Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Za celou tu dobu se stala jen jedna zajímavá věc. Bylo to poslední den. Chrápal jsem před tou svou noční hlídkou, a najednou mě Korněj budí:

„Cože, ty spíš uprostřed bílého dne?“ ptá se mě nespokojeně, ale ta jeho nespokojenost je nějaká nepřesvědčivá.

„Je horko,“ povídám. „Zmořilo mě to.“

Řekl jsem v rozespalosti, co mi napadlo. Přitom ten den už od rána pršelo.

„Nechal jsem tě zlajdačit,“ říká on. „Nemám na tebe čas, a ty to využíváš a flákáš se. Pojď, potřebuju tě.“

No to jsou mi věci. Najednou mě potřebuje. Rychle jsem vyskočil, dal se do pořádku, obouvám si sandály, a vtom mi povídá:

„Ne, to tady nech. Obleč si uniformu. A pořádně se uprav. Učeš se. Jsi jak dráteník, hanba na tebe pohledět.“

No, mládenci, co se to stalo? To snad už bude konec světa, nebo co? Najednou chce, abych si oblékl uniformu. Zvědavost mnou přímo cloumala. Honem se oblékám, utahuji řemen, češu se. Srazil jsem podpatky. K vašim službám, Vaše Jasnosti. Prohlédl si mě od hlavy k patě, něčemu se usmál a šli jsme přes celý dům do jeho pracovny. Vešel první, ustoupil o krok a správnou alajštinou povídá:

„Dovolte, pane, abych vám představil Bojového Kocoura Jeho Výsosti, žáka třetího ročníku Zvláštní vojenské školy, Gaga.“

Dívám se a nevěřím svým očím, nohy se mi podlamují. Jako zjevení sedí přede mnou rozvalený v křesle důstojník obrněného vojska Modrý Drak, zvaný „Oheň na kolech“. Je to skutečně on, v polní uniformě se všemi hodnostmi. Sedí, nohu přes nohu, boty se mu blýskají, ostruhy na nich jak šípy, hnědá vojenská kožená blůza je trochu popálená, z ramene mu visí modrá šňůra. Ten je ještě pořád vlk, i tlamu má jako vlk, spálená transplantovaná kůže se mu leskne, hlavu má dohola, hnědé skvrny po spáleninách a oči bez řas jak průzory v obrněném autě… Dlaně se mi samy sebou připažily a přitiskly ke stehnům, podpatky jsem srazil jako ještě nikdy, co jsem tady.

„Pohov, studente,“ řekl sípavým hlasem, vzal si z popelníku cigaretu, zatáhl a přitom ani na chvíli ze mne nespouští ty své průzory.

Dal jsem si pohov.

„Několik otázek, studente,“ řekl a položil cigaretu zpět na okraj popelníku.

„Poslouchám, pane!“

To neříkám já, to říkají samy moje rty. A zároveň si přitom myslím: co to znamená, mládenci? Co se to tu děje? Ničemu nerozumím. A on mluví, polyká slova, znám ty jejich manýry.

„Slyšel jsem, že Jeho Výsost ti věnovala vlastní žvýkací tabák.“

„Přesně tak, pane vrchní pancířmistře!“

„Za jaké — ehm — zásluhy?“

„Byl jsem vyznamenán jako představitel ročníku po dobytí Arichady, pane vrchní pancířmistře!“

Tvář má lhostejnou, jako mrtvou. Co on ví o Arichadě? Zase si vzal cigaretu, podíval se na hořící konec a vrátil ji do popelníku.

„Tak, byl jsi vyznamenán… Jestli je to tak — ehm — tak jsi potom sloužil u stráže Jeho Výsosti…“

„Týden, pane vrchní pancířmistře,“ řekly mé rty, ale moje hlava si myslela: co ode mne vlastně chceš, co je ti do mě?

On se ke mně najednou naklonil.

„Viděl jsi na velitelství maršálka Nagon-Giga?“

„Přesně tak, viděl, pane vrchní pancířmistře!“

U všech hadů! Kde se tady vzal ten ohořelý baron? Já jsem mluvil dokonce se samotným generálem Fraggem, a co je tenhle vedle něj. Generál mi hned po druhé odpovědi řekl, abych vynechal hodnost. A tomuhle abych stále opakoval jako gramofon: pane vrchní pancířmistře. To si ještě na tu hodnost nezvykl, nebo co? Anebo je ze sedláků a vysloužil si ji a nemůže se z toho vzpamatovat?

„Kdybys teď potkal maršálka, poznal bys ho?“

Co je to za otázku. Maršálek byl takový malý, tlustý, oči mu stále slzely. To od rýmy. Kdyby měl nějaké zvláštní znamení. Kdyby mu třeba chybělo oko nebo ucho… ale takhle. Maršálek jako každý jiný. Nic zvláštního. Na velitelství jich byla fůra, Fragg byl ještě z bojovníků, to je jiná.

