korábu, zvláště kdyby ti uvnitř se rozhodli provést nějaký manévr. V půlce cesty se zastavil, srdce měl až v hrdle. Uvědomil si, že je prvním zbabělcem ve vesmíru.

Za trest se přinutil k tomu, že zvedl hlavu.

Ke svému údivu zjistil, že nedaleko vznešeně pluje koráb Kosmoflotu Vacius s velkolepě zářícími body světlometů, které posádka rozsvítila, aby mohla dobře sledovat Příboj.

V jejich světle se k jednomu výstupnímu otvoru pomalu blížil planetární člun.

Byl už jen pár desítek metrů od Příboje a Andrej si k němu pospíšil, aby stačil piloty varovat před nebezpečím.

Prudký pohyb ho odlepil od korábu a vymrštil vzhůru.

V tu chvíli všechno začalo znovu… znovu se opakovala ta smrt trvající celých těch třiašedesát hodin.

V tom okamžiku si ho všimli z koráb a kapitán Vacia ještě netušil, co může ten člověk ve volném prostoru znamenat. Přikázal dvěma pilotům, aby s ním navázali kontakt.

Andrejem to trhlo.

Konečně se vzpamatoval.

Pak si uvědomil, že ho zastavilo pojistné lano.

Otevřený vstupní otvor planetárního člunu byl na dosah ruky. Odtud vylétali lidé v těžkých skafandrech s reaktivními motory. Dva se rozletěli k Andrejovi.

Jeden z nich, navigátor Vacia, Andreje okamžitě poznal.

Nejdřív na tom neviděl nic zvláštního, protože v tom shonu zapomněl, proč Andrej nesměl létat jako kapitán.

Andrej ho také poznal. Zapojil mikrofon a řekl:

„Počkejte s tím přechodem. Je tam léčka.“

Mluvil naprosto klidně, jako kdyby vítal hosty v takovém prostředí několikrát denně.

Kapitán Vacia, který sledoval člun, Andreje také poznal.

„Andrej Bruce? Co ty tu děláš?“

„Připravili tam na vás past,“ řekl Andrej.

Bezděčně se držel za rukáv navigátorova skafandru. Znovu ho přepadl strach. Nesměl se podívat na hvězdy, mohl sledovat jen bezpečný povrch korábu.

„Jakou past?“

„Nevidí nás, poškodil jsem anténu, ale čekají tam na vás za přestupní komorou, aby vás jednoho po druhém pobili, jak budete vycházet. Mají sekyrky a paprskomety.“

„A co ostatní? Kde jsou ostatní?“ zeptal se kapitán. „Jsou nějací ranění?“

„Jen tam ještě doktor Géza a Vitas Jakubauskas. Ten je zraněn. Těžce.“

„A další?“

„Někteří zůstali na Pe-U. Visconti zahynul.“

„Oni ho zabili?“ Andrej neznal hlasy z planetárního člunu, které mu položily tuto otázku. Všichni ten rozhovor slyšeli.

„Chtějí zabít i vás. Nemáte představu, co je to za bytosti. To je docela jiný svět.“

„Tak to nebudeme zbytečně ztrácet čas. Začínáme s výsadkem,“ řekl kapitán Vacia.

„Copak jste mi nerozuměl?“

„Andreji,“ řekl kapitán. „Můj výsadek má křemíkové skafandry s vysokou ochranou. My jsme taky přemýšleli. Skafandry si nikdo nesundá. Je ti to jasné? Zkusil jsi do takového skafandru střelit paprskometem? Nebo uhodit sekyrou?“

„Máte zbraně?“ zeptal se Andrej.

„S tím si starosti nedělej,“ řekl kapitán. „Měli jsme na palubě skupinu lovců. Byli to turisté. Zabavili jsme jim uspávací pistole. Přestup k nám na palubu, Andreji,“ řekl kapitán. „Pozveme se k nim na návštěvu.“

Andrej přestoupil na planetární člun.

Navigátor z Vacia, jeho starý známý, ho pevně chytil za ruku. Druhý kosmonaut odpojil pojistné lano. Oba přidrželi Andreje, ten se vzápětí ocitl ve vstupním otvoru planetárního člunu. Teprve pak mu hlavou prolétlo všechno, co prožil v uplynulé hodině, a uvědomil si, že všichni věděli o jeho nemoci. Navigátor i kapitán, který přišel ke vstupnímu otvoru, aby mu pomohl.