Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Šlo o nemluvné bytosti žijící v malých tlupách, před většími šelmami naprosto bezbranné. Tyto bytosti si uchovaly jisté zbytky intelektu, což jim dovolilo přežít v tomto nehostinném a drsném světě.

Amljaci dostali své jméno podle dvou slabik, které neustále opakovali — am-lja-am-lja-am-lja. K troskám měst je nic netáhlo, zato však je nějaký instinkt poutal s jejich sklady. A co víc — podle shromážděných amljaků bylo možno nalézt sklady.

Ke zkáze lidstva na Ar-A došlo sice relativně rychle a téměř beze zbytku, nedošlo k ní však okamžitě. Poslední rozumní obyvatelé planety, nejspíš to byli obyvatelé z nejméně postiženého středního kontinentu, stačili ukrýt v jeskyních podle jejich názoru nejcennější věci včetně zbraní (nikdo z nich se ale stejně nedozvěděl, že jsou posledními svědky sebevraždy celé planety). Do poslední chvíle dělali záznamy, zapisovali, co se dělo. A čekali. Čekali, až to všechno skončí, a ať to bylo sebedivnější, považovali svou smrt a utrpení za vítězství nad nepřítelem. A to obě strany. Je možné, že oběti, které přinesla tahle nesmyslná války, byly tak nepředstavitelné a nesmyslné, že to vše bylo silnější než strach ze smrti..

Smrt jak taková je příliš abstraktní. Je rozhodně abstraktnější než smrt konkrétního člověka. Zahynout může spousta lidí vedle mě, avšak já ne, může zahynout spousta lidí, nikoli však všichni. Takový už je člověk, ať už žije v kterékoli části Galaxie.

Prostředky použité v genetické válce počítaly s úplným zničením nepřítele. Právě nepřítele. A jak tomu vždycky ve válce bývá, útočné prostředky se vyvíjejí rychleji než obranné, vyrobit protilátky se prostě nepodařilo. Aby ochranné látky mohly mít výsledky, k tomu by bylo zapotřebí ještě několika let práce. Vědci a vojenští stratégové však tolik spěchali se zabíjením, že sami zahynuli dřív, než mohli být zachráněni. Ve skutečnosti práce na výrobě protilátek byly zahájeny v době, kdy už bylo pozdě. A ať bylo těmto pokusům věnováno sebevíc úsilí, nemohly být úspěšné, protože už se nedostávalo prostředků na pokusy a nebylo ani dost lidí. A tak den ze dne úsilí soustředěné na boj s džinem uprchlým z láhve sláblo. A pak začaly padat hlavy těch, kdo nebyli schopni protilátku objevit, protože generálové celou armádu vědců podezírali, že už protilátku mají, ale že ji skrývají.

V dokladech, které archeologové našli, byly zaznamenány tyto poslední pokusy, poslední pogromy, ovšem všeobecnou zkázu to všechno jenom urychlilo.

Ti, kdo přežili, přišli o rozum. Staly se z nich bytosti sice vzhledem podobné lidem, ale zcela zapomněly, že kdysi bývaly giganty.

Byl to dokonalý příklad vítězství objevu vedoucího ke zkáze samotných vynálezců a společenského systému, který vynálezce zrodil. Byla v tom zřejmě do jisté míry ta nejvyšší spravedlnost, protože vynález spatřil světlo světa proto, aby zabíjel lidi. Ovšem ‘ty druhé’. Jak už tomu však ve válce bývá, nezbýval čas na to, aby se všechno řádně promyslelo. A tak zahynuli všichni.

Archeolog Timofej Braun měl samozřejmě obavy, když neměl spojení, ale žádné velké důvody k neklidu to neznamenalo, protože Příboj, jak jim sdělili předtím, sem měl přiletět až za dva dny. Proto dnes pracovali jako kterýkoli jiný den. Od rána zkoumali podzemí v mrtvém městě, kde podle předběžných zjištění měli nalézt zajímavé věci. V období poslední války byl právě tam frontový štáb a sklady.

K obědu se všichni vrátili do kopule. Timofejova žena Elza chystala jídlo a mechanik Lvin se konečně pustil do opravy archeologického robota Hermese, který na své osmé expedici začal trochu zlobit. Timofej prohlížel papíry, které sem dopravili z podzemí.

