Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Nacpal balíčky peněz zpět do obálky a položil si ji na kolena obráceně, tak aby ani náhodou nemohl přečíst symbol s názvem podniku. (Kdybych přečetl název podniku, věděl bych, komu peníze patří, a už by to byla krádež. A když si ho nepřečtu, nebudu vědět, odkud jsou, a je to tedy jenom anonymní nález). Potom si znovu zapálil, opět vytáhl peníze z obálky a podíval se na ně. Pak vstal a začal si balíčky peněz strkat do kapes. Sako, ze všech stran vycpané, mu bylo najednou těsné, přiléhalo k tělu jak plovací vesta. Anakonda složil obálku a zastrčil si ji do zadní kapsy u kalhot. Teď je ještě třeba zbavit se aktovky, zahodit ji někam, kde ji nikdo nikdy neuvidí. Na silnici se radši nebude vracet, půjde lesem na druhou cestu.

Neberu si těch deset tisíc navždycky! řekl si rozhodně. Beru si je jako půjčku od osudu. Až jednou budu hodně vydělávat, přečtu si, co je napsáno na obálce, poznám, komu ty peníze patří, a vrátím je. Donesu je do banky a řeknu: „Přijměte tuto sumu od neznámého…“

Šel stále hlouběji do lesa a snažil se jít přímo. Brzy však musel uhnout, protože mu cestu přehradil ostnatý drát. Tmavý, jako opuchlý od rzi, visel na polozhnilých kůlech a ve smyčkách se válel po zemi. Jurij zatočil doprava a přišel k jakémusi zákopu. Na jeho okraji rostly mladé osiky. Na dně, porostlém vysokou trávou, stála průzračná studená voda. Tady tu aktovku zahodím, pomyslel si Anakonda. Ale neodhodil ji, rozmyslel si to. Najdu si jiné místo. Nějak se mi to nelíbí, házet ji zrovna sem.

Šel rychle dál a stále zvyšoval tempo. Okolo byla rovina, jen tu a tam malé kopečky a na nich neduživé břízky, jak tomu bývá na blatech. Došel až k jezírku s rezavou bahnitou vodou. Šel podél rašeliniště. Tady se aktovka rychle potopí, vždyť je v ní ta těžká koule, myslel si. „Aspoň k něčemu ta pitomá koule bude dobrá.“

Rozhoupal aktovku a mrštil jí doprostřed jezírka. Opsala parabolu, těžce dopadla na vodu a šla ke dnu. Po jezírku se rozběhla kola, — ode dna vyplavaly bublinky a rozprskly se, potom se všechno uklidnilo. Teď se nikdy nikdo nic nedozví.

Dlouho Anakonda bloudil po nebezpečné slatině, až konečně našel ušlapanou lesní stezku. Zdálo se, že vede k nějaké silnici. Jurij spěchal.

Stmívalo se. Bylo mu zima, v rašeliništi si promočil boty. Nebyly teď k ničemu. Nevadí, říkal si, zítra si koupím nové, a vůbec, začnu s mnoha nákupy. Především nový oblek, potom magnetofon, pak… Vtom zaslechl za zády jakýsi šramot a ohlédl se.

Po cestě za ním se kutálela koule. Tmavá, velká asi jako kulečníková.

Anakonda se zastavil. Koule se také zastavila tři kroky od něho. Anakonda se lekl. Tamtu jsem hodil do jezera, ta se podle všech fyzikálních zákonů potopila, řekl si, vrátil se a vzal kouli do ruky. Byla to tatáž koule! Velice těžká a velice studená. Jurij si rychle vybavil, jak koulaři vrhají koulí, vší silou jí mrštil do mechu a rychle se pustil dál.

Před ním byl malý úvoz a můstek přes potok. Musím rychle na druhou stranu, řekl si Jurij a ohlédl se.

Koule se pohybovala po cestě za ním. Ta je ale umíněná! projelo mu hlavou. Zrovna tak jako Klára! Klára byla holka z jejich dvora. Kdysi ji všechny děti škádlily a pokřikovaly na ni: „Piky piky na hlavu, já už s Klárou nehraju!“ A Klára přesto za nimi běhala, nedala se ničím odradit, nebylo možné se jí zbavit, byla neuvěřitelně vytrvalá. Teď běhá vytrvalostní běh. No, a koule se kutálela po cestě pořád dál za Anakondou. „Tak takhle to dál nepůjde!“ vykřikl Jurij a vrhl se na kouli. Chytil ji, přeběhl po vratkém můstku přes potok a hodil ji do tůně. Koule zmizela v hloubce.

Jurij udělal dva kroky, ohlédl se a co nevidí: koule se vynořila a kutálí se k němu po hladině vody, proti proudu.

