Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Zkrátka vyšel z kabiny a rozhodným krokem prošel kolem mne do domu. Slyším, dohadování a rozhovory rázem ztichly. Kdo nás to asi navštívil, myslím si. Nejvyšší velení? A v civilu? Začalo mě to zajímat. To by tak bylo, kdybych ho vzal jako rukojmí. To bych pak udělal dílo… Začal jsem si představovat všechno do podrobností — chytal mě fantas. Pak jsem se vzpamatoval. V pracovně se už zase mluví a na schody vycházejí dva lidé. Korněj a ten aristokrat. Jdou po schodech a míří pomalu k nulové kabině. Mlčí. Aristokrat má nepřístupný obličej, rty sevřené, hlavu vztyčenou. Jako generál, ačkoliv je ještě mladý. A můj Korněj svěsil hlavu, hledí si pod nohy a kouše se do rtů. Něco ho trápí. Jen jsem si stačil pomyslet, že i na Korněje tady něco platí, zastavili se docela blízko mne a Korněj říká:

„Tak ti děkuji, že jsi přišel.“

Aristokrat mlčí. Jen pokrčil rameny a dívá se přitom stranou.

„Víš, že tě vždycky rád vidím,“ říká Korněj. „I když je to jen tak narychlo jako teď. Já přece vím, jak jsi pořád zaměstnaný…“

„Nemluv tak,“ říká aristokrat, „není to nutné. Raději se rozlučme.“

„Dobře,“ říká Korněj.

A řekl to s takovou pokorou, až mi z toho bylo zle.

„A ještě něco,“ říká aristokrat. Mluví tvrdě, nepříjemně. „Už dlouho tady nebudu. Matka zůstane sama. Žádám tě co nejdůrazněji, abys ji přestal trápit. Dříve jsem o tom nemluvil, protože jsem byl s ní… Zkrátka, dělej jak chceš, ale přestaň ji mučit!“

Korněj něco řekl, spíš zašeptal tak tiše, že jsem neslyšel.

„Můžeš!“ řekl aristokrat důrazně. „Můžeš odjet, můžeš zmizet… Všechny ty tvoje práce — proč by měly mít větší hodnotu než její štěstí?“

„To jsou zcela odlišné věci,“ říká Korněj s tichým zoufalstvím. „Tomu ty prostě nerozumíš, Andreji…“

Až jsem v tom křoví poskočil. No jasně, žádný náčelník nebo generál. Je to jeho syn, vždyť jsou si podobní.

„Nemohu odjet,“ pokračuje Korněj. „Nemohu zmizet. Tím by se nic nezměnilo. Ty si myslíš — sejde z očí, sejde z mysli. Ale tak to není. Pokus se to pochopit, nedá se vůbec nic dělat. Je to osud! Rozumíš? Osud.“

Andrej vztyčil hlavu, podíval se pyšně na otce, jako kdyby chtěl po něm plivnout, ale vtom se jeho aristokratický obličej zkřivil — jen se dát do breku — nějak divně mávl rukou a beze slova se rozběhl ke kabině.

„Dávej na sebe pozor!“ křikl za ním Korněj, ale Andrej už byl pryč.

Pak se Korněj otočil a šel k domu. Na schodech zůstal chvíli stát, jako by musel sebrat všechny síly a myšlenky. Potom se narovnal a překročil práh.

Takové to tedy je. Nedají mu pokoj. Nic mi sice do toho není, ale je mi ho líto. Já bych sice na jeho místě dal takovému synátorovi co proto, aby věděl, kde je jeho místo, a nestrkal nos, do čeho nemá, ale to Korněj nedokáže. Mohl by se sice vypořádat s kýmkoli, silný a obratný je jako málokdo. Viděl jsem ho, jak se jednou pral ze zábavy s třemi svými oficíry, nebo co je to zač… Ten jim dával! Koukat na něho byl požitek. Takže buďte klidní, dát někomu na frak, to on umí. Ale věc je v tom, že to nikdy neudělá, není-li to nezbytně nutné. Nejen že nikomu nevpálí pár facek, ale ani ostré slovo od něho nikdo neuslyší. Ačkoliv jednou takový případ byl… Přišel jsem k němu do pracovny, už nevím proč. Snad jsem chtěl nějakou knížku nebo film do promítače. Ten den pršelo. Vejdu dovnitř, octl jsem se v úplné tmě. Byl jsem na pochybách, jestli jsem v pracovně, nebo ne. Ještě se mi v tomto domě nestalo, abych uprostřed bílého dne vešel do místnosti, kde je tma. Myslel jsem, že jsem omylem zalezl někam do spíže. A najednou z té tmy slyším Korněje.

