Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Musel se tu nejdřív usadit. Sato mu pomohl připravit buňku. Přestupnou komoru umístili u dveří a ověřili si, jestli se celé obytné zařízení dostatečně rychle plní vzduchem. Všechno bylo v pořádku. Teď měl Pavlyš svůj dům, kde mohl žít bez skafandru. Skafandr se mu hodí k procházkám. Zatímco si rozkládal v kajutě své věci, Sato mu pomohl zapojit osvětlení a vyzkoušet vysílačku. Jako kdyby se tu chystal k bydlení on sám…

Tohle všechno trvalo dobře šest hodin. Dag měl obavy o spolehlivost vlečného spojení. Při závěrečném nabírání rychlosti šel Pavlyš k ovládacímu pultu a sledoval, jak stříbrné válce, které vyhodili z jejich korábu, mizely za nimi, jako kdyby zůstaly stát na nástupišti u odjíždějícího vlaku. Přetížení bylo už snesitelné, proto se rozhodl věnovat se své práci. Ovládací pult mu toho moc neřekl.

Byla to zvláštní podívaná na to zařízení. A vůbec na celou kabinu. Jako kdyby tu řádil nějaký chuligán. Nebo spíš nějaký nevzdělaný amatér, kterému někdo dal na hraní a k rozbití drahý a složitý přístroj, ze kterého si udělal krystalku. Místo hřebíků použil tranzistorů, z tištěných spojů si udělal podložky a podle jeho názoru nepotřebnou platinovou fólii použil jako těsnění. Dalo by se předpokládat, a tu myšlenku Dag vyslovil, když sem vstoupil prvně, že koráb byl původně plně automatizován. Poté však někdo bez zábran strhal všechny kryty a víčka, propojil nakrátko spojení, které tak propojeno být nemělo. Jednoduše udělal všechno, aby ze speciálního dokonalého chronometru vyrobil prastarý budík. Po takové operaci tu zbyla spousta „zbytečných součástek“, které měly v některých případech ohromující rozměry.

Ten dotyčný všechno rozházel po podlaze, jako kdyby s tím ničivým dílem pospíchal a chtěl s ním být hotov dříve, než se vrátí někdo, kdo by mu v tom mohl zabránit. Zajímavé bylo, že nikde nenašel jedinou židli, křeslo nebo aspoň něco, co by se těmto běžným předmětům podobalo. Možná že obyvatelé ani nevěděli, co to židle jsou. Třeba seděli na podlaze. Nebo se pohybovali tak, že se kutáleli. Pavlyš s sebou vlekl kameru a snažil se natočit všechno, co jen bylo možné. To pro jistotu. Kdyby se s ním něco stalo, zůstanou po něm aspoň tyhle záběry. Svítilna na přilbě jemně předla, tím více vynikalo to absolutní ticho kolem. Bylo to takové ticho, že se Pavlyšovi zdálo, že slyší něčí kroky nebo nějaký hluk. Měl sto chutí chodit po špičkách, aby náhodou někoho neprobudil, i když věděl, že tu nemá koho probudit. Chtěl odpojit přilbu se spojením, ale včas se zarazil. Kdyby v tom naprostém tichu korábu vznikl nějaký hluk, zvuk, hlas, ať ho zaslechnou.

Z takové neskutečné představy na něho najednou padla nejistota. Přistihl se dokonce při nesmyslném pohybu — ruku položil na rukojeť paprskometu.

„Podmíněný reflex,“ řekl si.

Pak zjistil, že to vyslovil nahlas. Ve sluchátkách zaslechl Dagův hlas.

„Co tím myslíš?“

„Ale zvykl jsem si, že jsme byli pořád spolu,“ odpověděl Pavlyš. „Není to tu zrovna útulné.“

Pavlyš měl dojem, že se odněkud pozoruje a že vidí človíčka ve třpytícím se skafandru, takového broučka v obrovské plechovce nacpané všelijakou veteší. Chodba vedoucí kolem jeho kajuty končila kruhovou prázdnou místností. Pavlyš se odrazil od místa, kudy vstoupil, a dvěma skoky místnost překonal. Dál pokračovala přesně stejná chodba. Stěny i podlaha měly všude namodralý odstín, byly trochu vyrudlé, jako kdyby to způsobilo sluníčko. Světlo umístěné na přilbě se rozlilo do širokého paprsku. Stěny je vracely. Chodba před ním zatáčela. Pavlyš ji zakreslil do plánku. Kresba na něm připomínala elipsu, v jejíž přední části byl vyznačen otvor pro náklady a hangár pro člun, který odtud odletěl. Možná že to byl prostor pro záchrannou raketu. Dál měl na plánku ovládací pult s kruhovým sálem a další tři chodby směřující od pultu. Věděli sice, kde jsou umístěny motory, zatím je ale do plánu nevyznačili. Měli dost času, aby si mohli všechno dokonale prohlédnout. Asi po sto krocích chodba končila u pootevřeného vchodu. Leželo tu něco bílého, plochého. Pavlyš se k tomu předmětu pomalu sklonil. Sklopil hlavu, aby ho mohl dobře osvětlit. Byla to nějaká látka, bílý šátek. Chtěl ho překročit, zřejmě se však nechtěně látky dotkl a ta se rozpadla na prach.

