Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Ale to není takové, je studené,“ tvrdohlavě si vedl svou chlapec. „Nedá se chytit rukou, a tyto paprsky ano.“

„To se ti jen zdá. Příští rok se budete učit fyziku. Potom pochopíš, že se ti to jen zdá. A teď požádáme zahradníka, aby nám ukázal rostliny.“

Zahradník byl velmi starý a divný, maličký, s dlouhým bílým plnovousem, který mu splýval až pod pás. I oči měl docela maličké. Jako dvě štěrbiny, nad nimiž trčely husté štětičky obočí. Na sobě měl nějaký zvláštní bílý plášť.

„On je na hraní?“ ptal se chlapec.

„Tiše,“ zašeptala učitelka. „Radši méně mluv a víc se dívej.“

„Ale já se můžu dívat a přitom mluvit,“ řekl na to chlapec. Zdálo se mu, že zahradník otevřel jedno oko a mrkl na něj. Ale jistý si tím nebyl.

„Tady,“ řekl zahradník, „tady jsou užitečné obiloviny. Je tu padesát stébel pšenice. Teď ještě není zralá, ale za měsíc bude na každém stéblu několik klásků se zrny. Dříve se z těchto zrnek dělala mouka na chléb.“

„Byl dobrý, ten chléb?“ zeptala se holčička s mašlí.

„To už nikdo neví,“ odpověděl dědeček. „Recept na jeho výrobu je už dávno zapomenut.“

„A co vy děláte s těmi zrnky?“ zeptala se učitelka.

„Z části se vypěstuje nová pšenice, část jde do muzejního fondu a ostatní — ostatní musíme vyhodit,“ řekl stařík a rozhodil rukama. „Máme přece tak málo země, jen tento záhon pšenice, dva stromy, několik květin a malý palouček s trávou.“

„Pojďte, podíváme se na květiny,“ navrhla učitelka.

Zahradník je zavedl k malému záhonku.

„Jsou to fialky, jediný druh květů, který se zachoval.“ Sehnul se, aby opatrně obrátil zkroucený lístek. „Dříve, dokud byl ještě hmyz, opyloval…“

„To se děti ještě neučily,“ přerušila ho učitelka.

„Smím si na ně sáhnout?“ zeptal se chlapec.

„Sehni se a přičichni si k nim,“ řekl zahradník, „překrásně voní.“

Chlapec si klekl a vdechl něžnou vůni, smíchanou s pachem vlhké rozehřáté země.

„Ach,“ zašeptal a sklonil se ještě hlouběji. „Ach, vždyť to je…“ Nedokázal to vyjádřit. Vůně mu připomínala něco nejasného, nějakou vzpomínku, která ho zneklidňovala.

Ostatní děti si už prohlédly trávu i stromy, ale on pořád ještě klečel a skláněl se nad něžnými lístky.

„Tak, končíme!“ řekla učitelka a podívala se na hodinky. „Musíme zpět. Poděkujte zahradníkovi za zajímavou exkurzi.“

„Děkujeme,“ řekly děti sborově.

„Na shledanou!“ odpověděl jim zahradník. „Přijďte zase!“

„Určitě!“ řekla učitelka. „Tuto exkurzi máme v rozvrhu pro první třídu. Teď přijdu až zase příští rok s novými žáky.“

Chlapec už byl ve dveřích, když se stal ten zázrak. Obrátil se a zahradník mu podal jednu fialku. Přitom spiklenecky přitiskl prst ke rtům.

„To je pro mě?“ tichounce se zeptal chlapec.

Zahradník přikývl.

„Čekáme na tebe!“ zavolala na chlapce učitelka, „pokaždé jsi poslední!“

„Už běžím!“ Strčil si kvítek pod paži a proklouzl do chodby.Ten večer šel chlapec spát dřív než jindy. Zhasl světlo a položil si fialku vedle sebe na polštář. Dlouho ležel s otevřenýma očima a o něčem přemýšlel.

Bylo už ráno, když matka zaslechla z dětského pokoje podivné zvuky.

