Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

To byla slast! Jak mi bylo lehko a krásně. Podíval jsem se na ně ještě jednou, jak mě poslouchají jako proroka Gaguru, který káže pravdu boží, a šel jsem k východu. Na prahu jsem se zastavil a ještě jsem dodal:

„A když mluvíte s podřízeným, pane vrchní pancířmistře, nedovolte, aby vás neustále jmenoval plným titulem. Není to sice velká chyba, ale nikdo si vás nebude vážit. Každý si řekne, že jste týlová krysa a ne frontový bojovník. Oblékl jste si sice uniformu, ale nepomůže vám ani ten ohořelý obličej. Lidé mohou ohořet kdekoliv…“

A odešel jsem. Posadil jsem se k oknu a položil si ruce na kolena. Bylo mi dobře, byl jsem klidný, jako bych vykonal bůhvíco velkého. Sedím a znovu si v hlavě probírám, jak to všechno bylo. Jak Korněj nejdřív jen mrkal, ale potom se sebral a s nataženým krkem lovil každé slovo, a ten falešný pancířmistr koukal s hubou dokořán. Ale dlouho jsem se tak netěšil. Brzy mi došlo, že ve skutečnosti jsem provedl pitomost, že oni k nám posílají špióny a já jim vlastně ještě pomáhám. Dávám jim rady. Jako poslední prodejná kůže! Z čeho jsem se, já hlupák, radoval? Že jsem ho odhalil? Kdyby přišel tam, poznali by, že není, zač se vydává, a postavili by ho ke zdi. Věc by byla vyřízená… Ale jaká věc? Ne, není to tak jednoduché! Proč jsem se tak rozohnil. To mě ten Drak tak dopálil. Koukat na něj je protivné. A dřív mi to protivné nebylo, dříve bych byl před ním padl na kolena, před svým chrabrým bratrem, čistil bych mu boty a ještě bych se tím pyšnil a chlubil… Jestlipak víte, komu jsem čistil boty? Vrchnímu pancířmistrovi! Se šňůrou! Tohle si musím rozebrat a ujasnit!

Seděl jsem tak až do setmění, ale nic jsem nevykoumal. Potom přišel Korněj, položil mi ruku na rameno, zrovna jako Dangovi.

„Nu, příteli,“ povídá, „děkuji ti. Měl jsem takový pocit, že ty jistě něco zpozoruješ. Víš, připravovali jsme ho ve velkém spěchu… Musíme zachránit jednoho člověka. Vašeho velkého učence. Máme podezření, že se skrývá na západním břehu jezera Zagguta, ale tam jsou teď obrněná vojska a nikdo se tam nemůže dostat. Pouštějí tam jen své lidi. Takže jsi dnes zachránil dva lidi. Dva dobré lidi. Jednoho vašeho a jednoho našeho.“

Dobrá. Napovídal mi toho plno. Mazal mi med kolem pusy. Nevěděl jsem, kam dát oči, protože když jsem jim poskytl něco jako konzultaci, neměl jsem nejmenší úmysl někoho zachraňovat. Udělal jsem to ze vzteku a ze zlomyslnosti.

„Kdy odlétá?“ ptal jsem se. Jen tak, abych zastavil Kornějův příval slov.

„Ráno,“ odpověděl. „V pět hodin.“

A tu mi to došlo. Aha, tak jsem se dočkal.

„Tady odsud?“ ptám se a už ne jen tak bez záměru.

„Ano,“ odpovídá. „Tady z louky.“

Tak.

„Hm,“ povídám. „Měl bych ho doprovodit, ještě ho trochu okouknout. Třeba ještě na něco přijdu…“

Korněj se zasmál a poplácal mne po rameni.

„Jak myslíš,“ říká. „Ale radši si pospi. Poslední dobou vůbec nedodržuješ režim. Pojď se navečeřet a pak jdi spát.“

Šli jsme k večeři. Korněj byl veselý, dávno jsem ho takového neviděl. Vyprávěl všelijaké směšné historky z doby, kdy u nás pracoval jako poslíček v bance, jak ho chtěli gangsteři naverbovat a co z toho bylo. Zeptal se mě, co je s Drambou, že ho poslední dny není vidět. Řekl jsem mu po pravdě, že Dramba pro mě staví opevnění nedaleko rybníků.

