Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Závěr z toho vyplynul asi takový, že pachatel bombu položil buď pod dno domu, nebo v dolním patře, kam se mohl dostat kdokoli, konzul se ženou tu bydleli sami a dům nikdo nehlídal. A když konzul odcházel za piloty, nejspíš za sebou ani nezavřel, jak byl rozrušený. Mezi jeho odchodem a odchodem jeho ženy jeleny uplynulo asi patnáct minut, což byla pro žháře dostatečně dlouhá doba.

„Mně dělá starosti něco jiného,“ řekl VaraJu, když naklonil ke konzulovi svůj ostrý nos a podle etikety se mu díval na prsa. „Neuvěřitelně přesně se jim podařilo akci načasovat. Krátce poté, co jste navázali spojení s korábem. Komu všemu jste to říkal kromě mého tajemníka?“

„Vůbec nikomu.“

„Tajemníka jsem zadržel a teď ho vyslýchají. Říkal jste to ale přece i pilotům?“

„Ale ne, to je vyloučeno,“ odpověděl Olsen. „Od chvíle, kdy jsem jim to řekl, do vypuknutí požáru uplynulo nejvýše pět minut.“

„Tak ještě zbývá telefonní ústředna,“ řekl VaraJu zamyšleně. „Musím vás teď opustit…“

Otočil se, nerozloučil se ani s Veličenstvem a spěchal ke svému autu.

Začínalo svítat. Černé chuchvalce sazí rozvířené horlivými policisty líně plachtily ve vzduchu. Napůl oblečení a vystrašení sousedé tiše rozmlouvající za vymezenou čarou se pomalu začali rozcházet. Požárnické povozy s namalovanými žlutými draky zvyšovaly tlak páry v kotlích a chystaly se k odjezdu. Veličenstvo ještě jednou vyjádřilo svou hlubokou soustrast konzulovi i jeho manželce a oba je ujistili, že ještě dnes se předseda vlády dozví o tom, co se stalo, a zcela jistě mu vynahradí všechny náklady. Konzul zdvořile poděkoval za pozornost, i když věděl, že způsobenou ztrátu mu už nikdo nahradit nemůže.

Starý voják KrajJu, který zůstal podle Prugova příkazu na hlídce, strávil hodně těžkou a pochmurnou noc. Usadil se v prvním patře budovy, z níž zbyl celý roh a tyčil se teď nad náměstíčkem jako desetimetrový vykotlaný zub. Odtud bylo vidět na vchod do podzemí. Bylo to k němu daleko, aspoň tisíc kroků, nemohl ale nic dělat, protože jiný úkryt neměl k dispozici.

Byla mu zima, navíc dole pod ním několikrát přešla smečka vlků. Byla to silná a mohutná zvířata. KrajJu ani trochu netoužil, aby ho zpozorovala.

Když ráno viděl, že archeologové vyšli z podzemí, okamžitě to ohlásil na koráb. DrokU odpověděl, že vojáci už vyjeli.

Archeologové strávili celou noc ve společnosti amljaků.

Za svítání jejich noví známí opustili tunel.

„Lidstvo není osamoceno,“ konstatoval Lvin, když se díval, jak se se amljaci hned za východem z tunelu pozorně rozhlížejí a jak se pomalu šourají k rozvalinám. „Máme nové příbuzné.“

Fotij van Kun pohlédl na oblohu v naději, že uvidí hvězdičku korábu, ale nebe bylo jako vymetené. Pohlédl na malé dítě s ovázanou ručičkou přelepenou náplastí. Dokonce k němu vztáhl ruku, udělal na ně ‘ňu-ňu’, protože se domníval, že každé dítě, na které tohle udělá, musí být blahem bez sebe. Dítě se však rozplakalo a jeho matka rozzlobeně bručela.

Vyšli na otevřené prostranství, kde amljaci začali Braunovi, kterého považovali za náčelníka kmene, naléhavě vysvětlovat, že musejí jít po svém.

„Na to dítě buď opatrná,“ řekla Elza matce. „Zítra bys mi ho měla ukázat.“

Elza začala svá slova vysvětlovat gestikulací, matka přirozeně nic z toho nepochopila, odtáhla své děti k několika stromům na kopci uprostřed města. Ostatní se ani neohlédli a rozběhli se za ní.

