Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Drobně a otravně se rozpršelo. Kapky vířily prach na výjezdním můstku od výstupního otvoru a nedaleký les i kopce zahalily do mlhy.

Vozidlo z Příboje stálo poměrně blízko můstku, bylo to jen pár metrů.

Fotij van Kun se na vozidlo díval a nemohl pochopit, jak si mohli dovolit nechat je nestřežené. Vždyť by k němu mohl kdokoli oběhnout, vlézt dovnitř a ujet s ním do tábora expedice. Pak se zarazil — kdo by to mohl udělat? Piloti jsou zavřeni uvnitř. Najednou si uvědomil, že ten, kdo by mohl něco takového podniknout, je jedině on sám. To on by mohl doběhnout k vozidlu, skočit do otevřeného postranního vchodu a co nejrychleji se rozjet k táboru…

V duchu k němu doběhl, krčil se, kličkoval po prázdném prostoru, aby ho nemohli zasáhnout foukačkami, skočil dovnitř a zabouchl za sebou dvířka. S úlevou vydechl a teprve tehdy si uvědomil, že vlastně nikam neutíkal, že pořád jen stojí za zády vojáků.

Za archeologem se někde uvnitř korábu ozvaly hlasy, k východu se hrnuli horalé, aby se vydali na stanoviště expedice. Právě ten hluk jako kdyby se van Kunovi opřel do bolavých zad.

Zuřivě vrazil do DrokU, až málem povalil dalšího vojáka, stojícího vedle něho, a vrhl se po můstku dolů.

Zapomněl, že má kličkovat, že se má krčit, protože k vozidlu to bylo poněkud dál, než si přestavoval. A všechny síly van Kun potřeboval na to, aby k němu doběhl.

Všechno proběhlo naprosto nečekaně, takže vojáci okamžitě nestříleli, ani se za ním hned nerozeběhli.

Van Kun se už škrábal do otevřeného otvoru, když mu jedna střela projela rukávem. Měl dojem, že ho někdo drží, vykřikl a škubl sebou tak zoufale, až roztrhl látku, vpadl do vozidla a odřel si tvář.

Po několika vteřinách se stačil natolik vzpamatovat, že za sebou zavřel a zajistil vchod.

Hned nato na dvířka narazila válečná sekera DrokU.

Přikrčený van Kun se prudce rozjel, vozidlo doslova vyletělo. Nebylo zvyklé na také zacházení, ale byl to stroj spolehlivý. Hbitě vyrazil, odhazoval za sebou svými pásy trávu a zvedal prach, který déšť před chvílí přitiskl k zemi.

DrokU kousek za vozidlem utíkal, mával pěstí, pak ještě zcela zbytečně za ním vystřelil a nakonec se zastavil.

Vozidlo ujíždělo k nejbližším stromům.

Za další chvíli zmizelo v lesíku.

VoseňJu se spojil s Prugem Brendijským a oznámil mu, že se archeologovi podařilo utéci. Mluvil nesmírně rychle a několikrát opakoval, že se to stalo ještě před tím, než on se dostal k východu.

„Zabiju tě,“ řekl Prug. „Jak ho dohoníme?“

„Vyjedu s druhým strojem z korábu.“

„S ním pojedu já sám.“

Prugem cloumala chladná zuřivost, která mu znemožňovala soudně uvažovat. To, co se stalo, mohlo zvrátit všechny záměry ve chvíli, kdy už měl cíl na dosah ruky. Cesta zpátky pro něho neexistuje. Vsadil vše na jednu kartu a prohra znamenala jeho neodvratný konec. Zuřivost se vystupňovala ještě ve chvíli, když si uvědomil, jak jsou jeho společníci nespolehliví. I když mu je VoseňJu zavázán a je k němu plně připoután, patří k jinému klanu. DrokU, ovládající své vojáky, je sice spolehlivější než VoseňJu, protože je to však horal, je stejně nebezpečný. Kde byl celá ta léta? Ve městě. Co dělal? Komu sloužil?

Stěna dopravního úseku se zachvěla a plynule zajela do stěny.

„Nastup si, můj pane,“ řekl VoseňJu ochraptěle.

Jak ten mě nenávidí! Nesmím se k němu nikdy otočit zády.

„Promiň mi to, VoseňJu,“ řekl Prug, i když neměl takhle mluvit s níže postaveným člověkem. „Teď se rozhoduje o všem. Jestli je nedostihneme, je to, jako kdybychom spolu zahynuli. Jestliže je dopadneme, jsme pány celé planety Pe-U.“

„Ano, můj pane,“ řekl VoseňJu a otvíral vchod do pásového vozidla.

