Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Před smrtí se spolu vídali jen zřídka, avšak hned další léto po jeho smrti se shodou okolností hajný dostal do města, zašel za Naděždou a pozval ji, aby i s dcerou přijely za ním do lesa. Věděl, že Naděžda na tom s penězi nijak slavně není, že žádné jiné příbuzné nemá. Pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. A tak ji k sobě pozval, aby mu tam přivezla holčičku.

Od té doby Naděžda přivážela Olinku ke strýci Timofejovi každé léto, na celý měsíc, a co víc, vždycky v sobotu přijížděla i ona, poklidila v hájence, umyla podlahu a snažila se být nějak užitečná, protože strýc Timofej si žádné peníze za Olinku samozřejmě nevzal. A to, že pořád něco v hájence dělala, místo aby si odpočinula, Timofeje zlobilo a tak trochu také dojímalo.

Schylovalo se ke konci srpna, počasí bylo den ze dne horší, noci chladné a vlhké, až člověku připadalo, že sem táhne z nějakého sklepa nebo až od samotného Rybinského moře. Turisté se rozjížděli. Byla poslední sobota, Timofej slíbil, že za tři dny Olju přiveze rovnou do školy, měla totiž jít do první třídy. Nastala poslední noc, kdy Naděžda přenocuje u Timofeje. Je také možné, že hajný přijede do Kaljazinu na svátky, možná že se ale až do nového roku neuvidí.

Naděžda myla nádobí. Na podlaze ležel kousek jádrového mýdla. Umývala sklenice a talíře, které se tu nahromadily od oběda i večeře. Tak trochu si s každou sklenicí pohrávala. Olje byla zima, a tak se rozběhla někam mezi křoví na houby. Lesník seděl na kameni s blůzou přehozenou přes ramena. Neměl v úmyslu se jít koupat, ale ani doma neměl nic na práci. Oba mlčeli.

Hajný se v tom okamžiku necítil nejlépe, uvědomoval si, že si nemůže zcela otevřeně promluvit s Naděždou a navrhnout jí, aby u něho zůstala natrvalo. Nebýt jeho bratra Nikolaje, bylo by to pro něho všechno snazší, a tak se hajný raději díval na šedivou podvečerní vodní hladinu, na černý ostrovní les připomínající vysoký plot, na osamělé světlo jediného táboráku. To nebyli turisté, ten oheň zapálili místní rybáři.

Avšak i Naděžda byla stísněná, jako kdyby čekala, že jí hajný chce něco říct. Napřímila se, schovala pod bílý, šátek s červenými puntíky pramen rusých vlasů. Za léto jí vlasy zesvětlely, byla tak opálená, že i zuby jako kdyby jí zbělely a oči se ji rozsvítily. Timofej se raději otočil, protože Naděžda se na něho dívala dlouho a upřeně. Na něho, na invalidu by se neměl nikdo takhle dívat, je ošklivý chlap a navíc je starší bratr jejího zemřelého muže. Tím spíš, když si navíc v duchu přál, aby odtud Naděžda neodjížděla.

Stála a pozorovala ho. Musel si toho všimnout. V podvečerním soumraku jí svítily oči, bělmo dostalo teď světlemodrý nádech. Timofej se díval na opačnou stranu, ale v srdci měl takový divný pocit z očekávání toho, co se může právě teď stát.

Naděžda však najednou řekla:

„Poslyš, Timo, běž teď domů. Vezmi s sebou Olinku, už je chladno. Já přijdu hned.“

Hajný okamžitě s ulehčením vstal a v duchu byl Naděždě vděčný, že dokázala najít taková všední, ale vlídná a vhodná slova.

Zavolal Olju a šli domů. Naděžda ještě zůstala u řeky, aby domyla nádobí.

Dag se pohodlně rozvalil v opotřebovaném křesle, rozložil na stole seznam, nahlas ho předčítal a nehtem přitom odškrtával jednotlivé položky. Trochu mhouřil oči, už ho trochu zlobily, i když si nic takového nechtěl v žádném případě vůbec připustit.

„Náhradní vysílačku máš?“

„Mám,“ odpověděl Pavlyš.

„Vzal sis ještě jednu buňku?“

„Nejdřív si to celé přečti. Sato, nemáš černé nitě?“

„Ne, černé nitě došly.“

„Vezmi si radši ještě jednu buňku navíc,“ řekl Dag.

