Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Když se asi po třech hodinách Olsenův přetížený vůz v doprovodu školního kočáru plazil ke kosmodromu, druhý pomocník Pisarenko slavnostně oznámil konzulovi:

„Jestli to opravíme? Z toho se dají postavit tři vysílačky!“

Za poslední hodiny kapitán Vacia Jnvuke snad zhubl ještě víc.

Spojení s Pe-U bylo přerušeno a všechny pokusy navázat kontakt s planetou vyzněly naprázdno.

Na kapitánském stanovišti shromáždil své pomocníky a navigátory korábu.

„Konzul Galaktického centra, s nímž jsem stačil mluvit, má podezření, že koráb Příboj byl unesen na planetu Ar-A, která patří do stejné soustavy. Naprosto jist si tím však není. Po této zprávě bylo spojení z neznámých příčin přerušeno.

Kapitánovi pomocníci i navigátoři seděli nepohnutě na nízkých židlích. Bylo známo, že Krioni všechno rádi opakují, přehlížejí konvenci a etiketu, jednoduše ji u sebe neregistrují, a dokonce odmítají tvrzení, že něco takového vůbec existuje. Proto ani jediný z navigátorů (s výjimkou druhého) a pomocníků nikdy neotevřel ústa, dokud jim to kapitán nedovolil.

Ve svých naprosto stejných šedivých uniformách se znakem Kosmoflotu, který jim vyšily jejich ženy, seděli jako sochy pod portréty velkých kapitánů své planety, kapitánů stejně hubených, vážných a dokonce zamračených.

„Máme dvě možnosti: změnit kurs a letět k planetě Ar-A, nebo pokračovat v letu k planetě Pe-U. Soudím, že v těchto podmínkách musíme pokračovat v letu k planetě Pe-U, abychom s ní znovu navázali spojení. Únos korábu k planetě Ar-A je v této chvíli pouhou naprosto nepotvrzenou domněnkou. Porucha druhé vysílačky v tak krátké době spíš napovídá o zlém úmyslu přímo na planetě Pe-U. Z toho plyne, že právě tam jsou životy našich přátel ohroženy. Takže navrhuji letět zatím k planetě Pe-U. Věřím, že jsem se vyjádřil stručně a jednoduše. Jestli má někdo nějaké námitky, a já s nimi počítám, prosím, aby je vyjádřil naprosto otevřeně, jak jsme tomu zvyklí. toto rozhodování je o to důležitější, protože není vyloučeno, že náš civilní koráb bude muset bojovat…“

Kapán se odmlčel a nepromluvil celé tři minuty. Všichni ostatní po celou tu dobu rovněž mlčeli, protože nikoho ani nenapadlo kapitánovi odporovat.

Po třech minutách se všichni zvedli, uklonili se kapitánovi, uklonili se před portréty velkých kapitánů a opustili kapitánské stanoviště.

Andrej se probudil, vstal, umyl se, napil se trochu vody z maličkého kohoutku, který byl v kajutě. Strašně se mu chtělo jíst.

Teď by s nesmírnou chutí vyvolal pořádný skandál, moc dobře však věděl, že by to nemělo žádný smysl, protože tu nikdo nic neuslyší.

A vůbec už toho všeho měl plné zuby.

Kdyby při tom neumírali lidé, mohlo by to vypadat jako dětská hra. Ovšem pro Pruga to je všechno naprosto spravedlivé, necítí se jako zločinec nebo vrah. Když hovoříme o počátcích civilizace, pak je nevidím jenom z hlediska ekonomických a sociálních zákonů, ale z psychologického hlediska každého člověka. Každý člověk kamenného věku je pořád dítětem, ať je mu kolik chce let. Jako dítě také reaguje. Touží-li celý život po jediném — stát se panovníkem — o to už člověk musí bezohledně usilovat. A co dál? Zemřít na trůně? Copak je to pohodlnější, než zemřít v křesle bez koruny?

Vždyť takhle by bylo snadné ospravedlnit jednání jakéhokoli sebeprimitivnějšího zločince. Nikoli, řekl si — vysvětlit. Ospravedlnit nebo ne, to není náš úkol. Naším úkolem je vysvětlovat a poté likvidovat nebezpečí. S výjimkou snad jediného tragického případu, který pro Andreje znamenal nucený odchod z řad letců — kosmonautů, nikdy se ještě neocitl v situaci, kdy by byl tak bezmocný.

A právě při těchto neradostných úvahách vyhladovělého Andreje cval zámek a vstoupil DrokU. Vstoupil, jako kdyby přicházel do své kajuty. Klidně a sebevědomě.