„Musíme se teď o ně starat,“ řekl Fotij. „Je to naše povinnost.“

„Víš co, Fotiji, odložíme tu naši dobročinnost na lepší časy,“ řekl Timofej naprosto vážně. „Vezmi tyhle bedničky s náboji.“

Do pásového vozidla naskládali zbraně, které našli a v noci dokonce v podzemí vyzkoušeli. Zbraně byly v neuvěřitelně dobrém stavu, protože ti, kdo je tam dole ukrývali, považovali za nevyhnutelné pečlivě se o ně starat.

Tyto přípravy však neznamenaly, že se archeologové chystali zabíjet Prugovy vojáky. Měli jiný plán — chtěli se dostat k Příboji dřív, než se bandité vydají hledat sklad, a způsobit tam takový zmatek, aby nikdo nemohl vystoupit z korábu.

Sami dobře nevěděli, jak dlouho s takovým obléháním vystačí, počítali však s tím, že zadrží nepřátele, dokud nepřijde pomoc. Mohla to být otázka hodin, nejvýše dní.

Nastoupili do vozidla ve chvíli, kdy VoseňJu vyrazil na cestu k podzemí. Kdyby se archeologové zdrželi jen o deset minut, události by dostali zcela jistě jiný spád.

Při pohledu z ptačí perspektivy by bylo vidět, jak se jedno vozidlo pomalu vzdaluje od podzemí a jiné jak se k němu současně blíží.

Zatímco na Ar-A začalo ráno, v hlavním městě Pe-U už pokročil den.

K smrti unavený Olsen jel s piloty do Školy vědění. V oddělení elektroniky jim tu slíbili dát součástky vhodné pro obnovení spojení.

„Tak dobře,“ vedl spor sám se sebou Olsen, „dejme tomu, že věděli o mé stanici na konzulátě. A Prug, připusťme i tohle, sám dal rozkaz, aby tam někdo umístil nálož… Je tohle vůbec možné?“

„Samozřejmě, že je to možné,“ odpověděl mu Saliandri, „proč ji ale nevyhodili hned? Jak se mohli dovědět, kdy vaše stanice naváže spojení s vesmírem? Kdepak, ten váš VaraJu má pravdu, hledat je třeba v telefonní centrále. Moc času na to neměli, je ale vidět, že i ten jim stačil. tohle město není zase tak veliké.“

Škola vědění byla v podstatě tykev dvakrát rozměrnější než ostatní. Od ní se táhly nízké betonové stavby laboratoří.

Profesoři Školy vědění v modrých tógách se znakem Vysoké vědy je už čekali před budovou. Při celé té ceremonii tu profesoři neměli žádnou úlohu, avšak samotný fakt, že se Kosmoflot obrátil na Školu vědění, byl příliš významnou událostí. Škola vědění byla jedním z nejspolehlivějších spojenců Galaktického centra. Sama o sobě žádným klanem nebyla, přesto se za klan považovala, ovšem za klan nového typu, bez jakýchkoli příbuzenských svazků. Pro celou Školu znamenalo zmizení archeologa, který byl jejím hostem, nesmírné ponížení.

„Co to je za nesmysly?“ zeptal se jeden z pilotů. „Nemáme čas na žádná oficiální shromáždění.“

„Nespěchejte tolik,“ řekl Olsen, který se dokázal ve všem orientovat. „Budeme-li trpěliví, dostaneme všechno, co potřebujeme.“

Představený Školy vědění, dávný Olsenův přítel (piloty překvapily šedivé vědcovy vousy dosahující až téměř na zem), se s konzulem uvítal s otevřenou náručí. Hlasitě vzlykal a neskrýval slzy. Byl to opravdový muž, jenom ženy tu skrývají své slzy. Olsenovi se vzápětí také koulely po tváři slzy jako hrachy. Jak později vysvětloval pilotům, musel to udělat v zájmu etikety, ve skutečnosti to však byla veliká úleva, když se člověk mohl vyplakat na rameni někoho, kdo chápe hloubku vašeho hoře a sdílí je.

To, co bylo dál, připomínalo pohřební průvod, při němž chyběl jenom nebožtík. Všichni mířili do laboratoří.

Piloti žasli, když spatřili bohatství, která tu zahálela a čekala na budoucí objevy příštích Newtonů. Dokonce ani Olsen netušil, co všechno se těmto učeným mužům podařilo nashromáždit ve skladech. A zatímco Olsen obklopen naříkajícími profesory informoval o rozsahu neštěstí, které postihlo osobně jeho a místní filologii i etnografii, piloti se cítili jako v krámě s hračkami. Byli ohromeni a se stále větším optimismem prohledávali školní sklady.