Právě v té době asi tři kilometry od kopule archeologů přistál Příboj. Dosedl v naprosté tichosti, měkce, jako kdyby se sem přikradl. Braun však ucítil, jak se země zachvěla, myslel však, že jde o zemětřesení. Byli v seizmické oblasti.

„Všiml sis toho, Timo?“ zeptala se Elza z kuchyně. „Málem mi spadla sklenice.“

„Neboj se, tady nám žádné nebezpečí nehrozí,“ ozval se Timofej.

Prug neměl v úmyslu zbytečně ztrácet čas. Jakmile Příboj dosedl na louku, kam přilétaly všechny přepravní čluny, jakmile ho přístroje ujistily, že je nikdo nevítá, přikázal, aby vyjeli ven s vozidlem a usadili do něho Fotije van Kuna a deset vojáků. Takto obsazené vozidlo se mělo nejprve zmocnit kopule archeologů a hned potom se vydat ke skladům. Sám se rozhodl velet této výpravě.

Všechno by probíhalo podle Prugova přání, nebýt nečekaného jednání Fotije van Kuna.

Přivedli ho k otevřenému vstupnímu otvoru.

Stáli tu vojáci, tiše mezi sebou rozmlouvali. Kolem dokola panoval klid a pro ně jako pro vojáky v neznámém lese to znamenalo zachovávat nejvyšší ostražitost. Volný plochý prostor s nízkou trávou vedl až k šedivému lesu, za nímž se zvedaly stejně šedivé, jen mírně namodralé pahorky. Zvláštní ticho, bezvětří, nízko plující oblaka shromažďující sílu k dešti, to všechno dodávalo té krajině podivné napětí.

Fotij van Kun stál stranou v pološeru vedle nejbližšího vojáka. Archeolog se také díval ven, viděl však něco docela jiného. Viděl známou louku, na níž je kopec porostlý pokroucenými pichlavými stromy, kousek dál, když se přejede úzkou vinoucí se kolem kopce, je hned další louka přilepená na skály. Tam je právě kopule a pracovní místnosti expedice, kde ho očekává starostlivá Elza a málomluvný Timofej, kde si Lvin prozpěvuje pro Evropana nesrozumitelnou barmskou písničku a jako obvykle něco kutí a nemá potuchy, že z korábu, který očekávají tak netrpělivě, se stal bezohledný nepřítel přinášející smrtonosné nebezpečí. A tyhle bytosti, které vedle něho stojí a polohlasně rozmlouvají, se promění zakrátko v odporné zrůdy…

Jeden z vojáků něco najednou řekl hlasitěji. Krátce nato se všichni ostatní rozesmáli. Fotij van Kun si prohlížel jejich bosé nohy. Ten smích jako kdyby předpovídal nějaké neštěstí.

Archeolog si nevysvětlil jejich smích správně.

DrokU, nejstarší z vojáků, světlovlasý obr s pečlivě spletenými a namaštěnými vousy řekl, že je v pořádku, když giganti vymřeli, ale že neměly vymřít jejich ženy. Tomu se vojáci smáli.

Je přirozené, že když se píše o zástupci velké a moudré galaktické civilizace, je snažší představit ho jako člověka, kterého nemohou zlomit žádná mučení a bití, v němž opravdová inteligence vypěstovala umění pohrdat bolestí i utrpením. Přirozené ovšem je, že tohoto ideálu lze jen těžko dosáhnout. Fotij van Kun byl zastrašen, byl plný ponížení a bolesti. Současně v něm však rostla nenávist k těm, které považoval za rozumné bytosti na základě měřítek vštěpovaných od dětství, podle nichž rozlišoval na základě určitých pravidel a znaků lidi o bytostí nerozumných. Nenávist mu nepřinášela žádnou útěchu, žila je představami poníženého chlapce, kterému někdo nesmírně ublížil. Plány na pomstu byly opravdu velkolepé, současně však neuskutečnitelné. Fotij van Kun se pořád ujišťoval, že nastane chvíle, kdy si promluví se svými trýzniteli, kdy je nemohoucí a zastrašené rozpráší na všechny strany…

Bylo mu jasné, že tři archeologové jsou poslední svobodní lidé na planetě. Byl stále netrpělivější, čím dál tím naléhavěji si uvědomoval, že musí něco podniknout. Nevěděl, jak by mohl piráty zadržet, ale nečinnost byla nesnesitelná.