To už se dal Jurij do běhu, co mu nohy stačily. Když běžel nahoru úvozem, opět se ohlédl. Klára (pro větší pestrost budeme kouli občas nazývat Klára, abychom čtenáře stálým opakováním neunavovali) se bez námahy koulela za ním nahoru do svahu. Anakonda se vrhl do lesního houští a začal kličkovat mezi kmeny, aby svedl kouli ze stopy. Ale brzy přišel na to, že koule teď pluje ve vzduchu asi tak ve výšce jeho hlavy. Pohybovala se prostorem neobyčejně dovedně, vybírala si mezi kmeny nejkratší cestu. Její pohyby se nepodobaly letu, byly to jakési skoky v horizontální rovině. Občas měnila směr doslova v pravém úhlu, navzdory všem zákonům setrvačnosti. Ani jednou nezavadila o větvičku živého stromu, ale když se jí do cesty nachomýtla nějaká souška, bez zpomalení a také beze zvuku prošla jejím kmenem a nechala po sobě úhledný kruhový otvor. Anakonda se rozběhl na lesní mýtinu, kde dohoříval táborák. Zřejmě tu nedávno, už po bouřce, odpočívali lovci z města,ti udatní bojovníci se všemi bezbrannými živými tvory. Jurij si sedl na pařez, aby si trochu odpočinul. Klára zůstala viset ve vzduchu tři kroky od něho bez jediného náznaku pohybu, jako by ležela na neviditelném sloupu.

Anakonda dostal nápad. Šel do lesa nasbírat dříví. Koule plula stále stejně vysoko za ním. Jurij nabral velkou náruč chrastí a hodil ji do ohně. Ten vzplanul a vysoké plameny šlehaly až ke korunám stromů. Anakonda přistoupil ke kouli visící ve vzduchu a snažil se ji přistrčit nad oheň. Ale Klára se nedala. Anakonda tlačil co mohl, ale koule visela, jako kdyby ji někdo přiletoval do prostoru. Jurij celý zmožený usedl na pařez a tupě hleděl do země. Koule jako by najednou uhodla, co se od ní čeká, klesla dolů a dobrovolně se skutálela do ohně, přímo doprostřed, na hořící uhlíky.

„Tam patříš!“ řekl Anakonda s úlevou.

Zapálil si a natáhl nohy k ohni. Z mokrých bot šla pára, nohy se ohřály. Bylo hluboké ticho, ptáci už se uložili ke spánku. Večerní soumrak táhl z lesa na mýtinu a mísil se s kouřem táboráku. Oheň vesele plápolal a vydatně dýmal. Doufám, že všechny mechanismy v kouli už shořely, přemýšlel Jurij. Ale co si ti dnešní technici nevymyslí, zkonstruovat takovouhle kouli! Mudrlanti, koumali a přemýšleli, ale přece to nedomýšleli. Koule se jako pitomá sama vrhla do ohně. No, teď můžu jít. Ale měl bych uhasit oheň. Jen co nalámu větve, abych mohl plameny utlouct.

Anakonda vstal, udělal dva kroky, a tu se hořící větve v ohni pohnuly a Klára vyplula z plamenů a vznášela se nad nimi. Jurij si plivl na ruku a dotkl se koule…

Byla stejně studená jako předtím. Já jsem se snad zbláznil, pomyslel si Anakonda.

Vtom koule přerušila jeho myšlenky. Bez hlesu z ní vytryskl citrónově žlutý svazek paprsků, jako voda z hadice. Koule jím namířila na oheň — a ten okamžitě zhasl, zčernal, nezbyl po něm ani jeden žhavý uhlík. Okamžitě zhasl i citrónově žlutý paprsek. A přestože byla doba bílých nocí, v lese bylo najednou šero. Anakonda stál uprostřed mýtiny a nevěděl, kterou stranou se dát.

Tu se koule ve vzduchu pohnula sem a tam, jako by na sebe chtěla upozornit. Vyšlehl z ní směrem k zemi modrý pruh světla. Potom se plavně dala do pohybu a Jurij šel pokorně za ní. Tráva a mech, ozářené modrým paprskem, ještě chvíli vyzařovaly světlo, i když koule již odplula dál. Anakonda tak šel po svítící pěšince. Za jeho zády pěšinka pomalu zhasínala. Koule mě pronásleduje, ale také mi pomáhá, přemýšlel Jurij v chůzi. Jako by si nade mnou vzala patronát… Ale možná že to je právě to nejhorší?

Klára ho vyvedla na silnici a okamžitě zhasla. Napravo za dunami písku šumělo moře, vpředu bylo vidět betonovou budku — zastávku autobusu. Stálo u ní několik lidí.