„Musím s vámi mluvit,“ řekl kosmolingvou.

„Odkud znáte galaktický jazyk?“ zeptal se Andrej.

„Naučil jsem se mu,“ odpověděl DrokU.

„Vy jste byl v Galaktickém centru?“

„Byl jsem tam na stáži pro administrativní řízení,“ řekl DrokU, „přiznám se vám ale, že jsem jím už dlouho nemluvil. Čtyři roky jsem strávil v horách a poslední rok společně s Prugem v hlavním městě. Dá se říct, že jsem pořádně zdivočel.“

„Vy jste zvláštní člověk. Kdo vlastně jste?“

„Musíte mi věřit. Já jsem se přece také musel přetvařovat, než jsem se přesvědčil, že s vámi mohu jednat. Hrozí mi mnohem větší nebezpečí než vám. Jestli se dozvědí, že tu s vámi mluvím, Prug mě na místě zabije. Za to vám ručím.“

„Tak co jste zač?“

„Pracoval jsem jako zástupce váženého VaraJu, náčelníka městské policie. Mé jméno vám nic neřekne, takže mě klidně můžete oslovovat DrokU.“

„Co jste dělal u Pruga?“

„Vidíte, jak lákavé je vyslýchat druhého,“ usmál se DrokU. V jeho pohybech se na první pohled skrývala jakási lenost, to však pramenilo z nadbytku sil, z možnosti rychle se zmobilizovat a proměnit se v horu svalstva. „Neuplynuly ani tři minuty a rázem je z vás vyšetřovatel. Odpovím vám na vaši otázku: Prug nás už dlouho utiskoval. Byla to nejvýraznější a nejdravější postava v horách. Rozhodli jsem se dostat k němu blízko našeho člověka. Tím člověkem jsem se stal já.“

„Chcete tím snad říct, že vám ušlo, jak připravuje únos korábu?“

„Naše síly nejsou nekonečné. Byl chytřejší. Tentokrát. Jeho sláva ale nemá dlouhého trvání. Vy to musíte vědět lépe než já.“

„Těžko mohu něčemu takovému uvěřit,“ řekl Andrej.

DrokU vstal.

„Nemůžu vám být užitečný za všech okolností. Já chci taky žít. Třeba už ale zítra něco vymyslíme. Nedůležitější je, aby se nedostali do skladu. Co myslíte, už brzy přiletí nějaký koráb na pomoc?“

„To mi raději dejte lehčí otázku,“ odpověděl Andrej.

„Dobrou noc. Prug mě zřejmě bude brzy potřebovat.“

„Počkejte ještě,“ řekl Andrej. „Jestli jste skutečně tím, za koho se vydáváte, proč Pruga nezneškodníte?“

„Já ho nesmím zabít, mám to zakázané.“

„Nemám na mysli zabíjení. Jistě jsou i jiné způsoby.“

„Co teď chcete dělat?“

„Zařídit se podle vašich rad. A nespěchat. Myslím si, že nejdůležitější teď je nedopustit, aby zabil někoho z archeologů. A pokud jde o sklad, ať si vezme co chce. Nestačí to využít.“

DrokU se usmál. Měl spilované zuby, jak se sluší na správného horala.

„A co je nového?“

„Spousta věcí. Ty vaše archeology vyslídili. Dali se nachytat jako koťata. Prug nechal ve městě lovce a archeologové ho sami zavedli do skladu. VoseňJu tam teď jel dobývat slávu a bojovat o vlastní život.“

„O vlastní život?“

„Jistě. Prug ho potřebuje jenom tak dlouho, dokud se nevrátí ne Pe-U, pak ho někdo nenápadně utopí. Je to cizinec. A mohl by se prořeknout, když si bude chtít zachránit kůži.“

Toho mi tedy vůbec líto není, pomyslel si Andrej. Musím si zachovat lidskou tvář, musím mít ke všem stejný vztah, v tom právě spočívá velká moudrost Galaxie, hodnota a posvátnost lidského života. Já si však přeju, aby VoseňJu zemřel.

„Vám ho není líto,“ s jistotou řekl DrokU. „Myslíte si, že zabil vaši ženu.“

„Copak to není pravda?“

„Nebyl jsem u toho. Mohl to udělat kdokoli z Prugových lidí. Už musím jít, kolego, Prug je vzhůru. Nemá dobrou náladu. Hodně kouřil. Nervy má na prasknutí. Zavřu dveře, protože by někdo mohl vidět, jak jsem sem vcházel.“