Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Skutečně Naděžda?“ zeptal se Dag.

„Skutečně,“ odpověděl Pavlyš.

„Poslyš,“ pokračoval Dag, „musíš to uvážit sám. Jsi přece fyziolog. Musíš vědět, o co jde. Raději tě vystřídám, nebylo by to lepší? Nebo ještě lépe — necháme koráb jak je a nebudeme ho prohlížet.“

„Jsem v naprostém pořádku,“ prohlásil Pavlyš. „Jen se nevzrušuj. Šel jsem si pro konzervát.“

„Na co?“

„Jestli najdu ještě nějakou takovou zprávu, musím ji pro tebe uchovat.“

Při krátké cestě do své kajuty, když vytahoval ze skříňky se spoustou všelijakých věcí urovnaných Satem konzervát, celou tu dobu se snažil představit si před sebou šátek nebo snad list papíru se zprávou. Na nic podobného už nenarazil. Bylo to stejné jako s tváří někoho, koho máme rádi: snažíme si ji představit, ale paměť nám předkládá jenom jednotlivé, bezvýznamné detaily, které nás nemohou uspokojit — kadeř nad uchem, vrásku na čele. Pavlyš se mezitím vrátil do místnosti, kde na něho čekalo trochu bílého prachu (už měl strach, že zmizí i to), přestal si být jistý, že tam skutečně bylo něco napsáno. Rozum se pokoušel vyloučit jakékoli zázraky.

„Co děláš?“ zeptal se Dag.

„Hledám vchod,“ uklidnil ho Pavlyš. „Chci se dostat dál.“

„A jak to tam bylo napsáno?“ zeptal se Dag.

„Rusky.“

„Jak ten rukopis vypadal? A jaká to byla písmena?“

„Písmena? Tiskací a dost velká.“

Objevil další vchod. Jeho kryt se plynule odsunul. Byla to zvláštní místnost. Někdo ji rozdělil přepážkami na různě velké úseky. Některé byly zaskleny, jiné byly odděleny od chodby tenkou síťkou. Vprostřed chodby trčela polokoule podobající se veliké želvě asi šedesát centimetrů v průměru. Pavlyš se jí jemně dotkl. Želva se nečekaně zlehka rozjela chodbou, jako kdyby se pohybovala na dobře promazaných kolečkách. Pak narazila na stěnu a znehybněla. Paprsek svítilny ve tmě vyhmatával různá zákoutí a výklenky. Skoro všechny byly prázdné. Jenom v jednom ležely na hromadě kameny, v druhém kusy dřeva. Když se podíval blíž, zbytky dříví mu připadaly jako pozůstatky nějakého velkého hmyzu. Dál postupoval pomalu, každou chvíli podával na koráb hlášení o všem, co se dělo.

„Poslyš,“ ozval se Dag, „mám něco pro tebe. Ten koráb byl zřejmě opuštěn před čtyřiceti lety.“

„A nebylo to před třiceti?“

„Možná že i před padesáti. Dostal jsem předběžnou zprávu od mozku.“

„Neblázni,“ řekl Pavlyš. „Před třiceti lety jsme se přece ještě nedostali za hranice sluneční soustavy.“

„Já vím,“ odpověděl mu Dag, „ještě to prověřím. Jenom jestli jsi neměl halucinace.“

Neměl co prověřovat. Tím spíš, když věděli, že koráb, který našli, se od Slunce nevzdaloval. V krajním případě se k němu po řadu let blížil. Před tím se však musel vzdalovat. A před čtyřiceti padesáti lety lidé dobývali Mars, přistávali na Plutu. A tam za Plutem byl pro ně neznámý vesmír, asi jako pro dávné mořeplavce neznámé země. A v tom vesmíru neuměl nikdo mluvit ani psát rusky…

Pavlyš přešel do dalšího patra, pokoušel se orientovat v labyrintu chodeb, výklenků, komor. Po půl hodině řekl:

„Byli to nějací vetešníci.“

„A co Naděžda?“

„Zatím nic.“

Možná že stopy po Naděždě přehlédl, možná že kolem nich jen procházel. Vždyť i na Zemi stačí poodejít od standardního světa letišť a velkých měst a člověk ztratí možnost i právo posuzovat skutečný smysl věcí a jevů. Tím nesrozumitelnější byl smysl předmětů na korábu. I účel té polokoule, která se mu s takovou lehkostí rozjela, výklenků nacpaných všelijakými věcmi a přístroji, jejichž užití bylo naprosto nepochopitelné, propletence drátů a trubek, výrazných skvrn na stěnách a mřížek na stropě, úseků s kluzkou podlahou a popraskaných zpola průhledných přepážek. Pavlyš nebyl schopen přijít na to, jací obyvatelé korábu vlastně byli. Jednou se totiž dostal k místnosti, kterou mohli obývat obři, podruhé se zase ocitl před komůrkou, která mohla patřit trpaslíkům, pak dorazil k zamrzlému bazénu a připadalo mu, že vidí nějaká těla v kalném ledu. Pak se ocitl v prostorném sále, jehož vzdálená stěna připomínala přístroj posetý slepými obrazovkami, řady knoflíků se táhly u samotné podlahy i u stropu dobrých pět metrů vysoko.

