Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

„Vždyť je to hned vedle,“ řekl konzul. „Doslova pár kroků.“

„Tak si vezmi bundu, teď to z hor fouká. Premiérova žena mi říkala, že z toho větru je spousta těžkého nastuzení.“

„To jsou báchorky, holčičko,“ usmál se Olsen.

Bundu si ale přesto vzal, aby se Jelena nezlobila.

Vyšel na ulici. Kosmonauty ubytovali v obyčejném domě, který konzulát vykoupil právě kvůli podobným případům, aby ti, kdo sem přijedou nemuseli strádat v novém hotelu. Dům stál ve stejné čtvrti asi dvě stě metrů od konzulátu.

Venku nebyla ani noha. Někde v dálce hlomozil selský povoz. Až sem zaznívalo zvonění rolniček, kterými stráž zaháněla zloděje od velkého obchodu v sousední ulici.

Olsen šel a díval se pod nohy, aby nešlápl do louže nebo do pomyjí, občas je tu ještě vylévali z okna, i když za to byla vysoká pokuta.

Ocitl se u pohostinského domu. Nad vchodem svítila hvězdička, symbol Galaktického centra.

Olsen zvrátil hlavu a všiml si, že se v jednom trojúhelníkovém okně svítí.

Strčil do dveří. Hlídač, kterého konzul najal, mírumilovně vyspával na podlaze opřený o stěnu.

Vystoupil po točitých schodech do prvního patra. V kulaté hale ústily dveře všech pokojů, kde odpočívali kosmonauti.

Olsen se rozpačitě zastavil. Pak se tiše zeptal:

„Omlouvám se, že ruším, ale je někdo vzhůru?“

Téměř současně se otevřely dveře dvou pokojů, jako kdyby jejich obyvatelé čekali na jeho návštěvu.

„Co se děje?“ zeptal se kosmonaut oblečený tak, jako kdyby se vůbec neuložil ke spánku. „Je něco nového?“

„Navázali jsme spojení s korábem Vacius,“ oznamoval Olsen a spadl mu přitom kámen ze srdce. Viděl totiž, že udělal správně, když sem přišel, protože ho tu čekali.

„Vacius? Tam je posádka z Krionu,“ řekl Saliandri, který vyšel ze třetích dveří.

„Kdy tu Vacius bude? Měli bychom do něj přestoupit.“

„Nic přesného ještě nevím,“ řekl Olsen. „Na mou duši.“

„Tak co tu tak stojíme?“ řekl první inženýr. „Pojďte dál.“

Olsen vstoupil do místnosti, kde sedělo pět dalších lidí z posádky. Nehledě na to, že byli unaveni po celodenní dřině na kosmodromu, kde se pokoušeli opravit stanici, posádka, která přišla o svůj koráb, neměla na spánek ani pomyšlení.

„Už se ví, kde je Příboj?“ zeptal se druhý pomocník.

„Dozvíme se to až zítra,“ řekl Olsen. „VaraJu začne ráno vyslýchat zadržené. Je to důsledný člověk a vláda ho plně podporuje.“

Vtom se rozlehla dutá rány, dům se zachvěl a sklenice na stole se rozezvonily.

Něco podobného tu Olsen už zažil při zemětřesení. Věděl však, že místní domy jsou uzpůsobeny pro takové případy. V jednom údolí se dostal do města při silném zemětřesení. Některé dýňovité domy se povalovaly na boku, ale ani jediný nebyl poškozen.

Saliandri přistoupil k oknu.

„Bylo to hodně blízko,“ řekl. Vykoukl z okna, aby viděl, odkud sem rachot přiletěl.

Pak se otočil a řekl:

„Kousek odtud hoří. Podívejte se.“

Olsen přiběhl k oknu.

Jeho dům byl v plamenech.

Byl to zvláštní pohled: dům připomínal vajíčko, z něhož se vyklubalo kuře, které krátce před tím proklovalo horní část skořápky. Z širokého otvoru se valil kouř a prodíraly se ohnivé jazyky.

Jeleně se naštěstí nic nestalo. Po Olsenově odchodu dostala najednou veliký strach o svého Nilse, že je sám venku v takové hluboké noci. Ke všemu ta jeho roztržitost. Představovala si, jak zabloudil, jak ho přepadli lupiči… A tak přes sebe přehodila plášť, vyběhla z domova a zamířila k pohostinskému domu. Jenom se dole zeptám, jestli tam dorazil, ospravedlňovala se sama před sebou, a hned se vrátím. To, že se ocitla v noci venku ona, jí žádné starosti nedělalo. Po mnoha letech života s Nilsem si zvykla, že jí se nic nemůže stát, na všechny nepříjemnosti a nečekané události tu vždycky byl on.

Byla asi padesát kroků od domu, když se rozlehl výbuch.

