Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Elza se přikrčila a odehnala létající krysu, která kolem ní proletěla tak blízko, že jí závan vzduchu pocuchal vlasy. Ve městě se mohli skrývat živočichové, které dosud neznali, a tak se archeologové za tmy nikdy nikam nevydávali a noční planetu znali jen povrchně. Elza se rozhodla vrátit do podzemí, jsou tam přece jenom zdi, je tam bezpečněji. Rozsvítila svítilnu.

Vstoupila do širokého tunelu, zabočila vpravo, přešla kolem otevřených dveří. Tady u zdi vyložili všechno, co stačili vzít ze stanice.

Vtom zaslechla vzdálený lidský pláč.

„Nebyli jsme tu dvě hodiny,“ konstatoval Timofej Braun, když se vozidlo dostalo na cestu a zamířilo ke stanici. „Copak asi dělá Elza?“

„Je to divné,“ uvažoval nahlas Lvin. „V měřítkách Galaxie, v našich časových měřítkách, je tohle taková drobná epizoda, že ani není důvod, proč by se měla objevit ve zpravodajství. nějaké knížátko z jakési vzdálené planety se zmocnilo korábu, aby se přiživilo na pokladech zdánlivě patřících nějaké titěrné archeologické expedici. Za tři dny přiletěl hlídkový koráb, knížátko chytili u krku… A to je konec příběhu.“

„Nemáš pravdu,“ řekl Braun. „Zabili už několik lidí a jsou schopni zabíjet další. A jestli se jim podaří zmocnit se moderních zbraní, zabijí spoustu lidí. Pak už nepůjde o nic malého nebo o nějakou drobnou epizodu. My tu teď stojíme jako jediná hráz v cestě malým zločincům a velkému zločinu.“

„Musí přece vědět, že to nemá žádný smysl!“ namítal Lvin. „Je to otázka několika dní. Nikdo jim přece nedovolí…“

„A co když ve chvíli, kdy jim to nikdo nedovolí, už nebudeme naživu? Co když zahynou další lidé? Koho se to bezprostředně netýká, pro toho je to drobná epizoda. Pro nás je to ale otázka života a smrti. Takže se nadále budeme muset rozhodovat v situacích, na které nejsme připraveni.“

Lvin se rozjel rychleji, vozidlo projíždělo ulicí. Za chvilku budou u podzemí. na cestu jim jasně svítila planeta Pe-U, plovoucí na obloze. Trychtýře v dlažbě vypadaly jako černé propasti, nad nimi visely jako exotické záclony metr dlouhé úzké listy.

Vozidlo se zlehka přehouplo přes hromadu kamení a ocitlo se v širokém tunelu do podzemí.

Braun přejel prostor před nimi světlometem.

Vypnuli motor. Otevřeli dvířka. Panovalo tu naprosté ticho.

„Elzo!“ zavolal.

Odpověděla mu jenom vzdálená ozvěna.

Braun vyskočil z vozidla a vykročil kupředu. Lvin řekl:

„My se podíváme venku.“

„Buďte opatrní,“ řekl Braun. „Jsou tam vlci.“

Po několika krocích přešel kolem věcí přivezených ze stanice. Bylo vidět, že je Elza rozložila a chystala se připravovat večeři. Stalo se však něco, co upoutalo její pozornost.

Cestou do nitra tunelu se Braun snažil našlapovat tiše.

Když se noc v mrtvém městě na Ar-A přehoupla přes polovinu a do úsvitu nebylo daleko, Vacius, první z korábů civilního letectva spěchající k planetě Pe-U, se přiblížil natolik, že jeho signály zachytila slabá planetární stanice na konzulátě Galaktického centra.

Konzul Olsen před chvílí usnul. Odpočíval ve své pracovně, ani se nesvlékal, aby byl stále v pohotovosti.

V té době spali i kosmonauti, kteří se do dvou hodin pokoušeli opravit stanici na kosmodromu, dřímal i VaraJu, velitel policie. Nespalo se jen v domě PetriA. Tady nesměli zamhouřit oči tak dlouho, dokud tělo usmrcené nebude předáno očistnému ohni, aby se zlí duchové, které sem přilákalo neštěstí, nezmocnili dívčiny duše. Rodina seděla v místnosti s ní a pod vedením ospalého kněze všichni blábolili zaklínání.

