Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Potom jsme prohlédli anténu. Tatínkovi se nelíbilo, jak je nastavena, a tak poručil Pátkovi, aby vylezl nahoru a obrátil ji přímo na sever. Jenže sloup byl kovový a robot po něm klouzal a zanic se nemohl nahoru dostat. Našli jsme s tátou v elek-trárničce kalafunu a posypali s ní Pátkovi dlaně a kolena a on pak obratně vylezl na sloup a udělal všechno, co bylo třeba, a my jsme mu dole tleskali.

„Táti, můžu se vykoupat v moři?“ zeptal jsem se.

„To nejde!“ odpověděl mi.

„A proč?“

„Je to pro tebe nebezpečné.“

„A pro tebe taky?“

„Taky.“

„Ale já jenom docela blízko u břehu!“

„V moři se koupat nemůžeme,“ řekl a já jsem si pomyslel, že když tatínek tam někde na dalekých planetách jednou řekne „nemůžeme“, tak si asi nikdo z posádky nedovolí slůvkem odporovat.

„Můžeme se koupat v laguně,“ řekl tatínek.

Proč by ne. Nebylo to o nic horší než v moři, protože laguna byla jako veliké jezero uvnitř ostrova a voda v ní byla teploučká a průzračná až na dno.

Nejdříve jsme závodili v plavání a potom jsme se s tátou předháněli, kdo sebere víc škeblí ze dna laguny a já jsem jich sebral víc, protože tatínek sbíral jen jednou rukou a já dvěma.

Když nás to přestalo bavit, udělali jsme mamince korunu z korálových větviček a z mořských rostlin a tatínek ji ozdobil mořskou hvězdou.

Maminka vypadala jako skutečná královna. Klekli jsme si před ní na koleno a ona nás pasovala na rytíře.

Potom jsem navrhl Pátkovi, aby si se mnou zaplaval. Bylo to moc legrační, jak Pátek vždycky přišel až k vodě, uvnitř mu to začalo skřípat a začal nerozhodně couvat. Pak si najednou odšrouboval prst na ruce, hodil ho do vody, a když palec šel ke dnu, Pátek důležitě řekl, že roboti plavat nemůžou. Váleli jsme se smíchy, protože měl přitom neobyčejně samolibý vzhled. Tak jsem se ho zeptal, zda roboti mohou nosit na rukou malé chlapce. Řekl, že ano. Stoupl jsem si mu do dlaní a on mě vyzvedl vysoko nad hlavu, až k vrcholku palmy. A já jsem trhal kokosové ořechy, házel je dolů a tatínek je chytal.

Když se slunce blížilo k obzoru, navrhla maminka, abychom šli pozorovat západ.Slunce se zbarvilo do ruda, u hladiny se zploštilo jak koblížek a od něho se až k našemu břehu protáhla červená svítící cesta. Zamhouřil jsem oči a představoval si, jak po té cestě utíkám až k Slunci.

„Táti,“ zeptal jsem se, „letěl jsi někdy přímo na Slunce?“

„Letěl,“ odpověděl mi.

„A je tam taky taková světelná cesta až k němu?“

„Ne.“

„A jaké je tam nebe?“

„Černé,“ řekl tatínek. „Tam je všechno jiné… neznámé a… nepřátelské.“

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Někdy ti to všechno řeknu podrobně, synku,“ řekl, „ale teď pojďme večeřet.“

Doma jsme si vymysleli prima hru. Maminka stála u lednice a my jsme hádali, co má právě v ruce. To se ví, že jsme oba hádali svá nejoblíbenější jídla a jako zázrakem jsme vždycky uhádli. Takže to byla večeře přímo královská.

Tatínek otevřel láhev vína a řekl, že mužům po koupání neškodí vypít skleničku. Nalil mně i sobě plnou skleničku a mamince jen trochu.

„Jen na přípitek,“ řekla.

Po večeři jsme se dívali na televizi. Vysílali koncert a hlasatel oznámil, že je to koncert věnovaný nám. Maminka zrůžověla radostí a pýchou nad tím, že je náš tatínek tak slavný.

Zpívali ty nejkrásnější písně, a jedna zpěvačka dokonce zazpívala, moji oblíbenou písničku o veverce, jak si sbírá oříšky. Jak se mohli dozvědět, co máme rádi?

Když vysílání skončilo, řekl tatínek, že musí psát zprávu, a já jsem si šel lehnout.

Byl jsem už v posteli, když mi maminka přišla dát dobrou noc. „Mami, poseď tu chvíli se mnou,“ poprosil jsem.