„Zdá se mi, že chlapec pláče,“ řekla muži. „Asi se na té exkurzi příliš unavil,“ zabručel otec a převrátil se na druhou stranu. „Už večer jsem si všiml, že je nějaký divný.“

„Musím se podívat, co mu je,“ řekla matka. Chlapec seděl na postýlce a hořce plakal. „Co se ti stalo, můj maličký?“ sedla si k němu a objala ho. „Podívej se!“ a rozevřel pěstičku. „Co je to?“

„Fialka!“ Na dlani mu leželo několik pomačkaných lístečků a zvadlý stonek. „Je to fialka. Zahradník mi ji daroval. Tak krásně voněla!“

„Ale jdi, ty můj hlupáčku!“ řekla matka. „To bys měl proč plakat. Máme doma takové krásné růže.“ Vstala a přinesla ze sousedního pokoje vázu. „Chceš, nařídím je na nejsilnější vůni?“

„Nechci, nelíbí se mi tyhle květiny.“

„Ale ty jsou přece mnohem krásnější a voňavější než tvoje fialka.“

„To není pravda!“ řekl chlapec a pěstičkou bušil do polštáře. „To není pravda! Fialka — to je něco docela jiného. Ona… ona…“ A znovu se dal do pláče, protože se mu nepodařilo najít to pravé slovo.

„Teď si můžeme hrát na robinzony, co hrdlo ráčí,“ řekl tatínek. „Máme teď skutečný neobydlený ostrov, na něm chatrč, a dokonce i Pátka.“

To byl ohromný nápad, dát tlustému a neohrabanému robotovi jméno Pátek.

Robot byl ještě docela nový, v slunečních paprscích na něm z každého švů prosakoval olej.

„Podívej, jak se potí,“ řekl jsem.

Stáli jsme na břehu a dívali se na odplouvající Albatros. Byl už od nás tak daleko, že jsem nemohl rozeznat, zda jsou ještě na palubě lidé, nebo ne. Potom z komína vystoupil oblak páry a za několik vteřin v dálce zaznělo dlouhé houkání.

„Konec,“ řekl tatínek, „půjdeme do chaty.“

„Kdo tam bude dřív?“ vykřikla maminka a všichni jsme se úprkem hnali do domečku. Přímo u cíle jsem zakopl o kořen a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Tatínek řekl, že to je nešťastná náhoda a že musíme běh opakovat. Maminka se ptala, zda jsem se moc neuhodil. Řekl jsem, že to vůbec nic není a že klidně můžu znovu běžet ke břehu a nazpět, ale vtom se ozval zvonek a tatínek řekl, že to asi bude z Albatrosu a že závody musíme odložit.

Zvonek zvonil jak pominutý, dokud tatínek nezapnul videofon. Na obrazovce se objevil kapitán Albatrosu. Pořád ještě byl ve skafandru a v helmě.

„Odplouváme,“ řekl, „protože…“

„Já vím,“ přerušil ho tatínek.

l 73“Budete-li něco potřebovat…“

„Vím, vím. Šťastnou cestu.“

„Děkuji. Buďte šťastni!“

Tatínek zmáčkl vypínač a obrazovka zhasla.

„Táti,“ zeptal jsem se, „odešli navždycky?“

„Vrátí se pro nás,“ řekl tatínek.

„Kdy?“

„Asi za tři měsíce.“

„Tak dlouho?“

„A copak ty nejsi rád, že konečně můžeme být sami a nikdo nám nebude překážet?“

„To se ví, že jsem rád,‘’ řekl jsem a byla to pravda pravdoucí. Vždyť za celý život jsem viděl tatínka jen třikrát a nikdy déle než měsíc. Pokaždé když přiletěl, nahrnulo se k nám tolik lidí, že jsme nemohli udělat krok, aby okolo nás nebyl zástup. Tatínek rozdával autogramy a odpovídal na spousty otázek. Nikdy jsme nemohli být skutečně sami.

„Tak pojďte, prohlédneme si to naše království,“ navrhl tatínek.

Naše chata měla čtyři místnosti: ložnici, jídelnu, můj dětský pokoj a tatínkovu pracovnu. Pak tam ještě byla kuchyně a mrazicí komora. Tatínek měl v pracovně spoustu všelijakých aparátů a velký elektropočítač. Řekl mi, že mě s ním naučí zacházet, abych mu mohl pomáhat, až bude psát zprávu o své činnosti.

V mém pokojíku byla postel, stůl a velká knihovna nabitá knihami až do stropu. Chtěl jsem si je ihned prohlédnout, ale tatínek řekl, že to mohu udělat později, až si důkladně prohlédneme celý ostrov.

Na dvoře byla malá elektrárnička. Zkusili jsme ji dát do chodu, maminka stála opodál a říkala, že takoví mechanici, jako jsme my dva, určitě něco přepálí, ale nic nám neshořelo, jen jsme prověřili, zda jsou akumulátory nabité.