Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Zůstala bez pohnutí.

Stejně se zachoval ten, kdo ji sledoval. Musel teď následovat nějaký pohyb, hluk, musel se ozvat nějaký hlas, aby tato nehybnost vyústila v nový pohyb.

Elza prudce zamířila svítilnou směrem, kde tušila, že je ten, kdo ji sledoval.

Paprsek oslepil amljaka a světlo se zablesklo v tupém pohledu.

Trhl tenkýma rukama a zakryl si jimi oči. Amljak bázlivě ustupoval, dokud si neuvědomil, že nemá kam utéct. Jeho kroky hlasitě a měkce zněly chodbou.

Dál Elza postupovala opatrně, zadržovala i dech.

Museli být už někde docela blízko. Dívali se na ni a čekali, co udělá.

Elza pohnula svítilnou a paprsek dopadl na hluboký výklenek ve zdi. Amljaky vlastně neviděla, že tu jsou, to mohla uhodnout podle pachu, pronikavého pižmového pachu.

Tiskli se v tom výklenku na sebe, neměli kam dál ustoupit.

Bylo tu několik jedinců, zřejmě šlo o větší rodinu.

Vpředu byl právě ten samec, který sledoval Elzu.

Snažil se ostatní ukrýt za svým tělem a cenil zuby jako zvíře, i když se mu to příliš nedařilo. Amljak měl ústa s drobnými, rovnými zuby, příliš se podobajícími lidským.

Za zády se mu tísnilo dalších deset patnáct bytostí, přesně to člověk nepoznal, protože to byl doslova propletenec rukou a nohou. Byl to zvláštní, ze všeho nejspíš odpudivý pohled. A Elza nakonec pochopila, proč to na ni působí tak nepříjemně. Chovali se jako zvířata, svou podobou to však byli lidé. Nahá, promodralá těla bez srsti, dlouhé rozcuchané vlasy, lidské obličeje. Tváře však měli mrtvé a tupé, s pohledy zvířat.

Ženy k sobě tiskly malé děti, ty starší v hrůze vykukovaly z propletence rukou a nohou.

„Panebože,“ řekla zničehonic nahlas Elza. „Kam až jste to došli!“

Odpovědí jí bylo šustění, šramocení, dětské pištění.

Muž se pokusil zakřičet, vyrazil ze sebe však jen zachroptění. Posléze blábolení: am-ljak, am-ljak, am-ljak…

Kojenec se rozplakal.

Teprve teď si Elza všimla, že někteří z amljaků jsou zakrvácení. A plačící dítě že je poraněno na ruce a prsou. Elza neměla tušení, že to způsobil Prug. Myslela si, že na amljaky zaútočili vlci.

„Snad taky neválčíte?“ zeptala se Elza užasle. „Co tohle má všechno za smysl…“

Namířila paprsek světla ke stropu, aby neoslepovala amljaky, pak udělal krok kupředu, pozvedla ruku, jako kdyby tím chtěla zastavit amljakův pohyb, a usedla na bobek. Rozpažila ruce dlaněmi vzhůru.

„Tak vidíte,“ řekla tiše a vlídně, „vidíte, že nic nemám. Chci vám pomoct… vám ne, vy hloupí, ale tomu dítěti, vždyť vám umře, když ho neošetřím, rozumíte?“

Zmatený pohyb ustal. Amljaci jí pozorně naslouchali.

Nepřestávala mluvit, vytáhla balíček s léky, odtud vzala náplast a dezinfekční látku.

„Teď mi hlavně nesmíte překážet,“ řekla jim.

Byla od nich na deset kroků a musí teď všechno zařídit tak, aby se jí nelekli, až se k nim přiblíží.

Ještě chvíli mluvila, snažila se do těch slov vložit jistotu, že musí přijít až k nim, aby jim pomohla. Stále mluvila, když pomalu vstávala a vykročila.

Nastala nejkritičtější chvíle. Věděla, že musí být připravena na všechno, mohli se na ni i vrhnout, současně však nesměla zapomínat, že amljaci se chovají intuitivně a že by se její strach přenesl bezprostředně na ně. Směla myslet jen na to, jak jim pomůže.

Muž udělal neobratný, současně však opatrný pohyb stranou a uvolnil Elze cestu.

Sklonila se nad dítětem. Vtom si všimla, že je zraněná i matka. Dítě s matkou ji sledovaly zcela stejným prosebným pohledem bezmocných zvířecích mláďat.