„To je zbytečné.“

„Rezervní generátor si vem.“

„Je tam, bod třiadvacet.“

„V pořádku. Kolik kyslíkových láhví si bereš?“

„Dost.“

„Kondenzované mléko? Kartáček na zuby?“

„Ty mě vypravuješ jako malého kluka na výlet.“

„Vem si kompot. My to tu bez něj vydržíme.“

„Až budu mít chuť na kompot, přijdu si na něj k vám.“

„To nebude tak jednoduché.“

„Dělám si legraci,“ řekl Pavlyš. „Já se k vám vůbec nechystám!“

„Jak chceš,“ dodal Dag.

Sledoval obrazovku. Roboti šplhali po lanech jako cirkusoví akrobati.

„Přejdeš už dneska?“ zeptal se Dag. Dag totiž pospíchal zpátky na Zem. Ztratili už takhle dva dny, když chystali nalezený koráb k transportu. K tomu je třeba připočítat ještě dva týdny na brzdění a na další manévry.

Na můstek vstoupil Sato a řekl, že člun je připraven a patřičně zásoben.

„Je tam všechno podle seznamu?“ zeptal se Dag.

„Je. Pavlyš mi dal kopii.“

„Tak v pořádku,“ přikývl Dag. „Přidej mu tam ještě třetí obytnou buňku.“

„Už jsem ji tam dal,“ řekl Sato. „Máte ještě náhradní. Nám k ničemu moc nejsou.“

„Být na tvém místě,“ vážil slova Dag, „přešel bych teď hned.“

„Já jsem připraven,“ řekl Pavlyš. Dag měl pravdu. Raději by měl přejít teď a jestli nebude něco v pořádku, může se vrátit na koráb a vzít si co bude potřebovat. Bude totiž muset strávit několik týdnů na neovladatelné kosmické lodi, na mrtvé lodi, kterou její majitelé opustili neznámo kdy a neznámo proč a která se teď potácela vesmírem jako „Bludný Holanďan“. Loď odsouzená k záhubě, kdyby se s ní nesetkali, pomalu by umírala v černém prázdnu vesmíru, dokud by si ji nepřitáhla nějaká hvězda nebo planeta nebo dokud by se neroztříštila při srážce s meteorem. Galaktický prostor, kudy se vraceli, byl prázdný, ležel stranou od prozkoumaných cest a jen málokdy se sem nějaký koráb dostal. Byl to výjimečný, téměř neuvěřitelný nález. Nikým neovladatelný, nepoškozený koráb, který posádka opustila.

Dag spočítal, že povlečou-li svou kořist, palivo jim vystačí k nejbližším základnám. Samozřejmě pokud z vlastního korábu vyhodí náklad, pro který dvacet měsíců neviděli jedinou lidskou tvář s výjimkou svých vlastních.

Byli tři a jeden z nich musel přestoupit na neznámý koráb, udržovat spojení a sledovat, aby se choval, jak jim bude vyhovovat. Přejít měl Pavlyš.

„Jdu,“ oznámil Pavlyš. „Vyzkouším spojení.“

„Buď opatrný,“ varoval ho Dag, kterého to najednou nějak dojalo. „Kdyby něco…“

„Hlavně abyste mě cestou neztratili,“ zažertoval si Pavlyš.

Pavlyš ještě na okamžik nakoukl do své kajuty, jestli něco nezapomněl a také aby se pohledem rozloučil s těsným a už nepohodlným bydlištěm, kde strávil řadu měsíců a se kterým se loučil o něco dřív, než předpokládal. A najednou se cítil sentimentálně provinilý před těmi prázdnými a do posledního šroubečku známými stěnami.

Sato obratně zavedl člun k otvoru mrtvého korábu, kde zřejmě kdysi stál záchranný člun. Teď tam nebyl. Jenom nějaké mechanické zařízení trčelo kousek stranou.

Pavlyš před sebou strkal balík se zásobami a rezervními nádržemi širokou chodbou až ke kajutě s ovládacím pultem. Rozhodl se, že se utáboří tady. Mohl-li usuzovat podle tvaru a rozměrů místnosti, jeho bývalí obyvatelé byli menší než lidé, ale zřejmě trochu mohutnější. V kajutě nebyl žádný nábytek, takže nebylo možno blíže zjistit, jak bývalí majitelé korábu vypadali. Možná že to ani nebyla kajuta, ale nějaký sklad. Projít celý koráb ještě nestačili. To teď čekalo na Pavlyše. Koráb byl hodně velký. A procházka slibovala řadu překvapení.