„Ráda, můj chlapče,“ řekla a sedla si na mou postel.

Otevřeným oknem svítil měsíc a bylo světlo jako ve dne. Díval jsem se na maminčinu tvář a myslel na to, jak je mladá a krásná. Políbil jsem jí ruku, která příjemně a jaksi smutně voněla.

„Mami, proč něco voní vesele a něco smutně?“

„To nevím, můj milý,“ odpověděla mi. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Snad je to tím, že s každou vůní máme spojenou nějakou vzpomínku, smutnou nebo veselou.“

„To je možné,“ řekl jsem.

Bylo mi krásně. Vzpomínal jsem na den, který jsme prožili, na nejkrásnější den svého života, a s radostí jsem myslel na to, že takových dní je ještě před námi osmdesát devět.

„Mami, život je takový krásný,“ řekl jsem, „a tak se nechce umírat.“

„Co ty, můj vrabečku?“ povídala. „Proč bys ty měl myslet na smrt? Máš před sebou ještě dlouhatánský život!“

Bylo mi jí moc líto. Ještě na Albatrosu jsem v noci slyšel, jak si s tatínkem povídali o té strašné nemoci, kterou se otec nakazil v kosmu, i o tom, že nám zbývají nejvýš tři měsíce života, jestli za tu dobu lékaři nenajdou způsob, jak ji léčit. Proto byla posádka Albatrosu ve skafandrech a my jsme se nevzdalovali z kajuty, a proto se ani nemůžeme koupat v moři.

Přesto jsem si pomyslel, že když se lidé mají rádi, mají si říkat vždycky pravdu.

„Neříkej to, maminko, prosím tě…,“ řekl jsem. „Vždyť jestli se nepodaří najít způsob, jak léčit tu nemoc…“

„Najde se,“ tiše řekla maminka. „Zcela jistě se najde. Nepochybuj o tom.“

V tom červnovém dni stál J. Lesovalov pod sosnou u cesty a schovával se před lijákem. Čekal na autobus. Silnice se svažovala dolů, po asfaltu tekla voda proudem a nesla s sebou lesní prsť, drobné větvičky, šupinky ze šišek a zežloutlé jehličí. Zdálo se, že se celá silnice pohybuje jako běžící pás. To se tak okázale stěhovalo do lesa léto. Nahoře na nebi myli ve spěchu okna a voda přitom tekla proudem na zem. S hlasem a hřmotem tam stěhovali neviditelný nábytek. Metrákovým kladivem zatloukali do neviditelných stěn neviditelné hřeby a nebeští svářeči tam ve spěchu dokončovali různé nedodělané stavební práce a nebe od toho třeštilo, hřmělo a utápělo se v elektrických výbojích.

Za bouřky je nebezpečné stát pod stromem, ale J. Lesovalov na to nemyslel. Přemýšlel o tom, jak by co nejzajímavěji napsal fejeton a dal mu co nejpřitažlivější název. „Tak jednají čestní lidé!“ nebo: „Jinak jednat nemohl!“ A což jestli takhle: „Čestný nálezce?“ No, to by nebylo nejhorší!

Šlo o tohle: nedávno přišel do redakce dopis, v němž kdosi dosti nejasně psal, že noční hlídač jednoho leningradského klubu při noční obchůzce našel aktovku, v níž bylo deset tisíc rublů. Jak se později ukázalo, zapomněl ji v kině pokladník D. M. Peričko. Pokladník na to přišel až ráno. Utíkal o překot do klubu a našel tam hlídače N. Lesovalova, který mu sdělil, že nález v úplnosti odevzdal do nejbližší banky. Protokol o tom byl napsán a podepsán M. I. Bakšejevovou, provozářkou klubu.

Vedoucí redakce Savejkov poslal do klubu začínajícího novináře J. Lesovalova, aby napsal o poctivém hlídači článek do novin. „Tím spíš, že je to váš jmenovec,“ dodal Savejkov. „Bude to zajímavé. Lesovalov o Lesovalovovi.“

„Žádný Lesovalov o Lesovalovovi, nýbrž Anakonda o Lesovalovovi,“ rozhodně protestoval Jurij. Jeho příjmení se mu vůbec nelíbilo a dávno si vybral tvůrčí pseudonym. Ostatně, dosud žádný článek ani zpráva s tímto pseudonymem nevyšla, všechno, co dosud napsal, bylo slabé. Dokonce už ho podezírali, že nemá novinářský talent. Proto byl tento úkol rozhodující. Jestli i tento fejeton bude špatný, dostane Jurij Lesovalov padáka.