„Škoda,“ zalitoval.

„Co se stalo?“ zeptal se Dag.

„Starej se o sebe,“ řekl Pavlyš. „Nebo vypnu spojení.“

„Jen to zkus. Za chvilku jsem za tebou. A nezapomeň na plánek!“

„To víš, že ne,“ odpověděl Pavlyš a zaznamenal do plánku vchod.

Za ním byla chodba širší, menší chodby z ní vyrůstaly jako větve. Pavlyš je zatím nezaznamenával. Zvolil si hlavní, nejširší chodbu. Ta ho dovedla k dalšímu vstupnímu otvoru, který byl neprodyšně uzavřen.

„Tak to by pro dnešek mohlo stačit,“ řekl Pavlyš.

Dag neříkal nic.

„Proč nic neříkáš?“ zeptal se Pavlyš.

„Nechci se plést do tvé samomluvy.“

„Děkuju. Dorazil jsem k uzavřenému vchodu.“

„Nepospíchej s otvíráním,“ radil Dag.

Pavlyš si posvítil na stěnu kolem vstupního otvoru. Spatřil vystouplý čtverec a přejel po něm rukavici. Vchod zlehka zajel do stěny a Pavlyš ustoupil stranou. Nic víc se však nestalo. Najednou měl pocit, že za ním někdo stojí. Prudce se otočil a světlo namířil do chodby. Samozřejmě tu nikdo nebyl. To mu prostě povolily nervy. Dagovi neřekl nic a překročil práh.

Ocitl se v prostorné místnosti, podél stěn se táhlý police. Na některých stály skříňky. Do jedné se podíval. Z jedné třetiny byla plná prachu. Těžko říct, co v ní bylo před tím.

Ve vzdáleném koutě místnosti svítilna nahmatala ještě jeden kousek látky. Pavlyš se rozhodl nepřibližovat se. Bude lepší když vezme konzervát a až na Zemi zjistí, z čeho ti neznámí dělali látku. Když už mířil paprskem stranou, najednou ho napadlo, že na tom kousku látky by mohlo být něco namalováno. Vykročil tím směrem. Byl na ní zřetelný černý nápis. Sklonil se. Usedl na bobek.

‚Jmenuji se Naděžda‘, bylo napsáno rusky na tom kousku látky.

Pavlyš ztratil rovnováhu. Rukou zavadil o látku a ta se rozpadla. Zmizela. A s ní i nápis.

„Jmenuji se Naděžda,“ opakoval Pavlyš.

„Cože?“ zeptal se Dag.

„Bylo tu napsáno — jmenuji se Naděžda,“ řekl Pavlyš.

„A kde, prosím tě?“

„Už nikde,“ odpovídal Pavlyš. „Dotkl jsem se toho a ono to zmizelo.“

„No zaplať pámbů,“ pronesl potichu Dag. „Uklidni se.“

„Ale vždyť já jsem naprosto klidný.“

Až do té chvíle byl koráb pro Pavlyše jakýmsi přízrakem, něčím neskutečným, jako kdyby to bylo dáno pravidly nějaké neznámé hry. A dokonce když zaznamenával na plánek, na plastickou destičku připevněnou k zápěstí levé ruky, síť chodeb a vstupních otvorů, nepodařilo se mu překročit práh této neskutečnosti. Připadal si jako laboratorní myš v bludišti. Na rozdíl od ní ale Pavlyš věděl, že toto bludiště má své meze a letí kosmickým prostorem ke sluneční soustavě.

Zpráva na šátku, který se mu rozpadl před očima, tato pravidla porušovala. Ta slova se sem nemohla dostat nějakým kouzlem, a proto z toho bylo možno udělat jediný závěr: nic takového neexistovalo. Stejného názoru byl i Dag. Byl by to i Pavlyšův názor, kdyby se ocitl na Dagově místě.