Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

„Kde je Elza?“ vykřikl Timofej.

Lvin se řítil ke dveřím, chytil druhý balík s nouzovou zásobou potravin.

„Už jde,“ odpověděl mu mezitím.

Naštěstí na sebe Elza nedala čekat. Vyběhla s náručí pásků a bloků, s doklady expedice, listy papíru, všechno jí padalo na zem, a Timofej se k ní rozběhl, aby jí pomohl.

Lvin vlekl k vozidlu balík s potravinami.

Vtom v bušení vlastních srdcí zaslechli hluk motoru — ke stanici se blížilo další vozidlo.

Za chvíli znehybněli, pak si začali vzájemně pomáhat při nastupování, zabouchli za sebou a Timofej okamžitě nastartoval motor.

Vozidlem to házelo. Elza seděla na podlaze a Fotijovu hlavu si položila na klín. Lvin otevřel lékárničku a ošetřoval mu zranění na tváři.

Braun zabočil vpravo, vjel do mělké, prudké říčky a mířil vzhůru po proudu, i když mu bylo jasné, že tím jen těžko setřese pronásledovatele ze stopy.

Dělal všechno, aby se vyhýbal velkým kamenům, aby to vozidlem tolik neházelo. Kdo to kruci může být? Že by se vzbouřila posádka? To je nepravděpodobné. Kosmičtí piráti? To patří spíš do knížek… Něco se stalo na Pe-U? Někde četl, že tam jsou izolacionisté.

A najednou si uvědomil, kam s vozidlem míří. Jel tam vlastně hned od začátku, i když jen podvědomě.

Mířil k novým vykopávkám v mrtvém městě.

Staré vykopávky, nazývané sklady, byly blíž, k nim by dojel už po deseti minutách, mohl se tu ukrýt v dobře známých labyrintech. Od toho však zrazovaly dva důvody. Tak především Fotijova slova o tom, že s sebou mají vzít všechny schémata a hlášení o vykopávkách. Van Kun padl do rukou těch, kteří ho teď pronásledují, to znamená, že znají plány labyrintů jistě stejně dobře jako sám Braun.

Proto asi po dvou stech metrech zamířil do jemu dobře známého koryta zarostlého kanálu. Vozidlo se zpola ponořilo do vody. Kdysi bylo dno kanálu vydlážděno deskami, na nichž se však časem usadila silná vrstva jílu. Pásy proklouzávaly, spodní část vnějších světel zezelenala…

Ujížděli bývalou ulicí. Chvílemi v tom zeleném příšeří zahlédli základy, někdy dokonce i zdi nízkých stavem. Kus dál byl hluboký trychtýř se splavenými okraji, na dně se zelenala voda. U jejího okraje vysedávali tři amljaci, ani se nepohnuli, nijak nereagovali. Jeden z nich jen zvedl hlavu, když zaslechl hluk vozidla, a lhostejně ho sledoval pohledem.

Vjezd do podzemí, bývalého úkrytu nebo snad podzemní továrny, se ukrýval hned za kostrou nějaké těžkopádné stavby připomínající skelet vykopaného dinosaura. Ještě ani nevěděli, jak daleko to vede, Braun však přesto usoudil, že to je nejlepší úkryt. Spousta kovu kolem dokola ukryla vozidlo spolehlivěji než jakákoli pevnost.

Prug ztratil stopu archeologů v mrtvém městě. Hromady trosek propojených rezavými kovovými konstrukcemi, zpola zasypané krátery… V tomhle labyrintu jim nemohl posloužit žádný lokátor.

Přesto všechno zřejmě z paličatosti nebo snad v očekávání zázraku, nenadálého štěstí, Prug nutil VoseňJu projíždět ulicemi nekonečně dlouho. Vojáci ani nedutali, seděl v nich strach. Podobné město dosud neviděli. Měli pocit, že se odtud nikdy nedostanou.

Když se však vozidlo ocitlo potřetí na náměstí s velikým zatopeným trychtýřem uprostřed, konečně dal rozkaz k zastavení.

Prug vystoupil a dlouho mlčky stál a čichal.

Na velkém kopci, který tu vyrostl na rozbořeném někdejším domě, se objevili amljaci uklidnění tichem. Prug o nich věděl od Fotije van Kuna, věděl také, že nejsou nebezpeční, že to jsou ubohé zrůdy, potomci gigantů. Jenom proto, aby znovu získal klid, Prug do nich pustil dávku ze samopalu. Od kopce sem doletělo pištění připomínající pláč malého dítěte.

Prug se ušklíbl.