Tato nelogičnost, nedůslednost neznámého světa ho dráždila, protože mu nedovolovala vytvořit si ani tu nejjednodušší pracovní hypotézu, k níž by mohl připojovat další fakta. A právě tohle jeho mozek unavený blouděním takovým labyrintem neustále vyžadoval.

Za řídkou mříží (někdy bylo možno dokonce prolézt mezi dráty) ležela černá hmota vyschlá ve vakuu. Nejspíš to kdysi byla živá bytost velká asi jako pozemský slon, že by to byl jeden z kosmonautů? Mříž ho však oddělovala od chodby. Sotva by se musel skrývat za mřížemi. Na okamžik ho napadlo, že tento kosmonaut byl potrestán. Prostě ho dali do vězení. A když pak museli ve spěchu opustit koráb, jednoduše na něho zapomněli. Nebo ho nechtěli vzít s sebou.

Pavlyš tu myšlenku sdělil Dagovi, ten však namítl:

„Záchranný člun byl propočten na podstatně menší bytosti. Vždyť jsi viděl hangár.“

Dag měl pravdu.

Na podlaze se vedle vyschlé hmoty povalovala prázdná nádoba, kulatá prázdná nádoba asi patnáct centimetrů v průměru. Za další půlhodinu objevil Pavlyš v následující chodbě kajutu, v níž žila Naděžda. Nevstoupil dovnitř. Zastavil se na prahu, hleděl na pečlivě ustlanou postel s šedivý mi povlaky, na šátek pohozený na podlaze, byl vyrudlý častým praním, takže drobné růžové puntíky na něm skoro nebylo vidět, na polici, kde stál hrníček s uraženým uchem. Kdykoli se sem později vracel, vždycky tu nalézal spoustu dalších Naděždiných drobností, nalézal po ní stopy i na dalších místech korábu. Tehdy si však zapamatoval jenom růžové puntíky na šátku a hrníček bez ucha. Protože takový nález byl mnohem neskutečnější než tisíce neznámých strojů a přístrojů.

„Všechno je v pořádku,“ řekl Pavlyš. Uvedl do chodu rozprašovač konzervátu, aby uchoval v kajutě všechno v původním stavu. Teprve pak vstoupil.

„Co je v pořádku?“ zeptal se Dag.

„Našel jsem Naděždu.“

„Cože?“

„Ale ne, Naděždu ne. Našel jsem, kde tu žila.“

„Vážně?“

„Jistě. Je tady její hrníček. A ještě tu zapomněla šátek na hlavu.“

„Hele,“ Dag na to, „věřím, že ses nezbláznil. Stejně tomu ale nemůžu uvěřit.“

„Já taky ne.“

„Představ si,“ uvažoval Dag, „že bychom přistáli na Měsíci a našli dívku, jak tam sedí a dejme tomu vyšívá.“

„Tak tohle je něco podobného,“ přitakal Pavlyš. „Jenomže je tady jenom hrníček. S uraženým uchem.“

„A kde máš Naděždu?“ zeptal se Sato.

„To nevím,“ řekl Pavlyš. „Ta už tu hodně dlouho není.“

„A co dál?“ zeptal se Dag.

„Tak něco povídej. Jak vypadala?“

„Byla krásná,“ prohlásil Sato.

„Samozřejmě,“ souhlasil Pavlyš. „Byla moc hezká.“

Vtom si Pavlyš všiml malé, až po okraj naplněné skříňky za lůžkem. Jako kdyby se Naděžda chystala na cestu, něco jí v tom ale zabránilo, musela všechno nechat tady a odejít s prázdnýma rukama. Pavlyš postříkal všechny ty věci konzervátem a poskládal je na lůžku. Byla tam sukně z nějaké umělé hmoty sešitá nylonovými tlustými nitěmi, takový pytel s vystřihnutou dírou pro hlavu a ruce, dál snad šála nebo přehoz, to bylo spleteno z různobarevných drátků…