„Opevnění,“ řekl vážně, „to je dobře, to se nám možná bude hodit. Počkej, jen co se uvolním, zorganizujeme skutečnou vojenskou hru, stejně musíme chlapce cvičit…“

Pak jsme hovořili o výcviku, o manévrech. Dívám se na něj, jak je najednou laskavý a přívětivý, a myslím si: neměl bych ho ještě jednou poprosit? Po dobrém? Pusť mě domů! Ne, on mě jistě nepustí, dokud se nepřesvědčí, že už nejsem nebezpečný. Ale jak ho přesvědčit, že nejsem nebezpečný, když to ani sám nevím? Nebudu to vědět, dokud tam nebudu…

Rozešli jsme se. Popřál mi hezké sny a šel do svého pokoje. Samozřejmě jsem nešel spát. Jen jsem se natáhl, trochu dřímal. Ve tři jsem vstal a začal se připravovat. Připravoval jsem se tak důkladně, jako dosud před žádnou rozvědkou. Toto ráno mělo rozhodnout o mém životě. Ve čtyři už jsem byl v zahradě a seděl jsem v úkrytu. Čas se ploužil strašně pomalu, jak to vždycky v takových situacích bývá. Ale byl jsem naprosto klidný. Věděl jsem, že tuto hru musím vyhrát a že jinak to prostě nemůže být. A čas… ať si plyne pomalu, nebo rychle, jednou přece uplyne. Přesně v pět, jen padla rosa, jsem uslyšel známé mňoukání. Do křoví uhodil teplý vítr, nad loukou vzplanul úsvit — a hle, už tu stojí. Hned vedle mě. Tak zblízka jsem ho ještě neviděl. Ohromný, teplý, jako živý, boky má pokryté něčím, co se podobá kůži, a chvěje se, pulsuje, dýchá… Čert ví, co je to za stroj. Takové stroje nikde jinde nejsou. Přemístil jsem se blíž k pěšině. Vidím, že už jdou. Vpředu můj Modrý Drak, šňůra mu vlaje, jak to má být, v ruce má hůlku. To vymysleli dobře, u Draků to tak je. Když si vysloužil šňůru, tak zároveň i hůlku, málem jsem na to zapomněl. Je to v pořádku. Korněj jde za ním a oba mlčí — zřejmě si už všechno řekli, už si jen podají ruce, jak je tady zvykem, obejmou se a rozloučí. Počkal jsem, až přijdou k „přízraku“. Vchod se otevřel s čvachtavým zvukem, a tu jsem vyšel z křoví a namířil na něj svůj stroj.

„Stát, ani hnout!“

Oba se okamžitě ke mně otočili a strnuli. Stál jsem sehnutý, automat připravený — to pro případ, že by někdo z nich chtěl po mně skočit. Střelil bych do něj ve skoku.

„Chci domů, Korněji,“ řekl jsem. „A vy mě tam teď vezmete. Bez řečí a bez dalšího odkládání.“

V rozbřesku byly jejich tváře úplně klidné. Nebylo na nich nic kromě pozornosti a očekávání, co ještě řeknu. Podvědomě jsem cítil, že Korněj zůstal Kornějem a Modrý Drak Modrým Drakem a oba byli nebezpeční!

„Buď tam půjdeme společně,“ řekl jsem, „nebo tam nepůjde nikdo. Oba vás zastřelím a sebe taky.“

To jsem řekl. Čekám. Víc už nemám co říct. Oni taky mlčí. Potom Modrý Drak otočil hlavu ke Kornějovi a povídá:

„Ten kluk… ehm… Je nějaký navztekaný. Co kdybych ho vzal s sebou? Měl bych přece mít… ehm… pucfleka…“

„Na to se nehodí,“ řekl Korněj a na tváři se mu objevil výraz smrtelné únavy, který jsem na něm prvně pozoroval v nemocnici. Až jsem z toho byl na rozpacích.

„Musím domů,“ řekl jsem, jako když ho prosím o odpuštění.

Ale Korněj už se zase tvářil jako dřív.

„Ach, ty Kocoure, postrachu myší!“ řekl.

Gag se prodíral křovím, až vyšel na cestu. Ohlédl se. Za spletí shnilých větví se nedalo nic rozeznat. Lilo jako z konve. Ze strouhy stoupal puch, v blátivé kaši tam hnily nějaké příšerné černé hadry. Asi dvacet kroků odtud, na druhé straně cesty, trčel obrněný vůz, napolo zapadlý v bažině. Hlaveň plamenometu mířila do nízkých mraků. Gag přeskočil příkop a po okraji cesty se dal k městu. Vlastně to nebyla cesta. Byla to řeka řídkého bláta a po tom blátě se táhly z města rozviklané žebřiňáky s obrovskými dřevěnými koly, tažené vysíleným volským potahem. Vedle nich klouzaly a padaly ženy, až po oči zachumlané do hadrů. Nadávaly, plakaly a zlostně bily voly po hubených bocích, a na vozech mezi mokrými ranci, mezi židlemi a stoly obrácenými vzhůru nohama se tiskly bledé, rachitické děti, jak opičky v dešti — na každém voze jich bylo nejméně deset — a v celém tom smutném procesí nebyl ani jediný muž.