Snad je lepší, že je zraněná i matka. Právě na ní může nejdřív dokázat, jak jim může být užitečná. Elza stiskla sprej anestetizátoru a lehounký obláček se chladivě dotkl ženiny tváře. Ta zděšeně uskočila, děti se rozkřičely. Muž udělal výhružný pohyb směrem k Elze. Emulze však okamžitě zapůsobila.

Žena znehybněla, zvolna pozvedla ruku a dotkla se jí tváře. Nesmírně pomalu si uvědomovala, co se stalo.

Najednou podala Elza plačící dítě.

…Elza se zabývala už třetím pacientem, když zaslechla v chodbě kroky.

Zaslechli je i amljaci. Polekali se, rozhlučeli a znovu se namačkali do jednoho klubka.

Podle kroků poznala Elza Timofeje, dokonce se z nich dozvěděla, jak je unavený a rozrušený.

„Time,“ zavolala tiše, protože věděla, že zvuky se chodbou šíří daleko. „Nespěchej. Mohl bys je vyplašit. Přibližuje se pomalu a asi deset kroků od mne se zastav. Rozumíš?“

„Jistě,“ řekl Braun.

Nils Olsen, který se dozvěděl, že se koráb Vacius blíží do jejich soustavy, se rozhodl probudit VaraJu. Věděl, jaká to pro něho bude úleva, až se do dozví.

Telefon dlouho vyzváněl, Olsen už chtěl sluchátko položit, když je někdo ospalý konečně zvedl a zlostně oznámil, že pan náčelník ráčí spát.

„Moc vás prosím, abyste ho zcela výjimečně probudil. Sdělte mu, že si ho dovoluje rušit konzul Galaktického centra.“

„Je mi velice líto,“ následovala odpověď, „ale pan náčelník zakázal, aby ho kdokoli budil, i kdyby bylo zemětřesení,“ odpověděl ospalý hlas.

„Vyřiďte mu tedy hned, jak jen se probudí, zprávu od Galaktického centra: koráb Vacius se blíží k soustavě a udržujeme s ním spojení.“

Neznámý na druhé straně beze slova zavěsil.

Konzul se vrátil do spojové místnosti, kde Jelena nepřetržitě rozmlouvala s radistou korábu, aby se nerozladila frekvence. Jistěže by to dokonaleji svedly přístroje, ale zkuste něco takového říct před opravdovým radistou, hluboce by se ho to dotklo. Lidé, do jejichž práce zasahuje spousta automatů, nesmírně rádi zdůrazňují nespolehlivost této automatiky, i když by bez ní pracovat nechtěli.

„Tak jak jste se rozhodl konzule?“ To hovořil kapitán Vacia.

„Pokoušel jsem se spojit s náčelníkem policie,“ odpověděl Olsen, „ten však spí. Tady ho není možné budit. Už tak jsem porušil etiketu.“

„Etiketu!“ Opovržení etiketou a absolutní věcnost, to jsou vlastnosti a pýcha Krionů, známé po celé Galaxii. „Zmobilizujete, koho je třeba. Jde přece o lidi.“

„Samozřejmě s vámi souhlasím,“ řekl konzul. „Ale přece jenom místní zvyklosti…“

„Kam letěl Příboj?“

„Nejspíš na planetu Ar-A v naší soustavě. Ten název už musí být zanesen v atlasu. Ovšem to všechno jsou jenom domněnky.“

„Nemůžete to zjistit přesně?“

„Náčelník policie bude zítra vyslýchat podezřelé.“

„Tak tedy příští spojení bude zítra? V kolik?“

„Bude vám vyhovovat poledne místního času?“

„Mně vyhovuje kterákoli doba, protože spěchám na pomoc korábu, který se dostal do nebezpečí. Můžete se klidně opovážit mi zavolat, i kdybych spal.“

„Vaši ironii tu vysoce oceňujeme,“ řekla zamračená Jelena, i když v přítomnosti konzula se radista neměl právo vměšovat do rozhovoru. Avšak Jelena střežila reputaci důvěřivého a občas i naivního Olsena a nedopustila, aby ji někdo poškozoval.

Když Nils vyšel ze spojové místnosti, řekl ženě:

„Holčičko, zajdu teď za kosmonauty. Určitě jsou celí netrpěliví.“

„Můžeš jim zavolat, je přece hluboká noc.“

„Ale oni se určitě hrozně rádi probudí,“ řekl Olsen.

Byl strašně rozrušený a potřeboval za každou cenu něco dělat.

„Já ti to neradím,“ řekla Jelena.