Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Dobře,“ řekl Jurij, „půjčím vám!“

Babylon Viktorovič šel ke dveřím, za ním šel Anakonda doprovázený koulí Klárou. Tu Babík udivené řekl:

„Co je zas tohle? Díra ve dveřích! Rád bych věděl, který lotr to udělal?“

Vskutku, ve výplni byla díra, absolutně kruhová, jak vystřižená. Nikde ani třísečka. Ani jedna pilina nebyla na zemi.

„To udělala ta koule,“ chvějícím se hlasem vysvětlil Jurij. „Když jsme šli sem, zavřel jsem za sebou dveře, a ona za mnou všude lítá.“

„No dobře, zítra to spravím překližkou. Všechno bude, jak má být… Ale piastry, jak jim říkali staří Římané, mi dáte ještě dnes?“

„Ano.“

V kuchyni objevili další Klářinu lumpárnu. Dvířka trouby byla také děravá. Koule prošla dvěma železnými pláty zřejmě bez námahy. Okraje díry byly absolutně hladké, žádná trhlina.

„Šikovně to ta vaše koulička dělá,“ řekl Babylon Viktorovič. „Mám jednoho známého, ten ty dvířka vymění… Mimochodem, ten můj známý prodává zubařské křeslo, už dávno po takovém toužím. A chce za něj jen šedesát pět…“

„Nač ho, prosím vás, potřebujete?“ podivil se Anakonda. „Vždyť nejste zubař!“

„Ovšem, nejsem,“ souhlasil Babík. „Ale zubařské křeslo má takové pohodlné opery pro ruce a ještě podložku pod hlavu, kterou je možno nastavit podle potřeby, aby člověka nebolelo za krkem. Z takového křesla se to moc pohodlně pozoruje. A pak budu mnohem méně vycházet z pokoje, takže bude daleko méně příležitostí, abych se náhodou někomu neprořekl o té kouli.“

Když se Jurij konečně svalil do postele, okamžitě se propadl do autonomního království snů, kde nejsou peníze ani proklaté koule jménem Klára. Probudil se až odpoledne, tak se za včerejší den utahal. Tři kroky od něho v hlavách postele, na úrovni jeho očí se vznášela ve vzduchu temná koule.

A co peníze? lekl se Jurij. Co když se mi o nich jenom zdálo? Ale že by koule byla, a peníze ne? Honem vyskočil z postele a nadzvedl matraci. Balíčky tu ležely vedle sebe jak neviňátka. Jeden byl trošičku tenčí — z toho včera vytáhl patnáct desetirublovek pro Babíka.

Dříve než se vydal do pekařství pro chleba, zabalil kouli do novin a strčil ji do nákupní tašky. Koule se nevzpírala. Není to tak hrozné, pomyslel si Jurij. Klára zkrátka musí být pořád u mne, ale v jaké poloze a v jakém obalu, to je jí lhostejné. Vůbec se nesnaží dělat si reklamu. Nu což, tak ji budu v noci pouštět a ve dne nosit — a bude to. Pravda, je pořádně těžká, je to téměř neúnosné tajemství, ale co se dá dělat!

Když šel okolo Babíkových dveří, všiml si, že díra je pečlivě zakrytá překližkou a nabílená. A když přišel do kuchyně, vrhl pohled na dvířka od trouby. Byla vyměněná, nová, bez díry. Babylon Viktorovič drží dané slovo. Přece jen má nějaké svědomí, pomyslel si Anakonda. Je to sice drahé svědomí, stálo mě sto padesát rublů, ale lepší takové než žádné.

Když byl konečně po snídani a pečlivě zavřel dveře svého pokoje, odešel Jurij do obchodního domu na nákup. Taxík už se blížil k obchodnímu domu, když Jurije napadlo, že by možná měl šoférovi hodně rychle zaplatit, zabouchnout dveře taxíku a kouli i s nákupní taškou nechat na sedadle. Ale hned to pokušení zaplašil. S Klárou nejsou žerty. Co když udělá díru ve volze, to by byl skandál! Lepší je vycházet s ní po dobrém.

