Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Chlapík!“ řekl spokojené Gag.

„Sloužím Jeho Výsosti, pane desátníku!“ zařval robot.

„Co nám teď ještě schází?“

„Plechovka piva a slaneček, pane desátníku!“

Gag se zasmál.

„Správně,“ řekl. „Teď jsem z tebe, ty lajdáku, udělal pořádného vojáka.“

Chytil se okraje zákopu, vyšvihl se až na trávu, pak se zvedl, otřepal si hlínu z kolenou a ještě jednou si prohlédl pevnost — teď svrchu. Byla opravdu vzorná.

Slunce již stálo vysoko, na trávě nezůstala ani kapka rosy. Nad západním obzorem, tam, kde se v mlze nezřetelně rýsovaly obrysy gigantického města, visel srpek měsíce jako tající kousek cukru. Kolem cvrkaly milióny cvrčků a kobylek, step byla rovná, zrzavě zelená a až do dálky stále stejná a pustá jako oceán. Její jednotvárnost rušila jen zelená skvrna v dálce, ze které čněla červená střecha Kornějova domu. Všude kolem je step naplněná kořennými vůněmi, nad ní čisté šedomodré nebe a uprostřed je on — Gag. A bylo mu dobře.

Dobře proto, že všechno je od něj daleko. Daleko je nepolapitelný Korněj, nekonečně dobrý a trpělivý, laskavý, pozorný a postupně si vynucující lásku k sobe, a zároveň i nekonečně nebezpečný jako bomba nesmírné síly, která může vybuchnout, kdy se to dá nejméně čekat, a roznést Gaga na kousíčky. Daleko odsud je podivný dům, nabitý nevídanými a nemožnými mechanismy, nevídanými a neslýchanými tvory, lidmi, kteří jsou jako číhající past, jako je sám Korněj, ustavičně kypící pohybem a činností bez viditelného a rozumného cíle — nesrozumitelný, a právě proto tak zoufale nebezpečný pro Gagův život. Daleko odsud je celý ten jejich klamný svět, kde lidé mají všechno, co si přejí, a proto jsou jejich přání zvrácená, cíle nezemské a prostředky ničím nepřipomínají lidské. Ještě dobře, že aspoň tady se dá na chvilku zapomenout na odpovědnost, která je nad jeho síly, na všechny úkoly, které mu nedopřejí klid a pálí v duši jako otevřená rána, tak jsou neodbytné, nevyhnutelné a zároveň neřešitelné. A tady je všechno prosté a snadné…

„A hele!“ řekl Korněj. „To už je něco!“

Gag překvapením poskočil a otočil se. Na druhé straně zákopu stál Korněj a s veselým překvapením prohlížel pevnost.

„Ty jsi ale stavitel,“ řekl. „Co to má být?“

Gag zkusil mlčet, ale nešlo to.

„Pevnost,“ řekl nerad. „Pro těžká děla.“

Korněj žasl.

„K čemu? Jak jsi to říkal?“

„Pro těžká děla.“

„Hm. A kde je vezmeš?“

Gag mlčel a jen se na něj zamračeně díval.

„No nic. To se mě koneckonců netýká,“ řekl Korněj. „Promiň mi, jestli jsem tě vyrušil… Dostal jsem totiž nějaké zprávy a spěchal jsem, abych ti je řekl. A sice to, že válka u vás skončila.“

„Jaká válka?“ tupě se zeptal Gag.

„Vaše válka mezi vévodstvím alajským a Impériem.“

„Už?“ tiše řekl Gag. „Vždyť jste říkal tak čtyři měsíce.“

Korněj rozhodil rukama.

„No promiň,“ řekl. „Zmýlil jsem se. Všichni jsme se mýlili. Ale myslím si, že to byl dobrý omyl. Souhlasíš jistě, že skutečnost náš omyl správně opravila. Válka skončila za měsíc.“

Gag si olízl rty, zvedl hlavu, pak ji zase sklonil.

„A kdo…“ Opět zmlkl.

Korněj čekal a klidně se na něj díval. Gag tedy znovu zvedl hlavu a řekl mu přímo do očí:

„Chci vědět, kdo zvítězil!“

Korněj dlouho mlčel, z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Gag si sedl, nohy se pod ním podlamovaly. Vedle něho trčela ze zákopu Drambova hlava. Gag na ni bezmyšlenkovitě civěl.

„Vždyť jsem ti to už vysvětloval,“ řekl nakonec Korněj. „Nikdo nezvítězil, nikdo neprohrál. Vlastně vyhráli všichni.“

Gag procedil skrz zuby.

„Vysvětloval… Vy jste mi všelicos vysvětloval. Ale tomuhle nerozumím. Komu patří teď ústí Tary? Vám je to možná jedno, ale nám to jedno není.“

Korněj tiše pokýval hlavou.