„Nevím,“ řekl jsem.

Znova se opřel o opěradlo křesla a vzal si cigaretu. Nechutnala mu. Spíš ji pořád očichával, než kouřil. Tak ať toho nechá, mezek, já tady musím kouřit mech.

Zvedl se, na svých dlouhatánských nohou přešel k oknu a postavil se zády ke mně i s tou cigaretou. Jen modravý kouř mu stoupá nad ramenem. Přemýšlí, myslitel jeden!

„No dobře,“ povídá tak huhlavě, že slyším jen „nobže“. „A nemáš, studente, staršího bratra u nás, u obrněného vojska?“

Ani tu tlamu ke mně neobrátil. Jen ucho trochu nastavil ke mně. A já, mimochodem, jsem měl tři bratry… mohli by být už dospělí, ale všichni umřeli jako kojenci. Dostal jsem takový vztek na všechno dohromady.

„Jaké já mám, u všech hadů, bratry?“ povídám. „Sám jsem sotva živý, kde bych vzal ještě bratry?“

Okamžitě se ke mně otočil, jako když ho píchne. Zarazil se. Zrovna jak obrněné auto. A já mám pocit, jako bych byl v zákopu… Na zádech mi naskočila husí kůže z té představy, a potom jsem si řekl: jděte mi někam i s tím vaším pohledem, vy jeden pancířmistře rozedrané armády… Sám jste asi upaloval, co vám nohy stačily, všechno jste tam nechal, i před svými vojáky jste jistě utíkal… A postavil jsem se volně, nohu vpřed a ruce za záda, a díval jsem se mu přímo do těch jeho průzorů.

Chvíli ještě mlčel, potom tiše zasyčel:

„Jak to stojíš, studente?“

Chtělo se mi před ním odplivnout, ale udržel jsem se.

„No co? Stojím! Držím se na nohou, nepadám.“

A on si to ke mně namířil přes celý pokoj. Strašně pomalu. Nevím, jak by to skončilo, ale vtom se z kouta ozval Korněj. Seděl tam celou tu dobu se svými papíry.

„Pancířmistře, příteli, pomalu… zabrzděte.“

A to bylo všechno. Po pancířmistrově spálené tlamě proběhla křeč, už ke mně nedošel, ale obrátil se ke svému křeslu. Je hotov. Splaskl, Modrý Drak. Tady, můj milý, není velitelství. A já jsem se ušklíbl celým svým zdřevěnělým obličejem, jak nejdrzeji jsem mohl. A přitom si myslím: Co kdyby tady Korněj nebyl? Kdyby byl vyšel na chvíli ven? Kdyby mě pancířmistr udeřil, zabil bych ho. Určitě bych ho zabil, holýma rukama.

Svalil se do svého křesla, konečně udusil tu cigaretu a říká Kornějovi:

„Máte tady velice horko, pane Korněji… Dal bych si něco na osvěžení…“

„Šťávu?“ nabízí Korněj.

„Ne, šťávu ne, jestli je to možné, tak něco silnějšího.“

„Víno?“

„Je-li to možné!“

Mne už si nevšímá. Ignoruje mě. Bere si od Korněje číši a strká do ní svůj ohořelý nos. Pije. A já koukám jako praštěný. Co to má znamenat? Ledacos by se sice mohlo stát, tím spíš, že tam je všechno rozrušené… rozložené… Ale ne! Vždyť je to Modrý Drak. Skutečně! A najednou mi spadly klapky z očí. Šňůra… víno… vždyť je to všechno klam! Faleš! Korněj mi říká:

„Napiješ se taky, Gagu?“

„Ne,“ povídám, „nenapiju, a ani tady tomu, panu vrchnímu pancířmistrovi, to neradím.“

A rozveselil jsem se, že jsem se div nerozřehtal. Oba na mě vytřeštili oči. Přistoupil jsem k tomu ohořelému baronovi, vzal jsem mu číši a povídám mu tak něžně, jako otec synovi:

„Modří Draci,“ povídám, „víno nepijí. Nepijí žádný alkohol. Dali, pane pancířmistře, slib, že nevezmou do úst ani kapku, dokud jediná pruhovaná krysa bude kazit atmosféru vesmíru svým dechem. To za prvé. A teď ta šňůrečka…“ Vzal jsem za tu šňůrku, znak bojové slávy, a pečlivě jsem ji spustil po rukávu dolů. „Šňůrku si máte podle vojenského řádu připínat na třetí knoflík shora. Ale žádný skutečný Drak to nedělá. Nikdy. Ani když je na stráži. To tedy za druhé.“