Signál zazněl slabě, to však stačilo, aby se rozezněl bzučák v konzulově pracovně. Olsen vyskočil z pohovky a hned nepochopil, co se stalo. Pak se vrhl do sousední místnosti se stanicí.

Za chviličku přiběhla i konzulova žena, starostlivá a upovídaná Jelena, která tu plnila funkci spojaře, když skončila pracovní doba místním spolupracovníkům konzulátu. Nils Olsen něco kutil u přístroje, ale pořád se mu nedařilo přepnout ho na vysílání.

„Nilsi,“ řekla Jelena a odstrkovala muže, „to není práce pro mužské.“

„A co je tedy práce pro mužské?“ upřímně se podivil Olsen, Ochotně však uvolňoval místo své ženě.

„Politika,“ odpověděla mu Jelena. „Důležité záležitosti z nejdůležitějších. V tom se dá udělat mnohem víc než ve spojařině nebo při domácích pracích.“

„Asi máš pravdu, holčičko,“ souhlasil konzul. „Je to ale skvělé, že tohle všechno už končí.“

„Skvělé to bude, až jestli to volá Kosmoflot nebo hlídkový křižník. Horší bude, jestli jsou to spojenci těch tvých banditů.“

„Kde ti by se tu vzali…“ Konzul si třel spánky. Už byl ale ochoten uvěřit všemu.

„Tady Vacius,“ ozvalo se v mikrofonu. „Hovoří koráb kosmické flotily Vacius.“ Pak už následovaly jeho volací znaky.

Jelena zručně zapojila kontrolní spojení. Zelená světélka potvrdila, že spojení je navázáno.

„Tak, miláčku, teď můžeš promluvit o politice,“ řekla Jelena. „Letí vám na pomoc Kosmoflot. Civilní letectvo je vždycky operativnější než diplomacie.“

Čím hlouběji pronikala Elza do podzemí, tím názorněji mohla sledovat úpadek přinášející svědectví o posledních měsících nebo dnech života ve skladu. Důstojníci se se svými vojáky pokoušeli stále hlouběji hledat ochranu před nákazou, před probuzeným démonem, ovšem bezvýsledně a naivně, jak se kdysi ve čtrnáctém století Francouzi pokoušeli zahnat ‘černou smrt’ modlitbami a procesími. Chodby byly stále špinavější, to svědčilo o tom, jak slábla disciplína a rostlo zoufalství. Tady je poslední narychlo postavená barikáda, za ní se definitivně ukryli před světem, nikdo je už ani nepotřeboval. Zbraně, které tak pečlivě ukrývali, taky k ničemu nebyly. Avšak ne… jsou tu stopy po boji, rozbité dveře, ve stěnách stopy po kulkách, někdo se pokoušel proniknout dovnitř, možná že poslední zoufalý velitel sháněl náboje a granáty a poslal si pro ně pásové vozidlo, proniklo hluboko za barikádu a shořelo jen kousek od srdce celého skladu.

Elza objevila chodbu vedoucí od obytných místností, od podzemních kasemat smrti. Nahlížela do rezonujících sálů, kde na policích ležely vyrovnané bomby a náboje, do místností nacpaných truhlicemi s granáty a dalšími dlouhými bednami s puškami a samopaly. Jako zrní v sýpkách se tu povalovaly náboje, u mnoha předmětů bylo možno poznat, čemu sloužily, některé smrtící prostředky však byly zcela neznámé.

Elza cítila, jak v ní roste dusivý vztek na všechnu tu smrt kolem sebe. Na planetě se nejspíš nahromadila taková spousta zbraní, které by mohly planetu zničit několikrát. Vědci však vynalézali stále nové smrtící prostředky, továrny je vyráběly a dohola ostříhaní výrostci je zkoušeli a ověřovali v akci. A moudří politikové sledovali rovnováhu sil s nezvratným přesvědčením, že jedině další zbraně a jejich složitost může zajistit jejich převahu nad těmi druhými, o nichž se ostatně nejlépe mluví prostřednictvím čet, pluků a armád.

Vtom Elza zaslechla šramot.

Přicházel odněkud zpředu.

Pak si uvědomila, že ji někdo sleduje.

Byla tak napjatá, že vnímala strach i ostražitost a současně pochopila, že toto setkání není věcí náhody. Že ji pozorují něčí oči, které nemohou patřit létající kryse nebo nějaké jiné podzemní havěti.