Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Tak ty mě chceš otrávit?“ řekl Anakonda. „No tak mě otrav, patří mi to, jsem mizera!“

Vzal odměrku, vypil nahořklou tekutinu jedním douškem a nádobku odhodil. Ploška na spirále se vymrštila, chytla odměrku a vše se stáhlo zpět do koule. Jurij čekal na svůj smutný konec.

Ale tekutina měla zcela jiný účinek. Hlava pomalu přestávala bolet a stesk se také rozplynul. Anakonda usnul. Za hodinu se probudil svěží a zdráv. Rozhodl se bez meškání pustit do práce. Sedl si ke stolu. Začal psát reportáž. Zanedlouho s ní byl hotov. Začínala takto:

Se šibalským úsměvem a bodrým humorem mě přijal ve svém skromném, ale útulném hnízdě za městem šlechetný nálezce N. I. Lesovalov. Veškerý ušlechtilý způsob života čestného nálezce přímo vybízí k rozsáhlému navracení nálezů. Když jsem ho navštívil, pil šlechetný nálezce na verandě kávu ze žaludů. Gramofon hrál melodickou houslovou rapsodii. Z magnetofonu se lila zádumčivá melodie klavíru.

„Mám rád tento ušlechtilý nápoj,“ s vlídně přimhouřeným okem mi vyprávěl zkušený nálezce. „Zejména když piji v doprovodu oduševnělé hudby Bachovy, Rimského— Kor saková nebo jiných skladatelů. Už od útlého dětství jsem měl dvě záliby: hudbu a vracení nálezů. Moc rád jsem lidem vracel ztracené mince, předměty, nebo potraviny…“

Reportáž měla jedenáct stran rukopisu. To znamená, že na stroji to bude 9 stran, to právě stačí na podčárník. V nejbližších dnech si koupím psací stroj, proč ne, teď když mám peníze.Jenže materiál by se měl přepsat už dnes. Jurij se obrátil ke kouli:

„Kdybys mi aspoň pomohla, Kláro. Visíš tady a k ničemu nejsi.

Klára mrkla nafialovělým světlem. Z koule vyrostly dva závity a několik osiček. Začaly růst, proplétat se a tvořit složitou konstrukci. Za čtrnáct vteřin už byl v jednom ze závitů v tmavých pružných destičkách sevřen list rukopisu. Po řádcích běhal světelný paprsek, který text četl. V jiném skřipci byl upevněn bílý list papíru, po tom běhal maličký váleček a za ním zůstával vzorně vytištěný text.

Za tři minuty a sedm vteřin byl rukopis přepsán ve třech exemplářích. Pak se celý stroj začal rozplývat a zmenšovat. Koule opět do sebe vtáhla všechny závity a zůstala hladká jako předtím. Anakonda prověřil text. Ani jediná chyba. Dokonce na dvou místech Klára opravila chyby, které udělal. Tato Klářina schopnost se Jurije nepříjemně dotkla.

Příští den ráno se Anakonda rozjel do redakce. Reportáž byla přijata chladně. Savejkov řekl:

„Je to neupřímné a falešné. Nejde vám to. Ten stařík vám nevyšel. Je sice teplý, ale nějaký vybledlý. Zkuste ho trochu ochladit, ale zato oživit. Něco jsem vám tam naznačil v textu.“

Jurij si vzal od Sávej ková rukopis, celý přeškrtaný a loudal se domů „oživovat staříka“. Ale jak to udělat, to nevěděl. Cítil, že to lépe nenapíše. Ze žalu zašel do obchodního domu v ulici Frunzeho, koupil si dvě nylonové košile, potom se chvíli rozmýšlel a koupil si svícen vyrobený v Tallinu a porcelánového harmonikáře. Protože nákup nebyl těžký a lehce se vešel do kabely, rozhodl se, že tentokrát nepojede taxíkem, a šel na trolejbus. V trolejbusu nebylo mnoho lidí a Jurij našel místo u okna. Jel sotva dvě stanice, když se z kabely ozvalo žalostné mňoukání. „Co je zas tohle, hrome!“ divil se. „Žádná kočka se mi tam dostat nemohla. To si zase vymýšlí ta sakramentská Klára.“

Mňoukání bylo čím dál tím hlasitější a žalostnější.

„To jsou dneska lidi,“ řekla žena, která seděla přes uličku. Obrátila se k Jurijovi: „Když chcete mít kočku, tak ji aspoň netrapte. Nacpal jste na ni ty své nákupy. Vždyť se vám v té tašce udusí.“

„Promiňte, občanko, žádnou kočku v tašce nemám,“ řekl Anakonda zdvořile.