Timofej pohlédl oknem ven a viděl, jak se ke stanici žene pásové vozidlo. Byl to cizí stroj, který tu vůbec neměl co dělat.

„Lvine, Elzo,“ volal Timofej. „Máme hosty.“

Odložil film a rychle zamířil ke dveřím.

„Jak je možné, že jsme neviděli koráb?“ dělala si starosti Elza. „Já ještě nemám hotový oběd. Fotij má jistě hlad.“

Vběhli ven ve chvíli, kdy se otevřel boční východ a z vozidla vypadl Fotij van Kun. Byl divně oblečen. Neměl bundu, jen potrhanou kamizolu, byl bos. Obličej celý v krvi.

Když si Timofej uvědomil, že Fotij je sám, rozběhl se k němu. A za ním hned Lvin. Elza, která stačila dojít ke dveřím, viděla, jak zvedli Fotije van Kuna a jak ten začal zmateně nesouvisle blábolit:

„Rychle, jsou mi v patách… Tak honem! Co čekáte, pusťte mě…“

Timofej se Lvinem pomáhali Fotijovi dorazit ke stanici. Elza přiběhla k vozidlu a nahlédla dovnitř, byla přesvědčena, že tam ještě někdo musí být.

Vrátila se až ve chvíli, kdy vtáhli raněného van Kuna dovnitř. Ten však byl téměř nepříčetný.

„Co se ti stalo?“ jenom vydechla Elza.

„Rychle,“ blábolil van Kun, dobelhal se ke stolu, chytil koblihu z mísy a začal ji hltat.

„Vůbec mi nedali najíst…“ řekl. „Tak co sedíte? Za chvilku jsou tady!“

„Musíme ho ovázat.“

Van Kun vyskočil, mluvil z posledních sil.

„Za dvě minuty jsou tady! Rychle vezměte mapy a schémata, nic víc! A zbraně. A s vozidlem do lesa, pak mě ošetříte. Korábu se zmocnili bandité. Všichni ostatní jsou v zajetí…“

A pak, když si uvědomil, že ve stanici mu konečně porozuměli, sesunul se jako vycpaný panák do náruče přátel.

„Co že to povídal? No co to povídal?“ ptala se Elza. „On blouzní!“

„Elzo, okamžitě posbírej schémata vykopávek, všechny záznamy s údaji, a rychle do vozidla,“ nařizoval Timofej. „Lvine, ty vezmi lékárničku a zásoby…“

Lvin však už u něho nestál.

Zato Elza nebyla schopna pohybu. Ani ona nedokázala uvěřit tomu, co se děje, bylo to mimo její zkušenosti, mimo její chápání.

„Tak co se stalo?“ vyptávala se. „Je nemocný? Přepadl ho někdo?“

„O tom si promluvíme až pak. Jestli nebudeš dvou minut ve vozidle, odjíždíme bez tebe.“

Elza znala svého muže rovných dvanáct let, znala ho v dobrých i zlých časech, doposud ho však nikdy neslyšela mluvit takovým tónem.

„Tak Timofeji, prosím tě!“

Timofej však jako kdyby ji už neviděl. Vlekl Fotije van Kuna rovnou do vozidla.

„To přece nemůžeš!“ křičela Elza. „Je celý zakrvácený. Musíme ho ošetřit.“

Elza se nikdy v životě nedostala do situace, v níž by se nedokázala okamžitě orientovat. Byla to hrdá žena. Nedokázala se sklonit. Ani Lvin, ani Timofej se s pirátstvím ve vesmíru dosud nesetkali. Avšak Timofej strávil půl roku na planetě, kde se písečné uragány mohly objevit z ničeho nic a bylo pro něho strašné, když viděl, jak jeho blízký přítel neuvěřil, že je nutno ihned utéct, ukrýt se. Opozdil se a zahynul. Lvin byl horolezec, byl to tichý, vytrvalý člověk, který v zájmu příštího vítězství dovedl ustoupit a neviděl v tom žádnou újmu na své hrdosti. Oba měli životní zkušenosti, zkušenosti ze setkání s opravdovým nebezpečím. Uvěřili van Kunovi, i když nikdy v životě neslyšeli o Prugovi, o princi Brendijském, o jeho nárocích na trůn.

Timofej vtáhl Fotije do otevřených dvířek a uložil ho na podlahu. Vlekl ho sám, pospíchal, zavadil o schůdek archeologovou nohou, Fotij vykřikl, ale neprobral se.

Braun se okamžitě vrátil ke dvířkům a taktak stačil uskočit, protože Lvin dovnitř hodil balík s léky.