Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

„Uklidni se Fotiji,“ řekla Elza. „Víš přece, jak uvážlivý je Timofej. Určitě něco vymyslí.“

Braun však nic vymyslet nedokázal. Kromě toho, že vyčkávat tady je nesmyslné. Nejdřív je však třeba vrátit se na základnu, zjistit, jestli odtud odjeli, a doplnit zásoby vším potřebným. Utíkali odtamtud tak rychle, že na spoustu věcí zapomněli.

„Jedem,“ řekl Fotij. „Vyjeď ven s vozidlem a jedem.“

„Elza by ale raději měla zůstat tady,“ řekl Timofej. „A ještě jeden z nás.“

„Já bych jela s vámi,“ řekla Elza.

„Kdepak miláčku,“ Braun to prohlásil tak rozhodně, že Elza už nic nenamítal. Zvykla si podřizovat se svému muži, protože patřila mezi ty šťastné ženy, které jsou přesvědčeny, že její manžel je tím nejrozumnějším a nejspolehlivějším člověkem v Galaxii. I kdyby to nebyla pravda, Elza by stejně ničemu jinému neuvěřila.

„Kdo tu zůstane s Elzou?“ Braun pohlédl na Lvina.

Drobný Barmánec zavrtěl hlavou.

„Nerad bych tu zůstával,“ řekl. Lvin věděl, že Braun je moudrý a uvážlivý člověk. Narozdíl od Elzy si však dokázal zpochybnit jeho definitivní závěry.

Braun chtěl namítnout, že je silnější než Lvin, že umí lépe zacházet se zbraní a řídit auto. Takové důvody však nebyly dost přesvědčivé. Braun si prostě nedovedl představit, že by tu měl zůstat a nečinně čekat. Bylo pro něho hrozné nechávat tu Elzu samotnou. Mnohem nebezpečnější by však bylo vzít ji s sebou.

Už dobře věděli, že Prug se řídí naprosto jinými zákony. Že to jsou zákony zcela odlišné, které nemají žádné styčné body pro možné vzájemné porozumění. Ve světě bez válek, ve světě zákonů vytvořených rozumem byl Prug hozenou rukavicí nejen galaktické společnosti jako celku, ale i morálnímu kodexu každého z těch, kdo se s nimi dostal do kontaktu. Galaktické centrum je jedna věc. To mělo možnost dostávat se do kontaktu s bytostmi a situacemi ještě dramatičtějšími a nebezpečnějšími, než byl Prugův případ. K tomu, aby se z vrabčího vajíčka mohl vylíhnout dravec, je zapotřebí zcela zvláštních podmínek.

Takový dravec se přece jen od neškodného vrabce liší v mnohých podstatných vlastnostech.

Když však k něčemu takovému dojde, musí se s ním jako s dravcem nakládat. A všichni účastníci tohoto dramatu se musí ve své podstatě změnit. Ať už si to přejí nebo ne. Dá-li se to vůbec k něčemu přirovnat, pak každé podobné srovnání je jen relativní, archeologové byli nejspíš v úloze obyvatel města, v němž se protrhla hráz a všichni museli v noci vstát, jít k řece a nosit pytle s pískem, protože živel není možno přemluvit nebo uprosit.

A právě závažnost toho, co se dělo, donutilo Timofeje Brauna zanechat Elzu v podzemí, i když tím porušil všechny předpisy. Věděl však, že vlci do podzemí nechodí a že skutečně nebezpeční dravci jsou na korábu.

Současně si Braun uvědomoval, že nemůže archeologům přikázat, aby tu kdokoliv z nich zůstal.

„Prosím tě,“ Braun se snažil, aby jeho hlas zněl suše a věcně, jako kdyby odcházel k vykopávkám, „nikam daleko z úkrytu nechoď.“

„Třeba mi přece jenom dovolíš…“

Elza se křivě usmála. Nebylo nic hrozného zůstat tady, na něco takového v té chvíli nemyslela, měla jen veliký strach o Timofeje.

„Než se vrátíte, připravím večeři,“ řekla.

Všichni s tím souhlasili jako s nejsprávnějším rozhodnutím.

Vozidlo ukryli mezi stromy a dlouho pozorovali stanici, aby zjistili, jestli tam nezůstala hlídka. Když už toho vyčkávání bylo víc než dost, Lvin se přískoky dostal ke kopuli. Ostatní ho sledovali a byli připraveni přiběhnout mu na pomoc.