„To si myslíte, že jsme všichni nahluchlí? Lže a ani se nezačervená!“ ozvaly se ze všech stran rozzlobené hlasy.

„Jistě někde ukradl čistokrevného kocoura a teď ho schovává. Poznám to po hlase, je to angorská kočka,“ řekl starší muž, patrně znalec koček.

„Měli bychom ho odvést na milici!“ řekl kdosi. „Tam se vysvětlí, kde je zakopaný pes.“

Anakonda popadl kabelu a rychle zamířil k východu. Vystoupil pět stanic před svým domem. Jen šlápl na asfalt, mňoukání přestalo. Ale už se mu nechtělo znovu lézt do trolejbusu, raději šel pěšky. Šel a přemýšlel o tom, co si to ta Klára zase vymyslela.

Když se blížil ke svému domu, uviděl shluk lidí. Lidé už se začínali rozcházet, již se nasytili podívané. Trolejbus, tentýž, co v něm jel Jurij, pamatoval si totiž jeho číslo, tam stál celý nakloněný. Na pravé straně měl promáčknutou karoserii a okno, u něhož Jurij prve seděl, bylo napadrť.

„Náklaďák ho chtěl předjet,“ vysvětlovala Anakondovi jakási žena. Cestující jsou živi, mají jen nějaké oděrky a vylekali se. Štěstí, že tam u toho okna nikdo neseděl — ten by to byl schytal.“

Jurijovi došlo, že ho koule vlastně zachránila. Ale když pominul první nával radosti, začala ho trápit myšlenka: když mě mohla zachránit, může mě stejně snadno zničit.

Doma čekal Anakondu telegram: Přiletěla Kryma cekám zitra chata Kyra. Text ho potěšil, ale také vyvolal pochyby. Posledně, když se Kyra vracela z Krymu, poslala telegram, aby ji čekal na letišti. Ze by ji tentokrát někdo v letadle doprovázel? S Kyrou se Anakonda seznámil před dvěma roky na nějakém večírku. Velice se mu zalíbila. Začali spolu chodit do kina, do divadel a na pláž. O lásce nepadlo dosud ani slovo. Kyra je samostatné děvče, které zná svou cenu, a není snadné se jí zalíbit. Nedávno skončila univerzitu, teď pracuje jako laborantka v jednom biologickém ústavu. Její otec, známý profesor galvanoterapie, měl auto a chatu. Ke cti Anakondově je třeba říct, že když se s Kyrou seznámil, neměl ani ponětí o titulu jejího otce, o volze, ani o chatě. Naopak, bylo mu velmi nemilé, že Kyra žije na tak vysoké hmotné úrovni. Částečně také proto po skončení univerzity nezačal pracovat ve svém oboru, ale našel si místo v redakci. Toužil po slávě populárního novináře a chtěl tím Kyře dokázat, že také není jen tak někdo. Ale bohužel, s žurnalistikou mu to moc nevycházelo. Už tři měsíce byl v redakci, ale všechno, co doposud napsal, skončilo v koši. Teď má jedinou naději — reportáž o šlechetném nálezci.

Jurij se přinutil usednout ke stolu a začal přepisovat svůj článek. Ale nedařilo se mu to. Klára visela nad ním, v práci však nepomáhala. Patrně se nechtěla vměšovat do tvůrčího procesu. Anakondovi se strašně chtělo spát. Než ulehl, překontroloval balíčky pod matrací. Vše bylo v pořádku. Peněz měl ještě hodně.

Probudil se časně ráno. Rychle se umyl, vypil čaj, strčil Kláru do kabely, položil na ni svetřík, který koupil pro Kyru, a šel na nádraží. Cestou koupil kytici jižních růží.

Od stanice ke Kyřine chatě to bylo pouhých deset minut cesty. Kyra seděla na verandě v šatech sluneční žlutavé barvy. Moc jí to slušelo. Byla také hezky opálená. Uvítala Anakondu ne sice nepřátelsky, ale jaksi chladně. Jurije napadlo, že z něho nemá moc velkou radost. Květy sice blahosklonně přijala, ale svetřík ne.

„Juro, žádné hmotné dárky nechci. Neměj mi to za zlé. Tak co, už ti konečně něco otiskli?“

„Dostal jsem zálohu na reportáž,“ lhostejně pronesl Anakonda. „Napsal jsem slušný fejeton o šlechetném nálezci a návratci.“