Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Musíte ho najít, Korněji!“ Mladík přitiskl ruce k hrudi. „Vždyť jste sám říkal, že zaujal i vaše vědce, a teď už vím proč… On je na vaší úrovni! Dokonce v lecčems výš… Jste prostě povinni ho najít.

Korněj si povzdechl.

„Uděláme, co je v našich silách, můj milý…, ale kdybys věděl, jaké jsou s tím spojeny potíže. Vždyť ty nevíš, jak to tam teď vypadá…“

„Vím,“ krátce odpověděl mladík.

Mlčeli.

„Radši kdybyste mě tam nechali a jeho odtud vytáhli,“ tiše řekl mladík a hleděl někam stranou.

„Na tebe jsme přišli náhodou, ale na něho ne,“ stejně tiše odpověděl Korněj. Položil mladíkovi znovu ruku na rameno. „Uděláme vše, co je v našich silách.“

Mladík přikývl.

„Dobře.“

Korněj si znovu povzdechl.

„Dobře. A ty jdeš přímo do Obninsku?“

„Ano.“

„Bude se ti to tam líbit. Přinejmenším tam budeš mít kvalifikované spolubesedníky. Ne takového starého pragmatika, jako jsem já.“

Mladík se slabě usmál. Stiskli si ruce po alajsky, křížem.

„Tak jdi,“ řekl Korněj. „Nulovou kabinu už používat umíš.“

Oba se rozesmáli, zřejmě si vzpomněli na nějakou příhodu, spojenou s nulovou kabinou.

„Ano,“ řekl mladík. „To už jsem se naučil… Umím… Ale víte, Korněji, my jsme se rozhodli, že se proběhneme do Antonova. Hoši mi slíbili, že mi ve stepi něco ukážou…“

„A kde jsou?“ ohlížel se Korněj.

„Hned přijdou. Řekli jsme si, že já půjdu napřed a oni mě dohoní… Jděte, Korněji, i tak jsem vás zdržel. Mnohokrát vám děkuji.“

Objali se — Gag se až zachvěl překvapením. A potom Korněj mladíka odstrčil a vešel rychle do domu. Mladík sešel ze schodů a dal se písčitou pěšinou. Tu Gag uviděl, že těžce napadá na pravou nohu. Noha byla zjevně kratší a silnější než ta levá.

Několik vteřin Gag hleděl, jak odchází, potom rychle přeskočil okenní rám a po čtyřech rychle zalezl do křoví. Šel nepozorovaně za Dangem, plný nepřátelského citu, dokonce štítivého odporu, který vždy pociťoval k neschopným mrzákům. Ale Dang byl Alajan, a podle výslovnosti zřejmě z jihu, a to znamená Alajan vyšší kategorie. Ať je to jak chce, on s ním musí promluvit. Protože v tom byla jistá šance.

Dostihl ho až ve stepi, schválně počkal tak dlouho, až dům zakryly stromy.

„Hej, příteli!“ zvolal polohlasem alajsky.

Dang se rychle ohlédl. Dokonce zavrávoral na zmrzačené noze. Jeho světlé oči se otevřely ještě víc a on ucouvl. Barva mu vyprchala z obličeje.

„Kdo jsi?“ breptal. „Ty jsi ten Bojový Kocour?“

„Ano,“ odpověděl Gag. „Jsem Bojový Kocour. Říkají mi Gag. A kdo jsi ty?“

„Dang,“ řekl ten po krátké pomlčce. „Promiň, spěchám…“

Obrátil se a šel dál. Teď už napadal na nohu ještě víc, šel namáhavě. Gag ho dohnal a chytil za ruku nad loktem.

„Počkej… Ty se mnou nechceš mluvit?“ udiveně řekl. „Proč?“

„Spěchám.“

„Nech toho, vždyť to stihneš!.. To je nadělení! Dva Alajané se tu setkají, a ani by si nepohovořili? Co je to s tebou? Nejsi snad padlý na hlavu?“

Dang se pokusil uvolnit ruku, ale kdepak! Byl slabý, ten nedomrlý jižan.

Gag ničemu nerozuměl.

„Poslyš, kamaráde…,“ řekl co nejdůrazněji.

„Tvoji kamarádi jsou v pekle!“ procedil Dang nenávistně skrz zuby.

Gag překvapením pustil jeho ruku. Na okamžik dokonce ztratil řeč. Tvoji kamarádi jsou v pekle… V pekle jsou tvoji kamarádi… Vzteky a ponížením až ztratil dech.