Lvin se přikrčený rozběhl k okénku stanice a nahlédl dovnitř. Pak se napřímil a odvážně vykročil ke dveřím. Byly pootevřené. Zmizel uvnitř, po chvíli byl venku a zavolal:

„Pojďte. Ale připravte se na nejhorší.“

Když Fotij s Braunem došli ke stanici, Lvin řekl:

„Ještě štěstí, že s námi není Elza. Ta by to snad nepřežila.“

Timofej, který věděl, jak jeho ženy miluje čistotu a pořádek, se Lvinem plně souhlasil. Nejen že ve stanici bylo všechno vzhůru nohama a navíc rozbité, jak kdyby tam hospodařilo stádo slonů, ale člověk musel mít dojem, že lupiči tam řádili se záměrem zastrašit její obyvatel. Zvláště to platilo o kuchyni. Ubohé zbytky svátečního oběda, který tak vynalézavě a pečlivě chystala Elza, byly rozházené po místnosti a s hrnci jako kdyby někdo hrál fotbal…

Nejsmutnější bylo, že lupiči jako kdyby nevěděli, kde tu je záchod a k čemu slouží.

Dlouho se tu nezdrželi. Fotij vyběhl ven první, křičel a mával přitom pěstí:

„Tedy to budou muset uklidit! Nosy jim v tom omažu! Nosy!“

„Na našeho kolegu působí primitivní pudy,“ konstatoval Lvin.

„Ty s tím nesouhlasíš?“

„Já je sem vůbec nepustím,“ řekl Lvin. „Ani kdyby tu chtěli pracovat jako uklízeči.“

„Co se dá dělat,“ prohodil Braun. „Teď pojedeme ke korábu. Začíná se šeřit a pro nás bude snazší dostat se co nejblíž, ještě než nastane úplná tma. Rozsvěcet nesmíme a tím naším kočárem bychom neměli ve tmě moc cestovat.“

Vrátili se k vozidlu a zamířili k přistávací ploše, nejeli však přímo, zvolili cestu delší, jakousi úvozovou, která je měla zavést ke korábu ze strany, odkud je nejméně ze všeho mohli čekat.

Snesl se vlahý večer. Jeden z těch pohádkově krásných večerů, jaké bývají na Ar-A koncem léta. Tmavomodrá obloha nad hlavou u zapadajícího slunce přecházela do ruda, mraky, které v několika vrstvách mířili tím směrem, byly zelené, jejich kontury byly světlé, oranžové. Pe-U už vyplula na obloze jako obrovitý měsíc. Byla celá žlutá a dalo se sledovat, jak se na ploše oceánů prohánějí víry cyklónů. Genetická válka na Ar-A zasáhla i místní faunu, jen pár vzácných ptáků se ostražitě vznášelo nad vozidlem jako vyplašení motýli, protože je probudily jeho pásy.

Starý KrajJu, nejlepší lovec v Brendijském klanu, který dokázal z foukačky zasáhnout do oka ptáka letícího pod mraky, který dokázal vystopovat horského medvěda podle stop tři dny starých, zaslechl, jak se ulicí plazí pásové vozidlo. Nevěděl, odkud se tu vzalo, a nemohl podle stop najít podzemí, protože pásové vozidlo nezanechávalo na sesutých kamenných místech a dlažbách žádné otisky, mohl se však dostat k podzemí blíže, než byly ty ruiny, kde ho nechali. Odtud také oznámil na koráb, že archeologové něco zamýšlejí.

„Dobře,“ řekl VoseňJu, „ohlásím to knížeti.“

„Dobře,“ řekl Prug, když to vyslechl. „Půjdeme se najíst. Oznam mi, až budou blízko.“

Pásové vozidlo archeologů zachytili na přístrojích asi kilometr od korábu.

Při návratu z neúspěšné výpravy bylo Prugovi divné, že se svým vozidlem dojel až k nájezdovému můstku Příboje a že mu nikdo nevěnoval pozornost. Proto rozkázal, aby DrokU rozsvítil reflektory a k ovládacímu pultu posadil na celou noc VoseňJu. K němu postavil pěkně ostrého vojáka, který zodpovídal za to, že VoseňJu neusne.

Brendijský dědic v té době už pojedl ve společnosti DrokU a nálada se mu rázem zlepšila. Nesmírně se o něj pokoušel sladký spánek a on by s ním docela jistě nijak nebojoval, kdyby ho nečekala ještě práce.

Prug odstrčil misky a kadidelnici, sklonil se nad mapou archeologických vykopávek, aby stanovil plán na zítřek. Vtom ho zavolal VoseňJu.