„Dejte to tam znovu od začátku!“

Udělal jsem krok dopředu. Stěna za mnou se zavřela, byla úplná tma jako v noci na střelnici. Šel jsem s rukama před sebou, abych se o nic nepraštil, neudělal jsem ani pár kroků a zamotal jsem se do jakési látky. Lekl jsem se. Co je to za hadr? Kde se tu v pracovně vzal? A vtom slyším hlasy. Zapomněl jsem v tom okamžiku dýchat.

Hned jsem pochopil, že se tu mluví jazykem, jakým mluví lidé v Impériu. Já ty jejich slovíčka, to pisklavé sípáni kdekoli poznám. Mluvili dva: jeden normální Krysojed — hned bych do něj napral dávku z automatu… kluci, věřte nebo ne, sám jsem tomu nejdřív nevěřil, ale ten druhý byl Korněj. Byl to jeho hlas. Ale mluvil jejich řečí, to za prvé, a za druhé mluvil takovým hlasem, jaký jsem nikdy neslyšeti nejen u něho, ale vůbec na této planetě. Byl to, mládenci, skutečný výslech. Jo, tak to bylo. Já jsem takových výslechů viděl, vím, jak to vypadá. Tady jsem se nemohl zmýlit. Korněj mu říká tak sveřepě: hrumm, hrumm! A ten zbabělý špinavec mu plačtivě odpovídá: churli-murli, churli… Až mi srdce zaplesalo, čestné slovo.

Jenže jsem, bohužel, rozuměl tak každé dvacáté slovo, a ani to se mi nějak neukládalo do paměti. Zkrátka vypadalo to, že to není obyčejný Krysojed, nějaký voják nebo civil, nýbrž nějaký náčelník. Možná maršálek nebo ministr. A řeč byla o vojenských útvarech a o armádách a také o situaci v hlavním městě. Totiž to jsem si domyslel, protože slova útvar, armáda a hlavní město znám, a ta slova se opakovala. A také jsem pochopil, že Korněj toho druhého přitlačil ke zdi, ale ten Krysojed, i když mňoukal tak žalostně, i když podlézal, přece něco skrýval — mizera jeden pruhovaný. Korněj hřímal stále zlostněji, Krysojed pištěl stále žalobněji, a mně osobně bylo jasné, že právě teď by mu bylo třeba jednu pořádnou vlepit. Dokonce jsem se nahnul, až jsem se dotkl nosem látky, která mě dělila od místa, kde se výslech konal, abych o nic nepřišel, až ten pacholek začne ječet a řekne to, co od něj potřebují vědět. Ale Krysojed najednou docela zmlkl — snad padl do mdlob, nebo co — a Korněj řekl svým obvyklým hlasem rusky:

„Je to dobré, Valdemare. Můžete jít! My si teď uděláme rekapitulaci. Za prvé…“

Co bylo za prvé, to jsem se, kluci, nedozvěděl. Najednou mi dal někdo takovou ránu, že mi i v té tmě začaly před očima skákat jiskry, a já se probral až v pokoji pro hosty. Sedím na zemi, mrkám a nade mnou stojí takové chlapisko a tře si rameno. Je to ten Valdemar, palici má až u stropu, ale obličej rozpačitý a utrápený, kouká na mě z té své výšky a říká vyčítavě a zároveň s omluvou:

„No copak, holoubku? Cos tam dělal v té tmě? Jak jsem to měl vědět? Promiň mi to, prosím tě… Hodně ses praštil?“ Osahal jsem si nos — jestli ho vůbec ještě mám, zvedl jsem se nějak a povídám:

„Ale ne! Já jsem se nepraštil. To praštil někdo mě.“

Když Dramba dokončil spojovací zákop až k pozorovacímu bodu, Gag ho zastavil, seskočil dolů a prošel se celým ležením. Vykopáno to bylo vzorné. Zákop měl všude stejný profil, ideálně rovné stěny, seseknuté na okrajích, pevně ušlapané dno, žádná kyprá prsť nebo smetí, všechno podle předpisů. Vedl k ostřelovacímu bodu, což byla ideálně okrouhlá jáma s průměrem dva metry, od které vedly do týlu pohotovostní úkryty pro kryté trámy, připravené pro zásoby střeliva. Gag se podíval na hodinky. Celá pevnost byla vykopána za dvě hodiny a deset minut. A jaká pevnost! Na takovou by mohla být právem hrda i inženýrská akademie Jeho Výsosti. Gag se podíval na Drambu. Vojín Dramba čněl nad ním i nad okrajem zákopu. Jeho obrovské dlaně byly připaženy k tělu, lokty od těla, uši sklopené, hrud vypjatá a spolu s vůní čerstvě vykopané země šel od něho také svěží chládek.