„Vám je to také jedno,“ řekl unaveně. „Armáda tam už žádná není, jen civilní obyvatelstvo…“

„Aha!“ řekl Gag. „To znamená, že Krysojedy odtud vyhnali.“

„Ale ne,“ Korněj zkřivil trpitelsky obličej. „Armády už neexistují, rozumíš? Nikdo nikoho z ústí Tary nevyhnal. Jednoduše Alajané i ti z Impéria zahodili zbraně a šli domů.“

„To není možné!“ řekl Gag zcela klidně. „Nevím, proč mi tohle vše vyprávíte, Korněji. Nevěřím vám. A nechápu, co vlastně ode mne chcete. Proč mě tady držíte? Jestli mě nepotřebujete, pusťte mě domů. Jestli mě k něčemu potřebujete, tak to řekněte rovnou…“

Korněj něco zamručel a řekl se zjevnou nelibostí: „Tak tedy poslouchej. Nic nového ti sdělit nemohu. Vidím, že se ti to tady nelíbí. Vím, že chceš domů. Ale budeš to muset ještě vydržet. Teď je to v tvé vlasti příliš těžké. Všechno je zničené. Je tam hlad a epidemie. A také politické nepořádky… nikdo neví, co bude dál. Vévoda, jak se dalo čekat, se na všechno vykašlal a utekl jak baba. Ponechal svému osudu nejen zemi…“

„Nemluvte tak o vévodovi,“ řekl Gag ochraptěle.

„Vévoda už neexistuje,“ chladně řekl Korněj. „Vévoda alajský je svržen. Ale jestli ti to udělá radost, tak Imperátor je na tom stejně.“

Gag se ušklíbl a tvář mu znovu zkameněla. „Pusťte mě domů,“ řekl. „Nemáte právo mě tady držet. Nejsem ani zajatec, ani otrok.“

„Nech toho,“ řekl Korněj. „Nebudeme se hádat. Ty si nedovedeš představit, co se tam u vás děje. Takoví jako ty tam dali dohromady bandy, stále ještě touží po tom, aby tu mrtvolu vzkřísili, ale kromě nich už po tom nikdo jiný netouží. Lidé na ně uspořádali lov jak na vzteklé psy a všichni jsou už odepsáni. Kdybych tě teď poslal domů, zcela jistě by ses také dal do takové bandy. A to by byl tvůj konec. A věc se, mimochodem, netýká jen tebe. Jsou tu ještě lidé, které bys zabil nebo umučil. Jsi nebezpečný. Pro sebe i pro jiné. Tak je to, když už jsi chtěl slyšet všechno na rovinu.“

Tak takový umí být Korněj. Před Gagem tu stál bojovník se železnou vůlí, který dovedl udeřit přímo do černého. Nu což, díky za upřímnost. Takže dál to bude tak: Tys mi všechno řekl a já ti to teď taky povím. Dost dlouho jsem si hrál na hodného chlapečka v krátkých kalhotech. Už mě to nebaví. „Tak vy se bojíte, že tam budu nebezpečný,“ řekl Gag. Už se nedokázal udržet, a ani nechtěl. „Je to váš názor a přání. Ale dejte si pozor, abych se nestal nebezpečný i tady.“

Stáli u zákopu, každý na jedné straně, tváří v tvář, a Gag měl nejdříve pocit vítězství, že se mu podařilo vyvolat ten chladný svit v obvykle laskavých očích toho potměšilce. Ale potom s úžasem zpozoroval, že svit zmizel a ten satan má znovu na rtech úsměv a mhouří na něj oči tak otcovsky, u všech hadů! A najednou se Korněj dal do smíchu, až se prohýbal, zakuckal se a znovu se řehtal a pak spráskl ruce a řekl:

„Kocour! Skutečně Kocour! A divoký! Přemýšlej!“ řekl Gagovi a poklepal si na hlavu. „Přemýšlej! Na co máš mozek? Nebo jsi tu už pátý týden docela nadarmo?“

To Gag nevydržel, obrátil se a šel do stepi.

„Přemýšlej!“ neslo se za ním.

Šel a nekoukal si pod nohy. Bořil se do syslích děr, klopýtal, odíral si nohy o bodláčí. Nic neviděl a neslyšel, před očima měl tu vrásčitou tvář, hnědou jako zem, se strašně unavenýma zarudlýma očima a v uších mu zněl ochraptělý hlas: „Usmrkanci! Moji věrní usmrkanci!“ A tenhle člověk, poslední blízký člověk, který zůstal naživu, se teď schovával, trápil a ty bandy koupených a oklamaných Dikobrazů, zběsilých strachem, ho pronásledovaly, pořádaly na něj hon jako na vzteklého vlka. Spodina, lůza, chátra bezectná, která nemá svědomí… Lež, lež, to nemůže být! Lesní myslivci, garda, výsadkáři, Modří Draci — ti všichni že se zaprodali? Ti že ho opustili? Ale vždyť kromě Něho nikoho neměli. Vždyť žili jen pro Něho. Umírali pro Něho! Ne, ne, to je lež, nesmysl… Jistě kolem Něj udělali ocelový kruh z kopí a bodáků, z hlavní a z plamenometů… byli to přece nejlepší bojovníci na světě, ti přece rozeženou a zničí zběsilou soldatesku… Jak je budou hnát, pálit, dupat po nich… A já, já dřepím tady. Kocour! Podělané štěně, a ne Kocour! Sebrali chudáčka, vyléčili mu tlapku, ovázali mašličkou a on vrtí ocáskem, chlemtá teplé mlíčko a jen říká: Poslouchám! a Přesně tak!