„Ach ty,“ řekl, „ty prodejná kůže!“

Zabít ho, roztrhat na kousky, potvoru…

„Sám jsi kůže vhodná na buben!“ zasyčel Dang mezi zuby. „Ty kate, vrahoune!“

Gag ho prudkým pohybem udeřil pod žebra, a když se slaboch ohnul v půli, Gag neztrácel čas, s rozmachem ho udeřil přes zátylek a nastavil mu koleno, aby se o něj udeřil do obličeje. Stál nad ním, koukal, jak se krčí v suché trávě a polyká krev, a myslel si: tak to je ten společník, ten přítel v pekle… V ústech měl hořko a bylo mu do breku. Přisedl si na bobek k Dangovi a zvedl jeho tvář zalitou krví.

„Neřáde,“ chraptivě řekl Dang. „Kate, i sem jsi se…“

„Proč tohle?“ ozval se rozhněvaný hlas.

Gag zvedl oči. Vedle něho stáli dva neznámí, zřejmě místní lidé, také docela mladí. Gag opatrně pustil jižanovu hlavu na trávu a zvedl se.

„Proč?…,“ mumlal. „Odkud to mám vědět, proč?“

Obrátil se a šel zpět k domu.

Šel přímo ke vchodu, lámal keře a šlapal po záhonech, vešel do svého pokoje, svalil se na postel a tak tam zůstal ležet až do večera. Korněj ho zvali k večeři, ale on nešel. Dole se ozývaly hlasy, bylo slyšet hudbu, potom všechno ztichlo. Vrabci se přestali hašteřit a uložili se ke spánku v břečťanovém houští. Když už vůbec nebylo vidět, Gag se zvedl, pokynul Drambovi, aby ho následoval, a vykradl se do zahrady. Šel až do nejvzdálenějšího kouta, tam, kde byly husté keře šeříku, sedl si na teplou trávu a polohlasem řekl:

„Vojíne Drambo, pozorně mě poslouchej. První otázka. Umíš pracovat s kovem?“

U snídaně na mě Korněj vůbec nepromluvil, ani slovíčko. Ani se na mě nepodíval. Jako bych tu nebyl. Já jsem se přirozeně krčil a čekám, co bude. V duši mám takové svinstvo, že se to nedá vydržet. Pořád se mi chce buď se jít celý umýt, anebo raději vůbec zdechnout. Něco jsem snědl, vrátil jsem se do svého pokoje a oblékl si uniformu, ale nepomohlo to. Bylo to ještě horší. Vzal jsem portrét Její Výsosti, ale upadl mi a skutálel se pod postel. Nezvedl jsem ho, nechal jsem ho tam. Sedl jsem si k oknu, lokty se opřel o rám a díval se do zahrady. Nic tam nevidím, do ničeho se mi nechce. Chci domů, kde je všechno jiné než tady. Proč mám takový psí osud? Nic jsem v životě neviděl. Totiž vlastně viděl. A bylo toho tolik, že se o tom jinému ani nezdá, co já jsem viděl ve skutečnosti, ale radost z toho nemám ani za mák. Začal jsem vzpomínat, jak mi tehdy vévoda dal svůj tabák — ale vzpomínky jsem zaplašil, nepomáhá to. Místo vévodovy tváře pořád vidím tu zkrvavenou hubenou. A místo vévodova hlasu slyším jiný, který stále opakuje: „Proč tohle? Proč tohle?“ Odkud mám vědět proč.

Potom se najednou otevřely dveře, vešel Korněj — tvář jako mračno, oči jako blesky — a beze slova mi hodil do tváře svazek nějakých listin (Představte si, Korněj a hodil mi to do tváře!) bez jediného slova se obrátil a odešel. A bouchl dveřmi. Div jsem nezačal řvát steskem, kopl jsem do těch listin, až se rozletěly po celém pokoji. Znovu jsem se šel podívat do zahrady, ale před očima mám černo, nic nevidím. Sebral jsem lístek, co byl nejblíž, a začal jsem číst. Potom druhý, potom třetí… Pak jsem sebral všechny, složil je za sebou a četl znovu.

Všechno to byly zprávy o činnosti. Kornějovi lidé, jestli tomu dobře rozumím, byli k nám posláni, aby tam pracovali. Jeden jako domovník, jiný jako holič a některý i jako generál. A ti podávali Kornějovi zprávy o poměrech u nás. Čistá práce, jen co je pravda. Profesionální.

Bylo tam i o tom chlapci, o Dangovi. Žil tam jako já v hlavním městě, a dokonce nedaleko mne, naproti zoologické zahradě. Otce mu zabili ještě při prvním Tarském incidentu. Byl to vědec, lovil v Taře nějaké rybky pro vědecké účely, a tam ho úplně náhodou odbouchli. Dang zůstal sám s matkou. Jako já. Jenže jeho matka byla inteligentní a šla učit do školy. Vyučovala hudbu. On sám byl také otevřená hlava. Ve škole byl premiant, vynikal zejména v matematice. Měl velké technické schopnosti jako já, jenže větší. Když začala tahle válka, byl při prvním bombardování raněn, měl zlámaná žebra a nohu navěky zmrzačenou.