V obchodním domě si Anakonda nejdříve koupil tašku — něco mezi batohem a cestovní kabelou — dala se nosit v ruce i na zádech. Položil síťovku s Klárou do této kabely a pak začal nakupovat. Dosud nikdy neměl větší sumu peněz, a proto si řekl, že se nejdříve trochu potrénuje nákupem drobností, a teprve potom bude kupovat drahé věci. Jako rozcvičku si koupil šálek na čaj, pouzdro na cigarety s obrázkem Petropavlovské pevnosti, tučňáka z umělé hmoty, ponožky, lžíci na obouvání, cukřenku z plexiskla, elektrickou svítilnu, zapalovač s plynovým zásobníkem, věčný kalendář, porcelánovou lišku a stolní teploměr. Pak udělal druhé kolo: koupil si drahé boty za 35 rublů, čtyři košile, svetr pro Kyru (45), pulover pro sebe za 37 rublů, oblek za 178 rublů a fotoaparát Kyjev. Pro dnešek dost, rozhodl se. Zítra budu v tomto příjemném zaměstnání pokračovat, ale teď si půjdu na Něvský něco sníst a potom pojedu domů.

Vyšel z obchodního domu ověšený balíčky. Za chvíli již s rozkoší pojídal za stolkem restaurace obložené chlebíčky se suchým salámem a zapíjel je kávou. Náhle mu kdosi ryčným hlasem opilce křikl u ucha:

„Jen si žij, maličký, a buď zdráv dlouhá léta, pojídej chlebíčky na kraji našeho světa.“

Jurij se lekl a podíval se vzhůru. Před ním stál mladý člověk s opuchlým obličejem. V ruce měl síťovku a v ní plno lahví od vína.

„Ty jsi nějak zpychnul, Jurko, že se nehlásíš ke spolužákovi!“ vykřikoval neznámý a zase začal ve verších: „Jsem vrchní odevzdávač flašek a básník světem neuznaný, neříkej, že jsem jenom šašek, a pojď mi zhojit moje rány.“

Rány mu Anakonda hojit nešel. Poznal, že je to jeho spolužák Tolja Drevesnyj. Tolja měl už na základní škole pověst začínajícího básníka. Na každé nástěnce byla jeho básnička, zúčastnil se tvůrčích soutěží, vkládali do něj velké naděje. Po maturitě se už Anakonda nikdy nesetkal ani s Toljou, ale ani s jeho verši v tisku. Teď Drevesnyj najednou vyplul z mlhy zapomnění na nejneočekávanějším místě a v nejméně příhodnou dobu.

„Nazdar, Toljo!“ řekl Jurij a zatvářil se, jako když ho setkání moc těší. „Jak se máš? Kde pracuješ?“ Drevesnyj zarecitoval jak na scéně:

„Dělal jsem v průmyslu vína,nemeškal ani chvíli,není to moje vina,že mě teď vyhodili.“

Hosté po nich začali pokukovat. Ještě abych se dostal do nějaké hloupé šlamastyky, řekl si polekaně Jurij. Odvedou nás na milici a tam objeví moji kouli,

„Pojď, zajdeme do potravin a odtud ke mně. Seznámím tě s Tusjou,“ řekl Drevesnyj a opět začal ve verších:

„Anděl letící ve výšinách,tak milý a tak sympatický,s ‚výbornou‘ ve všech disciplínách a mravně spolehlivý vždycky,se stal objektem zcela hmotným — mou ženou. Jaké štěstí pro mne…“

„Pojď rychle!“ řekl Anakonda a popadl kabelu s Klárou a všechny své balíčky s nákupem. Drevesnyj vyšel za ním.

Příští den se Anakonda probudil s hlavou těžkou jako kámen. Žaludek měl jak na vodě. Na zemi se válely pomačkané balíčky s nákupem. Koule visela ve vzduchu tři kroky od postele. Jurij se obrátil na druhý bok, zkusil znovu usnout, ale padla na něj taková nálada, že na spánek už nebylo ani pomyšlení. Život mu připadal úplně k ničemu a úplně zbytečný. Vzpomněl si, že dosud nedokončil redakční úkol. Cítil, že nemá nejmenší tvůrčí myšlenku. Pak si vzpomněl na včerejší pitomý opilý večer i na to, jak ho ten žvanil Drevesnyj vyhnal. V hlavě měl kameny a pneumatické kladivo, které je systematicky roztloukalo, řvaly mu v ní pily a do toho rachotily basy prázdných lahví od vína

Kdybych radši usnul a už se neprobudil, otráveně si pomyslel Anakonda. Aby už mě nebolela hlava, aby nebyla ta nešťastná koule a ani já sám… Proč já ty peníze sebral!

Pokoj se na okamžik ozáří! růžovým svitem. Klára připlula k Anakondovi a zůstala viset osmdesát centimetrů od jeho tváře. Na kouli se objevil maličký výrůstek. Ten se protáhl směrem k Jurijovi a proměnil se v pevnou spirálku. Na konci spirálky se vytvořila drobná ploška a na ní se objevila maličká průzračná odměrka. Ta se naplnila namodralou tekutinou.