Náraz vzduchové vlny ji povalil na dlažbu, na nic takového nemohla být připravena, proto se bolestivě uhodila, nedokázala si hned uvědomit, co s vlastně stalo, myslela, že ji uhodili do hlavy. A tak když ležela na zemi, chránila si rukama hlavu před další ránou.

Nic takového však nenásledovalo, Rachot utichl a pak už jenom za sebou slyšela stále silnější praskání, jako kdyby někdo v rychlém sledu lámal jeden po druhém strašnou spoustu klacků.

Jelena si sedla a ohlédla se.

Jejich dům byl v plamenech.

Jeho horní část někam zmizela a vajíčka se draly vzhůru chuchvalce kouře, v nichž jako neposední čertíci vyskakovaly jazyky plamenů.

„Panebože,“ řekla nahlas. „Ještě že Nils odešel k pilotům.“

Vstala a třela si naražené koleno. V sousedních domech se otvírala okna, z nich vykukovaly ospalé hlavy. Starý dům hořel rychle, dřevěná konstrukce tykve stačila dokonale vyschnout. Kusy omítky opadávaly na dlažbu a obrovité vajíčko před očima mizelo.

Jelena se k němu nevracela, rozběhla se dál k pohostinskému domu, co by nakonec mohla sama u takového požáru dělat?

Po několika krocích se setkala s Olsenem a piloty, kteří jí utíkali vstříc.

„Leno!“ křičel už z dálky Olsen. „Tys to stihla! Já jsem tak strašně rád…“

Plakal a objímal ji, zatímco piloti utíkali dál, chtěli požár uhasit, bylo to ale marné, dokonce i požárníci, jejichž auto se tu objevilo poměrně brzy, už nemohli nic dělat. Čekali jen, až dům dohoří, aby mohli pokropit hromadu doutnajících trámů a omítky.

Brzy nato přijeli i nejrůznější městští činovníci. Událost to byla natolik výjimečná, že etiketa musela jít stranou. Jeho Veličenstvo jako vrchní velitel vojsk se tu objevil v doprovodu skupiny důstojníků. Byl rozrušený a dokonce neskrýval vztek. V posledních dnech dočista ztratil svou tvář, protože únos korábu se uskutečnil za pomoci jeho vojenského vozidla a jemu se doposud nepodařilo najít posádku, která zmizela, jak kdyby se do vody propadla. Vydal rozkaz k uvěznění celého vedení vojenského vozidlového parku, to ovšem nepomohlo, při mučení totiž, což je běžná metoda výslechu na Pe-U, se člověk dokáže přiznat ke všemu.

Nehledě na to, že byla velice časná doba a že šlo o tak nenadálou událost, VaraJu se dostavil v parádní uniformě. Podle všeho očekával, že u požáru budou nejvyšší hodnostáři. V patách za ním přispěchali policisté, bylo jich aspoň padesát. VaraJu jim dal rozkaz, aby obklíčili celou čtvrť a nikoho k vyhořelému domu nepouštěli. Jeho různí specialisté začali odtahovat ohořelé trámy. VaraJu byl totiž přesvědčen, že k výbuchu a požáru nedošlo náhodou, že to udělali spojenci Pruga Brendijského, kteří nechtěli, aby fungovala vysílačka a aby bylo navázáno spojení s Vaciem. Omlouval se, že se neozval na Olsenovo volání, a řekl, že svého tajemníka potrestá. To však na věci nic neměnilo a Olsen mu to řekl.

Z domu nezůstalo vůbec nic. Olsen se nesmírně trápil nad ztrátou všech těch etnografických sbírek, které po dlouhá léta shromažďoval a doplňoval, také se nedokázal smířit se zničením rukopisů. Nic z toho už znovu dohromady nedá. Jak nepředstavitelně byla pokořena cílevědomá lidská činnost, protože ti, kdo výbuch připravovali, ani v nejmenším nemysleli na takové bezvýznamné maličkosti, jako byly sbírky nebo rukopisy konzula Olsena!

Jelena se chovala jako královna, jako by se vůbec nic nestalo. Dvakrát musela odpovídat na otázky — nejdřív ji vyslýchal VaraJu, kterého zajímalo, kdo se dostal do domu, vždyť výbušninu tam musel někdo přinést, umístit a ukrýt. Další otázky jí kladl nadutý generál z doprovodu Jeho Veličenstva. Vztahy mezi Veličenstvem a náčelníkem policie nebyly právě nejlepší; bylo to pochopitelné, šlo už o druhý vážný incident ve třech dnech, vlastně už třetí, připočteme-li k tomu archeologovo zmizení. A zločinci se ve městě žijí v naprosté pohodě, jako kdyby je podporoval někdo vysoce postavený. Z toho důvodu Veličenstvo došlo k závěru, že horalé musí mít své lidi na policii, tím si umyl ruce nad vším, co se stalo. VaraJu zase obviňoval armádu.