„Stejně zvítězíme,“ řekl. „Bohyně OrO nás neopustí.“

„Bohyně nás neopustí,“ neuspořádaně odpověděli vojáci.

VoseňJu mlčel. Nejvíc ze všeho si přál vrátit se o týden zpátky. Aspoň o týden, do tiché budovy Kosmoflotu. A nikdy nepotkat Pruga Brendijského.

„KrajJu, pojď sem,“ přikázal Prug.

Starý, mohutný voják, nejlepší stopař z hor, se vyškrábal z vozidla.

„Zůstaneš tady,“ řekl Prug. „Staneš se mýma očima a ušima. Vezmi zbraň a vysílačku. Rozumíš? Jakmile zaslechneš podezřelý hluk, jakmile je uvidíš, okamžitě mi to oznámíš.“

„Rozumím, můj vůdče,“ řekl starý voják.

„Nebojíš se?“

„KrajJu se nebojí.“

Ve skutečnosti to pro něho bylo hrozné. Avšak přiznat se před svým vůdcem, že má strach, bylo horší než smrt.

„Pane,“ z vozidla se vysunul mladší bratr KrajJu, „mohl bych tu zůstat taky?“

„Ne,“ řekl Prug, „tebe budu potřebovat.“

Vozidlo se pomalu odplazilo.

KrajJu se beze spěchu vyškrábal na trosky. Čekal, naslouchal.

Cestou zpátky Prug vydal příkaz, aby zastavili u starých vykopávek. Věděl o nich z fotografií a plánů, které sebral Fotiji van Kunovi. Kdysi tu spadla bomba na podzemí sklady s tropy se zřítili. Byla tam spousta zajímavých věcí především pro archeology, zatímco to, co zajímalo Pruga, bylo v žalostném stavu. V rozbitých truhlících ležely roztavené střely, ze země trčely zohýbané hlavně děl, povalovaly se tu beztvaré kusy železa, které byli kdysi bojovými vozidly.

Prugův hněv vystřídala únava. Fotij van Kun mu sice říkal, že zbraně ze skladišť na Ar-A k ničemu nejsou, Prug však jeho slova považoval za lstivost. Teď se přesvědčil, že archeolog měl pravdu.

„To ale nic neznamená,“ řekl a kopal přitom špičkou zlatého střevíce do ohnuté rezavé hlavně.

„Co jste říkal pane?“ zeptal se VoseňJu.

„Bojovníci!“ zvolal Prug, který chtěl, aby všichni viděli, že dodržuje staré zvyky. „Zítra objevíme velká bohatství. Dnes si můžete vzít v tomhle domě všechno, co se vám zlíbí.“

A rozmáchlým gestem ukázal pookřálým vojákům na obydlí archeologů.

„Co tu vlastně chtějí?“ zeptal se Lvin, který stál u vchodu do podzemí a díval se, jak drobný déšť skrápí kostrbatou dlažbu ulice. „Kvůli čemu sem přiletěli?“

„Spoléhají na místní sklady,“ odpověděl Fotij van Kun.

Elza jim každému přinesla kousek koláče.

„To jsem udělala dobře, že jsem vzala koláč,“ řekla. „Aspoň se najíte jako lidi. Říkáš, že to jsou divoši?“

„Relativně ano,“ přikývl Fotij van Kun. „Chovají se jako barbaři. Já jsem na Pe-U objevil vojáčky. Mám strach, že o ně přijdu.“

„Ti tví vojáčci!“ nechápavě zvolal Lvin.

„Tak co tu takhle stojíme?“ vyletěl najednou Fotij. „Vždyť to říkám pořád! Jsou to barbaři! Jsou schopni všeho!“

Nehledě na to, že byl v rukách horalů, za dobu strávenou na svobodě jako kdyby ze sebe setřásl prožité hrůzy a ponížení. Teď hořel touhou co nejdříve se Prugovi pomstít.

„Tak co navrhuješ?“ zeptal se Timofej Braun.

Nesmírně pečlivě se vypořádal s posledním kouskem koláče, drobečky si shrnul na dlani a vysypal si je do úst.

„Co bych navrhoval?“ Van Kun už příliš dobře věděl, co si přál udělat. „Pojedeme ke korábu. Hned, jak jen se setmí. A vezmeme ho útokem. Vypořádáme se se strážemi a osvobodíme naše lidi. To je přece jasné!“

„Koráb ale stojí na volném prostoru,“ řekl Braun. „Je tam jediný vchod. Ti lotři jsou ozbrojeni.“

„No a co? To tu máme takhle stát? No řekněte? To tu máme stát a čekat? A oni tam zatím mlátí lidi! To ti je jedno?“ rozčílil se van Kun.